Krakonošova věž

V podkrkonošské krajině bylo jednou jedno panství. Krajina to byla překrásná, jakou hned tak neuvidíš. Lidem se tam však žilo zle, nedobře. Chléb tu byl tvrdý, jako ty krkonošské hory, které se nad krajem tyčily. Zámecký pán, starý lakota, týral a šidil své poddané, jak jen mohl. Dokonce ani do lesa na houby nebo na klestí nesměli, prý by to skrblíkovy pokladnice okrádalo. A tak žili lidé v bídě a dřině a pomoc nikde. S větrem a pánem bývá těžký zápas.

Jednou šly lesem dvě děti. Nekoukaly na žádné krásy, neslyšely žádné hlasy. Měly oči upřené na zem, protože hledaly léčivé byliny pro svou chorou maminku. Není divu, že neviděly panského myslivce, který stál za stromem a snadno je chytil. A hned spustil hromovým hlasem, co že se odvažují do lesa a že prý musí s ním na zámek a že je čeká bití a hladomorna, protože zámecký pán žádný pych a loupež ve svém lese netrpí. Děti plakaly a prosily, aby mohly alespoň byliny domů mamince donést, ale marně. S myslivcem nebyla žádná řeč, byl jako hluchý. Těšil se na odměnu, že chytil v lese zlodějíčky a pytláky, kteří budou muset pánovi zaplatit. Šup, šup, honem na zámek, to bylo jediné, co dětem odpověděl. Děti se znovu pustily do pláče a bědování, ale rády nerady musely s myslivcem.

Ještě štěstí, že byl nedaleko na vycházce pán hor, Krakonoš. Ten se podíval, pochopil všechno a hned se rozhodl, že právu ublížit nedá. Luskl prsty a hned začalo něco, čeho se myslivec ani nenadál. Najednou tu stál před ním vznešený pán, jako by ze země vyrostl. Bílá paruka, švihácká hůlka, lakované botky a široký krajkový límec. Co teď? Pytlák to není, chudák teprv ne, a pánu je lepší se vyhnout. I myslivec věděl, jak to s panským právem je, i když mu sám sloužil: pán má rýmu, ale kýchat musí čeládka. Chtěl proto honem uhnout. Cizí pán ho však velitelsky zastavil: »Stůj, myslivče! Kam s těmi dětmi?«

»Mi . . . mi . . . milostpa . . .,« koktal postrašený myslivec, ale Krakonoš ho zarazil: »Zmiz! Já sám dovedu děti tam, kam patří! A ty spěchej na zámek a ohlas svému pánovi, že vznešený hrabě Senovský z Kupkova už je nedaleko a hodlá se u něho na zámku zastavit. A pamatuj, o dětech ani slovo! «

Myslivec si oddechl, že to dopadlo jen takhle. Uctivě se uklonil a upaloval na zámek, jako když ho vystřelí, aby tu převzácnou návštěvu co nejrychleji ohlásil. Krakonoš zatím uklidnil děti. Vyptal se jich pak, proč a nač je myslivec chtěl vést na zámek a co vlastně v lese dělaly. Děti mu všechno vypověděly — o mamince, o bylinách, o zámeckém zákazu chodit do lesa a o jiném trápení. Krakonoš pokýval hlavou, dal dětem pytlíček léků ze své kouzelné zahrady a ještě pěkných pár dukátů navíc. Žádné díky nechtěl slyšet, jen ať jdou rychle domů a on že si půjde, jak významně podotkl, popovídat na zámek. Jen děti zmizely kousek v lese, to víte, že pospíchaly, máchl Krakonoš holí. A než bys řekl Švec, seděl v krásném kočáře taženém čtyřmi bělouši, a než bys řekl dva ševci, přijížděl už k zámku. Tam bylo už všechno od samého čekání vzhůru nohama. Tak vznešený velmož jede navštívit pána! Ten se ho hned ujal, vedl do zámku a přeuctivě zval ke stolu. A prý ať tu zůstane alespoň na nocleh, aby si mohl panství prohlédnout.

Druhý den si Krakonoš skutečně prohlédl zámek. Pán jen hořel zvědavostí, co hrabě Senovský té nádheře řekne. Krakonoš však jen zakroutil jaksi nespokojeně hlavou a povídá: »No, hezké by to bylo, něco tu však chybí. Víš, kdo chce být vážen a ctěn, musí mít u svého stavení věž. Pořádnou a pěknou věž, která by byla vidět už zdaleka a do širokého okolí by hlásala význam svého majitele.«

Pán se zarazil. To ho nikdy nenapadlo. Ještě že toho hraběte pozval na prohlídku. Věž! To opravdu jeho slávě ještě chybí. Ale jak ji postavit? Snad by pan hrabě Senovský věděl pomoc .. .

»Ano, věděl,« řekl Krakonoš, jako by mu četl myšlenky. »Sám ti ji za tvé pohostinství a zvláště za tvé dobré srdce postavím. Nebude však levná, to jistě chápeš.«

Zámecký pán byl radostí bez sebe. Peněz litovat nebude, stejně to zase zaplatí poddaní, pomyslel si. Jen aby o věži skutečně věděli široko daleko.

Krakonoš však pokračoval: »Postavím ti nejvyšší věž v celé zemi. Má to však jeden háček, ty to však snadno při své moci dokážeš. Dávej pozor: do týdne po skončení stavby nesmí na věž sednout moucha. Ptactva nebo vichru si všímat nemusíš, ale na mouchy pozor!«

»Vyřídil a dokázal jsem jiné věci, vznešený hrabě, tohle bude maličkost. Pcha, taková malichernost, jako jedna moucha! « A pán hned pozval všechny poddané, aby prý se na tu stavbu přišli podívat a hlavně aby nezapomněli přinést každý všechny své peníze. Taková vzácná podívaná, jako je hraběcí práce, není zadarmo. Kdo nepřinese, půjde do hladomorny. Krakonoš to všechno slyšel, neříkal však nic. Na pána také dojde, ten se ještě podiví.

A začal druhého dne časně zrána stavět. Kolem to jen hučelo údivem, jak věž rostla. Brzy byla vyšší než zámek a stále stoupala výš a výš. Vypadalo to, jako že do oběda bude věž už pod mraky. Pán si mnul radostí ruce, jak mu ta sláva rychle přibývá. Drábové chvílemi koukali a chvílemi honili mouchy. Chudáci poddaní také koukali a přemýšleli, kolik je ta věž zase bude stát peněz. A bylo teprve po poledni, když hrabě Senovský shora volal, že věž už je hotová. Pán radostí tleskal a poskakoval, a hned ať prý u té věže postaví stůl na slavnostní hostinu. Co zbude po panstvu, mohou sníst myslivci a lokajové, a co zbude ještě po nich, ať se dá zámeckým psům. A kdyby ti ještě něco nechali, ať se to rozdá chudým.

Zasedl pak s hrabětem Senovským. Dali se do jídla a pán stále jen o věži, jak je krásná a jak děkuje a jaké je to překvapení. A jak tak vzdával díky, najednou okolo nosu bzzzzzzzz! Moucha! Co teď? Honem ji zabít, než si sedne na věž! A pán v tom rozčilení po mouše plác! Plác! Jenže špatně trefil a splácl mouchu rovnou na věž. V ten okamžik ozvala se rána jako hrom, pak strašný rachot a věž se zakymácela. Všichni s hrůzou utíkali. Věž se nakláněla a sesedala a rozpadala, až se zhroutila docela. Jenže div — ze všeho kamene byla na tom místě jen veliká kupka sena. Hrabě Senovský z Kupkova se v tu chvíli vztyčil a hromovým hlasem začal láteřit: »To máš za svou lakotu a za to, že své poddané tak týráš. Běda tobě, uslyším-li ještě nějaké nářky a stížnosti tvých poddaných. Pak to dopadne ještě hůře.

Dobrý pastýř svoje ovečky střeží, kůži jim však nesdírá!« Máchl holí a v ten okamžik se zdvihla veliká vichřice a roznesla kupku sena po celém kraji. To byla asi ta sláva, po které pán toužil. A poddaní? Ti se pak měli mnohem lépe. Pán se bál jakkoli je utiskovat a šidit. A když tenkrát přiběhli po té stavbě domů, měli všichni na stole hromádku peněz, které kdy na nich pán vyšidil. A zámecký pán? Ten chodil kolem prázdných pokladnic a rval si vlasy a naříkal. Věděl moc dobře, že kdyby chudý pánu nedával, že by pán brzy přestal být pánem. Co jen s ním teď bude? Kdykoli však dostal chuť zase lakotit a trápit poddané, ozvalo se z hor zahřmění. To byl pozdrav pana hraběte Senovského z Kupkova. A po něm se zámecký pán vždycky hned upamatoval, jakou slávu mu jeho věž přinesla. Tak jenom teď dávejte pozor, když zahřmí. Nešidí zase někdo někoho?