O dlouhé klobáse a malém hrnci

Hlouposti je na světě stále všude dost. V jedné vsi se jednou těšili na masopust. Všude se vařilo a peklo pohoštění, krčmář objednával pivo a víno a muzikanty, muzikanti si zkoušeli staré i nové písničky, děti se těšily na prázdno. A ve všech těch přípravách přišli řezníci s podivuhodným ná­padem. Udělají prý tak dlouhou klobásu, že to ještě nikdo neviděl. Zádnou obyčejnou, ale dlouhou, pře­dlouhou! Z celého prasečího střívka! To se dá pořádně na­táhnout!

Porazili prasátko, vyčistili střívka a už sháněli všechno, co dělá klobásu dobrou: k masu trochu slaniny, jatýrek, plíček, nožiček, všelijakého koření, soli a tak dále a tak dále. Všechno povařili a rozsekali a už začali klobásu nacpávat. Po dlouhém nacpávání tu ležela dlouhá, předlouhá, a všich­ni se jí opravdu podivovali. Ani nejstarší hospodář ve vsi takovou ještě nikdy neviděl.

Nejhorší však bylo, že řezníci zapomněli na jednu důleži­tou věc: vždyť ta pochoutka se muší někde udit a vařit! Kam se jim taková délka vejde? Ti se naběhali, aby sehnali tak velký hrnec! Kdepak, když je prázdná hlava, bolívají člověka nohy. Hrnčíř nic takového neměl a dělat nic tako­vého nechtěl. Stejně by to do masopustu nedokázal. Ke všemu ještě jednoho řezníka napadlo:

»Nač nám bude tak velký hrnec? Jak bychom udělali pod ním tak velký oheň?«

A tak seděli všichni nad tou nejdelší klobásou smutní a zklamaní. Už se stmívalo. Najednou jde kolem pastýř, že prý se mu někam zatoulalo ze dvorka tele a že ho nemůže najít. Hned se ptal, zda tam jeho telátko neviděli. Řezníci však jen mávli rukou, ať jim dá s telátkem pokoj. Mají jiné starosti. Vysvětlili mu jaké a ovčák šel hledat dál. Za chvíli však přiběhl a křičel:

»Už to mám! Už to mám! Musíte klobásu přeložit na­půl!«

Našel totiž svoje tele podle hlasu, když bečelo a volalo svou matku. A jak volalo bú-bú, napadlo pastýře půl-půl. Nechal tedy tele teletem a utíkal k řezníkům. Ti se zarado­vali, ovšem jen na chvilku. I napolovic přeložená klobása byla moc dlouhá. Co teď? Nevěděl by pan učitel?

Utíkali tedy pro pana učitele a všechno mu vysvětlili. Na dobrý nápad to však také nevypadalo. Pan učitel se roz­hlédl, kdo všechno u klobásy je, a povídá přísně se zdviže­ným ukazováčkem:

»Kdo to ví, kdo to ví, ať nám na to odpoví! «

Neodpověděl nikdo, a tak se poznalo, že pan učitel si také neví rady. Jenže pan učitel dostal alespoň nápad a honem dodal:

»Počítejte se mnou! Mám na kabátě tři knoflíky, jeden, dva, tři, přeložíme klobásu natřikrát.«

Všichni volali honem slávu a řezníci zkoušeli nové skládání. Nadarmo. Klobása byla pořád ještě příliš dlouhá a nikam se nevešla.

»Přiveďte starostu ! Ten to musí vědět ! « ozval se najednou hlas.

Běželi tedy pro starostu a přivedli ho. Jenže ten si nestačil ani vzít kabát, jak na něho pospíchali. Když stál nad klo­básou, ne a ne si vzpomenout, kolik knoflíků na kabátě má. Štěstí ho však neopustilo. Povídá:

»To se nemá počítat podle knoflíků. Nejvíc pracují nohy a ruce. Počítejte se mnou! Mám pravou ruku, levou ruku, pravou nohu a levou nohu. To je dohromady čtyři. Přeložte klobásu načtyřikrát.«

Opět volání slávy, opět smutek. Ani teď se klobása do největšího hrnce nevešla. Co dělat? Všichni dospělí se šli do krčmy poradit se skleničkou a u klobásy zůstali jen nedů­vtipní a nešťastní řezníci a několik dětí. Řezníci koukali na to neštěstí a vzdychali, děti si začaly hrát. Jen tak je napa­dlo hrát si na řezníky - a už to bylo. Nemudrovaly, jen vzaly klobásu a složily ji natolikrát, až se do hrnce i do udírny snadno vešla.

Řezníci zajásali a honem honem rozdělali oheň, aby stihli ještě masopustní zábavu. Kolem hrnce se začala šířit vůně, že vytáhla i ostatní z krčmy. Všem se začaly sbíhat sliny, že už ta klobása bude, a opravdu byla. Dobrá, voňa­vá, jen se na jazyku rozplývala. Jak ji však rozdělit? Jak někoho neošidit?

Nejstarší řezník to vyřídil krátce. Každý se do klobásy zakousne na konci, pak se mu otočí kolem hlavy a on si ji ukousne znovu. A jen začali, už se za chvíli všichni hádali znovu. Není divu. Někdo měl hlavu jako makovičku, druhý jako jablíčko, třetí jako kolo od vozu; chuť však nebývá podle velikosti hlavy. Klobásu však nakonec rozdělili a snědli a šli zase do krčmy tancovat. Jen aby ty těžkosti a starosti nezapomněli, až budou o příštím masopustě zase dělat předlouhou klobásu.