Barvy duhy

Pohádka z pera autorky Pavly Konečné, o tom, jak malé děvčátko pomohlo, aby se na obloze objevila duha. Muselo ale znát všechny barvy. Dokážeš je vyjmenovat i ty? V pohádce si je spolu zopakujme...


Čaje na marketplus.cz

“Babičko, co to tady leze?“ zeptala se Stázička. Byla právě u babičky Andulky, která bydlela v chaloupce u lesa.

„Stázičko, to je housenka. Víš jakou má barvu?“

„Ano, vím. Modrou jako travička.“

„To ses trošku spletla. Housenka má sice barvu jako travička, ale není to modrá. Je to zelená barva. A Stázičko, víš, co z té housenky vyroste?“

„Asi motýlek, babi,“ zamyslela se Stázka.

„Máš pravdu. Bude z ní krásně žlutý motýlek Žluťásek čičorečkový,“ pousmála se babička.

„Čičorečkový! To je krásné jméno,“ rozchichtala se Stázička, „a bude žlutý jako obloha!“

Babička Andulka se zamračila: „Stázko, máš to popletené. Žluté je sluníčko a obloha je přeci modrá. Zrovna jako ten ptáček na plotě. Vidíš ho?“

 

Na plot právě přistál droboučký ptáček. Měl modrou hlavičku a křidélka, ale bříško měl žluté.

„To je sýkorka Modřinka. Dostala jméno podle barvy své čepičky.“

„Babi, ta je nádherná. Modřinka, modrou si už určitě zapamatuji,“ radovala se Stázka, „a jak se jmenují další ptáčci?“

„V okolí chaloupky můžeš vidět spoustu ptáčků, když budeš klidně sedět. Létají sem vrabci, vlaštovky, kosi a spousta dalších. Podívej, vedle Modřinky si sedla další sýkorka.“

„Ale ta je jiná,“ šeptala Stázička, „není modrá ani zelená ani žlutá. Je oranžová?“

„Kdepak. Tahle sýkorka se jmenuje Červenka,“ vysvětlila babička.

„Červená! Je červená!“ radovala se Stázička.

„Oranžová je támhle dýně na záhonku nebo pomeranč nebo tahle stužka, “řekla babička a přivázala Stázince krásnou oranžovou stuhu na culík.

 

Stázinka měla ohromnou radost z nové ozdoby do vlasů. Dál si povídaly s babičkou o ptáčcích a jejich barvách.

Zatím na plotě Modřinka s Červenkou řešily velké neštěstí. Poskakovaly z plaňky na plaňku a kroutily hlavičkami.

 

„Jak tohle jen dáme dohromady,“ stěžovala si Červenka.

„Nevím, už máme málo času. Svítí sluníčko a mraky jsou plné deště. Jestli začne pršet, tak to bude moc smutné,“ fňukala Modřinka.

„Bez duhy to nebude ono,“ posteskla si Červenka.

„Musíme co nejdříve donést do studánky barvičky. Až se jich dotknout první kapičky deště, duha se opět objeví. Ale nevím, jak všechny ty barvy uneseme. Budeme potřebovat pomoc.“

„Máš pravdu, Modřinko. Do zobáčku toho moc nepobereme. Co třeba Stázička? Děti nám rozumí a Stázinka nám určitě pomůže. Poleťme za ní!“

 

Mezitím šla babička Andulka do chalupy uvařit něco dobrého k obědu. Stázka zůstala v zahradě a obdivovala dýně, které každým dnem byly větší a větší. Z prohlížení ji však vyrušilo hlasité pípání a šum křídel. Leknutím se přikrčila a přikryla si hlavu rukama.

 

„Píp, Stázinko, neboj se. Potřebujeme tvoji pomoc.“

Stázka se opatrně narovnala, aby se podívala, co se to děje. Na své levé ruce uviděla dva ptáčky. To oni s ní mluvili?

„Vás znám. Ty jsi Červenka a ty Modřinka. Vy jste něco říkali?“ ptala se Stázinka.

„Ano, potřebujeme, abys nám pomohla najít barvičky. Musíme zachránit duhu. Rozplynula se! Brzy bude současně pršet a svítit sluníčko a nebude duha, “ pískali netrpělivě ptáčci.

„Pomůžu vám. Jaké hledáme barvy?“

„Přece barvy duhy. Vzpomeň si!“

„Ve školce jsme nedávno malovali duhu. Má sedm barev. Ještěže jsem s babičkou barvičky opakovala,“ zaradovala se Stázička. „Je tam žlutá, jako tady ta pampeliška, zelená jako travička“ a utrhla pampelišku i trávu, „a pak jsou tam dvě modré a červená zrovna jako vaše peříčka,“ ukázala na sýkorky. Červenka a Modřinka se podívaly na své kabátky a každá si vytrhla potřebná peříčka. Červenka červené a Modřinka světle modré a tmavě modré. Všechna ta krásná pírka podala Stázince.

„Tak a to už máme jedna, dva, ...“ počítala Stázka, „pět barev. Potom je tam barva, ale nevím, jak se jmenuje,“ posmutněla.

„Jak vypadá? Co má takovou barvu?“ vyzvídala Modřinka.

„Nevím, co má v přírodě takovou barvu. Jen vím, jak jsme ji smíchali. Byla to modrá a červená barva dohromady.“

Ptáčci sklonili hlavy a přemýšleli. Červenka vyskočila jako první: „To bude fialová. A fialové jsou fialky!“

„Ty kvetou na jaře a teď je konec léta a začíná podzim,“ posmutněla Modřinka.

Ale Červenka se nenechala odbýt: „Chrpy jsou taky fialové a ty právě kvetou u studánky v lese. Pojďte!“ rozlétla se k lesu. Za ní letěla Modřinka a utíkala Stázička s plnou náručí barviček. U studánky utrhli květ chrpy. Všechny barvy hodily do studánky a čekaly. Trvalo to jen chviličku a začalo pršet. Kapky se dotýkaly hladiny studánky, ale žádná duha se neobjevila.

 

„Co se stalo?“ divila se Modřinka.

„Proč to nefunguje?“ ptala se Červenka.

„Máme žlutou pampelišku, zelenou trávu, světle modré pírko, tmavě modré pírko, červené pírko a fialovou chrpu. To je šest barev,“ počítala Stázka na prstech, „jedna nám chybí!“

„Ale která?“ plakala Modřenka.

 

Stázka si vzpomněla na malování ve školce i na rozhovor s babičkou Andulkou.

 

„No jasně, chybí nám dýně,“ zaradovala se, „teda oranžová.“

„Dýni neuneseš ani ty. Duha nebude,“ a už plakala i Červenka.

„Duha bude,“ dupla do mechu Stázička. Sundala si z culíku oranžovou stuhu, kterou dostala od babičky. Ve chvíli, kdy ji spustila do studánky, vystoupila na oblohu ohromně krásná zářící duha. Takovou Stázka ještě nikdy neviděla. Sýkorky byly šťastné.

Stázka se s ptáčky rozloučila a rychle utíkala zpátky do chalupy.

Babička se divila: „Děvče moje, kde jsi pobíhala, vždyť jsi celá mokrá a kde máš novou stuhu?“

Stázička jí vše vyprávěla a u toho se dívali na velkou barevnou třpytivou duhu. Babička poslouchala, přikyvovala a byla pyšná na svou vnučku. Jen jí ještě vrtalo hlavou: „Stázinko, ty už umíš říct, jaké barvy má duha?“

„Ano, babičko. Duha má sedm barev. Červenou jako jahoda, oranžovou jako dýně, žlutou jako sluníčko, tmavě modrou jako bouřkové mraky, zelenou jako tráva, světle modrou jako letní obloha a fialovou jako fialky nebo chrpy,“ vypočítávala Stázka na prstech.

„Mám z tebe velkou radost, holčičko. Krásně ses to naučila a jsem na tebe moc pyšná, že jsi pomohla ptáčkům. Zvířátkům a celé přírodě se musí pomáhat, aby nám to tu vydrželo nádherné ještě pro tvá vnoučátka a ještě déle.“

„Já vím, babičko. Mám to tady moc ráda,“ přitulila se k babičce Stázička a dál obdivovaly duhu.



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg