Císařovy nové šaty

Před mnohými lety žil jeden císař, který měl tak rád krásné nové šaty, že všechny své peníze utratil, jen aby si vždy mohl vyšňořený vykračovat. Nestaral se o své vojsko, ani o divadlo a vycházky v lesích, leda jen když při tom mohl ukazovat své nové šaty. Pro každou dobu dne měl zvláštní kabát, a říká-li se obecně o králích: "Jeho Veličenstvo jse věnuje státní radě," říkalo se zde: "Císař je v oblékárně." V jeho hlavním městě, kde bydlel, bylo velice živo a denně tam přicházelo mnoho cizinců. Tak se tam objevili jednoho dne dva podvodníci, kteří se vydávali za tkalce, a tvrdili, že dovedou utkat tu nejkrásnější látku, jakou si jen lze představit. Nejen že barvy a vzorek jsou neobyčejné krásy, nýbrž že šaty z látky této zhotovené mají tu kouzelnou vlastnost, že jsou neviditelné pro takové lidi, kteří se ke svému povolání nehodí, protože jsou nestydatě hloupí.

"To by byly výtečné šaty!" pomyslel si císař. "Kdybych měl takové šaty, mohl bych snadno zjistit, kdo na mém zámku má schopnosti k práci, kterou vykonává, a mohl bych hlupáky vyhodit. Ano, takové šaty pro mě musí být ihned utkány!" A dal oběma podvodníkům bohatou zálohu, aby mohli ihned svou práci začít.

Oba se postavili ke svým tkalcovským stavům a dělali, jako by na nich pracovali, ač na nich neměli opravdu vůbec nic.

Přesto drze žádali nejjemnější hedvábí a nejlepší zlato. To pokaždé strčili do kapes a pracovali na prázdných stavech vždy do hluboké noci.

"Tak bych přece jen rád věděl," pomyslel si císař, "jak daleko již pokročili," ale bylo mu přece jen hodně divně v nitru při pomyšlení, že ten, kdo je hloupý a ve svém úřadu neschopný, tyto šaty vidět nemůže. Myslel si ovšem, že jeho se to netýká a o sebe se obávat nemusí, ale přece jen poslal dřív raději někoho jiného, aby shlédl, jak práce pokračuje. Každý v celém městě věděl jak čarovnou moc ta látka má mít, každý byl tak velice zvědav, a chtěl se dovědět, jak hloupý nebo neschopný je jeho soused.

"Pošlu k tkalcům svého dobrého, starého ministra," pomyslel si císař, "ten může nejlépe posoudit, jak se látka vyjímá, protože je velmi moudrý, a nikdo není ve svému úřadu schopnější než on."

Starý, dobromyslný ministr vstoupil do síně, kde oba podvodníci u prázdných stavů seděli a pracovali. "Milý Bože," myslil si starý ministr a vyvaloval oči, "já nic nevidím!" ale neřekl to nahlas.

Oba podvodníci ho žádali, aby blíže přistoupil, a tázali se ho, není-li to překrásný vzorek s nádhernými barvami? Při tom ukazovali na prázdný stav; ale ač se ubohý ministr co nejvíce namáhal, nemohl se přece jen ničeho dopátrat, protože nic tam nebylo. "Což bych, Bože," pomyslil si, "sám byl hlupákem? To mne nikdy nenapadlo, a to se nesmí žádný člověk dovědět. To bych se už nehodil ke svému úřadu? Ne, ne, já nesmím vypravovat, že jsem látku na stavu nespatřil."

"Ale vy nic neříkáte," poznamenal jeden z tkalců.

"Ó, je to nádherné! divukrásné!" odvětil starý ministr a díval se přes brýle. "Ten vzorek a ty barvy! Ano, dám zprávu císaři, že mně se látka neobyčejně líbí."

"No, to nás těší," pravili tkalci, při tom jmenovali barvy a vysvětlovali mu prazvláštní vzorek šatů. Starý ministr pozorně naslouchal, aby o tom mohl císaři podat podrobnou zprávu. Ale nyní vyžadovali podvodníci ještě více peněz, hedvábí a zlata, předstírající, že to ještě potřebují k práci. Strčili opět všechno do kapes, na stav nepřišla jediná niť, a pracovali dále jak před tím na prázdných stavech.

V krátké době vyslal císař jiného dobromyslného úředníka, aby se podíval, jak práce pokračuje, a bude-li brzy hotova. Tomu se ale vedlo stejně jako ministrovi, div si oči nevykoukal, ale protože kromě prázdných stavů tam nic nebylo, nemohl přirozeně také nic vidět.

"Není to krásná látka?“ ptali se oba podvodníci a vykládali mu rovněž o vzorku, kterým tam ovšem nebyl." "Hloupý přece nejsem," myslel si muž, "ale přesto, jak se mi zdá, ke svému úřadu se nehodím. Je to zvláštní, a nikdo se to přirozeně nesmí dovědět." Chválil tedy látku, kterou neviděl, a vyjádřil tkalcům své potěšení z krásných barev a nádherného vzorku. "Je to vskutku divukrásné!" pravil císaři.

V celém městě se hovořilo o nádherné látce. Konečně ji chtěl vidět i císař, pokud bude ještě na stavech. Vydal se tedy s průvodem vybraných pánů, mezi nimiž byli též oba staří, věrní úředníci, kteří tam již dříve byli, k oběma lstivým podvodníkům, kteří tkali nyní ze všech sil.

"Není to nádherné?" pravili oba věrní úředníci. "Račte se jen, Veličenstvo, podívat! Jaký je to krásný vzorek! Jaké to jsou ohnivé barvy!" Při tom ukazovali na prázdný stav, neboť myslili, že druzí látku zajisté dobře vidí.

"Co je to?" myslel si císař, "já nic nevidím! Jaká hrůza! To jsem hloupý? To se na císaře nehodím? To by bylo to nejhroznější, co by se mohlo přihodit."

"Je to moc pěkné!" pravil poté, "vyslovuji své nejvyšší uznání!" A kýval hlavou ustavičně při pozorování neustále prázdného stavu; neboť nechtěl přiznat, že nic nevidí.

Celá družina, ať si dala sebevětší práci, dívala se a dívala, ale nemohla přirozeně také víc objevit, stejně jako její předchůdci. Nicméně svědčili všichni císaři, že je to tuze pěkné. Radili mu, aby si z této nádherné látky zhotovené šaty vzal poprvé při slavném průvodu, který se měl co nejdřív konat. "Okouzlující, báječné, divukrásné!" šlo od úst všech, a všichni byli velice potěšeni. Císař udělil oběma podvodníkům vysoké řády a dal jim titul dvorních tkalců.

Celou noc před průvodem strávili oba podvoníci při záři více než šestnácti svící u svých stavů, aby si lidé mysleli, že pracují velmi pilně na nových císařových šatech. Dělali, jako by snímali látku se stavů, stříhali ve vzduchu velikými nůžkami, šili jehlami bez nití a pravili konečně: "Tak, teď jsou šaty hotovy."

Císař přišel s nejvznešenějšími dvořany, a podvodníci pozvedli ruce, jako by mu něco ukazovali a pravili: "Hle, zde jsou kalhoty, zde kabát, zde plášť atd. Vše lehké jako pavučina. Člověk by myslel, že nemá docela nic na těle; ale to je přitom právě ta výhoda."

"Ano," svědčili ostatní dvořané, neviděli však stále nic, neboť šaty ve skutečnosti neexistovaly. "Račte si, Veličenstvo, ted svléci své šaty," pravili podvodníci, "pak oblečeme zde před velkým zrcadlem Vaše Veličenstvo do nových šatů."

Císař se svlékl, a nyní podvodníci dělali, jako by mu nový oděv kus po kusu oblékali; pak jej chytili kolem krku, pohybovali se sem a tam kolem, jako by něco uvazovali, co mělo být vlečkou, a císař se obracel a točil před zrcadlem. "Divukrásně! Padnou výborně a sluší Vašemu Veličenstvu skvostně!" volali všichni přítomní. "Jaký vzorek! Jaké barvy! Je to nádherný oblek."

"Venku čekají již připravená nebesa, která budou nesena při slavném průvodu nad Vaším Veličenstvem," oznamoval vrchní obřadník.

"Inu, jsem připraven," pravil císař. "Není-li pravda, vše je, jak má být!" při tom se otočil k zrcadlu ještě jednou, protože chtěl budit zdání, jako by si svůj oblek dopodrobna prohlížel.

Komorníci, kteří měli nést plášť, sáhli nyní rukama na podlahu, jako by ji zvedali, a drželi pak ruce strnulé před sebou ve vzduchu, jako by vlečku nesli, neboť nechtěli a nesměli dát znát, že rovněž nic nevidí.

A tak kráčel císař při slavnostním průvodu pod nebesy, a všichni lidé na ulicích a v oknech volali: "nádherná vlečka! Všechno padne jakoby ulité." Nikdo se nechtěl prozraditi, že nic nevidí, neboť by to o nich údajně svědčilo, že nejsou schopni vykonávat svou práci a jsou hlupáci. Ještě nikdy nevyvolaly císařovy šaty takový jásot.

"Ale vždyť nemá nic na sobě!" zvolalo náhle malé dítě. "Milý Bože, slyšíte hlas nevinnosti?" zvolal jeho otec. A jeden šeptal druhému, co dítě říkalo. "Nemá na sobě nic; malé dítě to tamhle povídalo, nemá na sobě nic," znělo všude kolem.

"Nemá na sobě nic!" zvolal konečně všechen lid. Tu se lekl i císař, protože jemu samému připadalo, jako by pravdu měl lid; ale myslel si: "Teď to není nic platno, musím to již vydržeti!" A tak začal ještě pevněji vykračovati, a komorníci nesli plášť, které opravdu ani neexistoval, ještě hrději za ním.