Dárek z putny

Pohádka o tom, jak chtěli vesničané obdarovat svého nového zeměpána. Co mu donesli a jak to nakonec dopadlo? Získali si jeho přízeň? Dozvíte se v pohádce.


Čaje na marketplus.cz

Dobrým dárečkem prý si můžeš získat každého člověka. Že to však nemusí být vždycky pravda, věděli nejlíp od jisté doby v malé horské vsi. (Docela dobře by to mohl být Kocourkov, kdyby nebyl jinde.) Kdysi se totiž dozvěděl jejich starosta, že celý kraj bude mít do týdne nového knížepána. Jestli panství koupil nebo zdědil, to jim bylo jedno. Věděli jenom, že si musí hned od počátku získat pánovu přízeň. Uctí ho dárkem a on si je zapamatuje a třeba jim také něco dá. Starosta všechno vymudroval tak, že první pondělí po neděli se celá ves sebere a půjdou na zámek přát a něco darem dát.

Vesničané jeho nařízení vyslechli a začali se dohadovat, co ponesou darem. Měli jenom starost, co pan kníže potře­buje a má rád.

»Vezmeme ořechy! «

»Ne, třeba nemá zuby.«

»Ušijeme košili z našeho nejjemnějšího plátna!« »Kdepak, nevíme přece, jak je velký a rostlý.«

»Dáme mu bič na krávy! «

»Copak víš, umí-li pást a bič držet a práskat?«

»Tak pěkný kravský zvonec na krk!«

»Copak je to nějaký bulíček?«

»Pastýřského psa!«

»Kam by ho v těch pokojích dal?«

»Tedy teplou čepici na zimu, s kožešinou!«

»A víš, jak velkou má hlavu? Čepice mu náhodou padne až na nos, on nebude nic vidět, a ještě nám vyhubuje.«

Hádka nikam nevedla, a tak musel zasáhnout starosta. Řekl:

»Každý člověk na světě jí a pije. Dáme tedy něco k jídlu a pití. Co je u nás nejlepší?«

»Mléko!« křičeli jedni.

Máslo!« volali druzí.

»Vejce!« halekali slepičáři.

»Dost, takhle se nikam nedostaneme. V pondělí před východem slunce tu z každé rodiny bude někdo. Všichni budou mít po putně mléka, toho nejlepšího a nejtučnějšího a nejsmetanovějšího. A navrch hrudku másla a pár vybra­ných vajec. To se paní kněžně určitě do kuchyně hodí. A teď dost hádání, a domů.«

V pondělí za šera stáli vesničané v nových šatech a s putnami na zádech před starostovým domem. I sta­rosta byl už připraven. Ještě se podíval, zda každý nese všechno, co bylo nařízeno, a vyrazili na zámek. Když přišli už za světla k zámecké bráně, dal starosta poslední pokyn:

»Teď za mnou a dělejte všechno po mně! Rozumíte? Pěkně jako já.«

Zámek je překvapil svou nádherou. Měli oči navrch hla­vy, aby všechno dobře viděli a zapamatovali si to. Tu si všimli, že má starosta údivem pusu otevřenou, tak ji otevřeli také a sledovali ty divy. Vysoká barevná okna s nádhernými záclonami, dlouhé dlážděné chodby lesklé jako zrcadlo, všelijaké sochy s brněnigy, bez brnění, zlatem zdobené dveře, těžké tkané koberce s nejrůznějšími vzory a všechno se lesklo a zářilo čistotou a bohatstvím. Po schodech a chodbách chodili a stáli sloužící v nádherných livrejích a vypadali skoro jako generálové. A jeden takový se vesniča­nů zeptal:

»Kam?«

»K našemu zeměpánu,« odpověděl starosta.

»K našemu zeměpánu! « zakřičeli po starostovi podle roz­kazu všichni vesničané, divže sloužící leknutím neupadl. Leknutím si uplivl a vedl je do přijímacího sálu.

Tam teprve návštěvníci koukali! Nový pán seděl v modro-zlatých šatech u velikánského stolu, kolem něho urození páni, tajní radové v černém, lokajové se zlatými knoflíky a parukami a kdoví kdo ještě. Paní kněžnu však neviděli.

Všichni stáli a překvapeně na sebe koukali, ani mrk ani trk.

Jen starosta neztratil hlavu, ten nedával puse nadarmo jíst. Už otevíral ústa, aby shromážděné panstvo pozdravil. Včas si však ještě vzpomněl, že tak vysoké společnosti se musí uklonit. Otočil se na své spoluobčany, dal znamení a pak se hluboce uklonil. Ostatní neváhali a podle rozkazu opakova­li i oni hlubokou poklonu. A už to začalo. Jak se tak přeuctivě předkláněli, začaly jim z puten létat na koberce hroudy másla a praskot skořápek a žluté žloutkové louže prozradily, že mezi dary jsou i vajíčka. Nejvíc však na panstvo zapůsobila bílá hustá mléčná řeka, která tryskala ze skloněných puten a zalila brzy celou místnost. V krátké chvíli byl ze sálu bělostný rybník, v kterém vyděšení páni capali a lezli na židle, aby jim do drahých střevíců nena­teklo. Když si jeden nešikovný tajný rada sedl do hromady vajíček, začali se někteří vesničané smát. To už knížepán vystřídal v tváři všechny barvy a sípavým hlasem hněvivě zakřičel:

»Všichni ven! Kdo vás sem pustil! Ven, okamžitě ven!«

Sloužící museli tedy znovu do mléčného rybníka a vy­hánět všechny vesničany. Bylo však už pozdě. Vejce i máslo byly na podlaze, putnyi,byly všechny prázdné a mléko už se dobývalo ven dveřmi na chodbu. A jen vyhánění ves­ničané dveře sálu otevřeli, změnil se bílý rybník ve sme­tanovou řeku a tekl po schodech dolů a odtamtud až na dvůr. Vesničané běželi domů, ani se neohlédli. Až ve vsi se zastavili a konečně si oddechli. Starosta si utřel pot a po­vídá:

»No co, mléko na zámku je a tak dobré ještě nikdy neměli. Myslím, že na nás knížepán nikdy nezapomene.«

A nezapomněl. Dlouho mu nesměli dávat žádné mléčné nebo vaječné jídlo, než ho vztek přešel. Vydal pak rozkaz, že žádný z okolních vesnic nesmí do zámku s putnou nebo nůší nebo něčím podobným. Jakého zvláštního poděkování se dostalo našim gratulantům, to pohádka nepovídá. Moc slavné to asi nebylo, vždyť panská přízeň na tenké pavučině visí.

 

 

 

 

 

 



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg