Jabloňová panna

Tak byl jeden mladý král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkrát, když již od rána do poledne po lese honil, dostal velikou žízeň, ale nebylo nikde potoku ani žádné studánky ...


Čaje na marketplus.cz

Tak byl jeden mladý král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkrát, když již od rána do poledne po lese honil, dostal velikou žízeň, ale nebylo nikde potoku ani žádné studánky viděti, aby se napil. A když už dlouho celý zarmoucený po tom lese chodil a nevěděl, jak žízeň uhasiti, přišel tu nenadále k jedné jabloni a na ní viděl tři zralá pěkná jablka. Byla dopola červená jako brunát a odpola žlutá jako vosk, až se na ně hleděti chtělo. Ihned mu přišlo na mysl, že by si je mohl utrhnouti, jimi se obvlažiti, a králi se již sliny v hubě dělaly. Hned tedy to jedno jablko utrhl, vytáhl z kapsy nůž a počal je krájeti. Ale jak je vpůli překrojil, tu najednou z toho jablka vyskočila panna, až byl král celý omámený, neboť byla od hlavy do paty celičká nahá a tak krásná, že jakživ žádné takové neviděl. A jak vyskočila, volala: "Vody! Vody!" Ale než se král z toho omámení probral, byla již zase ta tam, jako když se blabuňka z mydlin rozpukne, takže král ani svým očím nevěřil a celou tu příhodu za nějaké mámení smyslů pokládal. Ale sáhl přece po tom druhém jablku, vzal nůž a překrojil je také. A tu zase z něho vyskočila panna, a ta byla také celičká nahá, jak ji Pán Bůh stvořil, ale ještě mnohem krásnější nežli ta první, až byl král podivením celý omámený. A ta také vykřikla: "Vody! Vody! Vody!" A že tu žádné nebylo, zmizela mžikem jako ta první. Tu bylo králi toho srdečně líto, ale hned si pomyslil: zajisté, že to třetí jablko také jiné nebude! A hned si je také utrhl a schoval, až by někde k vodě přišel.
A potom konečně přišel k jedné řece, velmi prudké a hluboké. Tu se postavil na břeh, vytáhl to třetí jablko a rozkrojil, a hned také z něho vyskočila panna; ale ta byla ještě krásnější než ty obě první. A když zavolala: "Vody! Vody!", tu se honem král shýbnul do řeky, nabral vody rukou a pokropil ji, a tu se ta panna již neztratila. Ale byla také celičká nahá, styděla se tuze před králem a prosila ho, aby jí půjčil svůj plášť, že se jím přikreje. A když ten král tu třetí pannu uhlídal, tu se mu teprv náramně zalíbila a zdálo se mu, že bez ní ani živ býti nemůže. A proto hned řekl: "Když mi přislíbíš, že si mne vezmeš, tedy ti ten plášť půjčím." Když tedy ta milá panna viděla, že jinač není, připověděla mu, že si ho vezme. Tu on jí hned ten plášť se sebe dal a řekl jí: "Počkej zde, až se pro tebe navrátím, však já tě nenechám dlouho čekati." Potom skočil hned na koně a cupity, cupity k svému zámku uháněl. A když tam přijel, dal hned zapřáhnouti tři páry koní a jel co mohl pro svou nevěstu.
Zatím ho necháme jet a podíváme se, co ta milá panna na břehu dělá. Když tak ta panna v plášti zaobalená tam na břehu seděla a na něj čekala, tu najednou odněkud za ní se vyskytne ošklivá babice, strhne s ní pozadu plášť, a než se panna nadála, strčila ji houp! do řeky; a hned se také voda nad ní zavřela a nebylo po panně ani památky. Tu ta baba své hadry čerstvě se sebe svlíkla a zahodila do řeky, pak se přikryla tím pláštěm a posadila se na břeh, jako dřív ta panna seděla. A když ten král zase přijel, ulekl se velice, když místo své krásné panny takovou šerednou babici uhlídal. Ale že věděl, že ta panna není žádné obyčejné stvoření a také že se zapřísáhl, že si ji za ženu vezme, vysadil babu přece na vůz a myslel si: "Jistě, že mne jen chce zkoušeti, a až bude po svatbě, potom se zase v krásnou pannu promění." A když přijeli do zámku, dal vystrojiti hlučnou svatbu, ale všecko se v zámku po straně smálo, že tak mladý a krásný král tak starou a šerednou babici a kdo ví ještě odkud za ženu sobě bére. Ale král se nesmál, i bylo mu jaksi ouzko v srdci, a pořád jen si myslel, zdali se ta šeredná babice, až bude po oddavkách, zase v tu krásnou parmu promění. A když již jeli z kostela, podíval se král své nové paní do očí; ale ona byla ještě tak stará i ošklivá jako dřív. Tu se ten král z toho velice zarmoutil, ale vždy přece ještě doufal: "Jistě že mne chce zkoušeti, a až jen mine ta první noc, snad bude potom za to tím krásnější." A když již druhý den počalo svítati, podíval se král své nové paní do očí - ale ona byla ještě škaredější a vráskovitější nežli včera. Tu se král z toho rozhněval a již ji chtěl dáti ze zámku vyhnati; potom se ale přece ještě rozmyslel a pravil sám k sobě: "Snad mě chce ještě zkoušeti; počkám, až bude míti syna." Zatím ale bylo mu čím dál tím více v srdci ouzko; šel do svého pokoje a zavřel se, a nechtěl žádného k sobě pustiti. A když tak celý zamyšlený oknem do zahrady hleděl, přiletěla na okno bílá holubička s červeným zobáčkem a nic se krále nebála, ale sedla mu na ruku, vrkala a lichotila se k němu, jako by ho již byla dávno znala. A král měl také z ní srdečné potěšení, hladil ji a líbal a ptal se jí: "Copak jsi mi přinesla, má zlatá holubičko?" A ona odpověděla:

Vrkou! Vrkou!
Nemáš tu pravou.
Tvoje pravá v mokře leží,
bílé vlny po ní běží.
Vrkou! Vrkou!

Tu byl ten král z toho ještě smutnější a na svou starou babu již nechtěl ani pohleděti, a když se ho ptala, co mu schází? nedal jí ani žádné odpovědi. Druhý den se zavřel zase do svého pokoje a sedl si celý zamyšlený k oknu. Tu přiletěla ta bílá holubička zase jako včera, sedla mu na ruku, vrkala a lichotila mu. A král byl zase potěšen, hladil ji a líbal a ptal se jí, co mu nese? Ona mu zase odpověděla:

Vrkou! Vrkou!
Nemáš tu pravou.
Tvoje pravá v mokře leží,
bílé vlny po ní běží.
Vrkou! Vrkou!

Ale té staré babě byla ta králova včerejší nevšímavost podezřelá a hned si umínila, že musí vyzkoumati, co v tom vězí. A když se dnes král zase do svého pokoje zavřel, přiloudila se ke dveřím a koukala se dírkou po klíči; a tu viděla všecko a slyšela také všecko, co holubička vrkala. Tu se ta babice celá rozzlobila jako lítá saň a hned běžela k myslivci a poručila mu: "Bílá holubice lítá do králova pokoje; tu mi dnes zastřelíš a přineseš: pakli se to nestane, tvá hlava za to." Tu se ten myslivec postavil v zahradě pod oknem, a když holubička z okna vylítla, střelil a zastřelil ji, a ona padla zkrvácená na zem. Pak ji vzal a donesl královně. Tu ji ta královna roztrhala na kusy, dala vytopiti pec a vhodila ji tam, až byla na prach spálena. "Tu máš," pravila, "za tvé vrkání."
Ale na tom místě, kde ta holubička padla, zůstaly na zemi ležeti tři kapky krve, malé a červené jako tři korálky. A ty se pomalu zaryly do země a přes noc pustily ze sebe kořínky, a když ráno počalo svítati, byl na tom místě tenoučký jabloňový proutek. A ten vůčihledě rostl, a když bylo slunce na poledni, byl již z toho proutku pěkný jabloň štěp, a když se slunce nížiti počalo, vyrostly na tom štěpu tři květy jako krev a mlíko; a byla z nich vůně kol a kolem až mílo. A v té královské zahradě byl zahradník. Ten měl po své nebožce ženě jednu dceru, a ta byla veliká milovnice květin. Každý den navečer chodívala po zahradě s konvicí zalívat a každý den ráno prohlížela, mnoho-li zase nových rozkvetlo a které povadly. Ta když také k večeru se svou konvicí blízko toho jabloňového štěpu přišla, podivila se té neobyčejné líbezné vůni, a když pozdvihla oči a ten pěkný štěp a na něm ten krásný začervenalý květ spatřila, zaplesala radostí, ale hned potom se zase zarmoutila a pravila: "Škoda tebe, překrásný kvítku, že z tebe již žádné ovoce nebude!" Neboť bylo již na podzim a studený vítr počínal ze strnišť foukati. I bylo tomu děvčeti líto krásného květu, i utrhla si ho a dala za okno, aby jí co možná dlouho vydržel.
Druhý den časně ráno šla zase po práci v zahradě, a když se za chvilku navrátila domů, zůstala s podivením ve dveřích státi: postýlka již ustlaná, sednička zametená, stůl a židličky čistě umyty, a na polici i v truhlici všechno v nejkrásnějším pořádku - a přece nic z toho sama ještě neudělala a žádný tam mezitím nepřišel. Co se namyslila a nehledala, nic nebylo plamo, nenašla žádného. Druhý den ráno, když se ze zahrady vrátila, bylo to zase tak: ustláno, umyto, zameteno i srovnáno, a nikde žádného viděti, kdo by to byl udělal. I umínila si, že bude číhati, kdo to? Navečer rozházela schválně všecko prádlo v truhlici, vyndala z police misky a hrnce a rozstavila sem tam, polila a zamazala stůl i podlahu, jen aby zejtra hodně co dělati bylo. Ráno pak vzala konvici a dělala, jako by šla zase do zahrady, zatím ale obešla pozadu dvorek a vklouzla zadníma dvířkama do síně a dívala se dírkou ve dveřích, co se v světničce díti bude. Tu viděla, jak se z toho jabloňového květu za oknem udělá překrásná panna, krev a mlíko - ale celá nahá. Ta se hned také dala do práce: natřásala peřiny, ustlala, srovnala misky a hrnce do police, utírala stůl a židle - a když byla v nejlepším díle, otevřelo to zahradníkovo děvče dveře a vkročilo do sedničky. Tu ta panna, jako by se byla ulekla, volala: "Vody! vody!" A jak to děvče konvici s vodou v ruce drželo, pokropilo ji celou, od hlavy až do paty. Tu jí ta panna srdečně z toho poděkovala a prosila ji, aby jí ještě své šaty půjčila, aby se mohla do nich ustrojiti. Děvče to hned s ochotností udělalo a pak běželo skokem a povědělo všecko králi.
Když to ten král uslyšel, vstal a pospíšil jako na jelenu do toho zahradního domku, a hned také svou krásnou pannu poznal. A ta mu vypravovala, jak ji ta babice čarodějnice po hlavě do řeky shodila a potom krále podvedla, že ony byly tři sestry, dcery královské, a ona z nich nejmladší, a že je ta babice zaklela v tom hustém lese, kde král tu jabloň nalezl. "Já jsem sice již na svobodě," pravila, "ale mé sestry, ty musejí ještě tak dlouho co bílé holubice po světě lítati, dokud ta babice bude na živu."
A hned tu také oknem přiletěly dvě bílé holubičky, sedly své sestře na ramena, vrkaly a třepetaly křidélkama radostí, že je již vysvobozena. Tu se ten král velice rozhněval, poručil tu babu čarodějnici lýkovými provazy svázati; pak dal vytopiti pec až do žhava, tu, v kteréž ona tu bílou holubici spálila, a vhoditi ji tam, až z ní nezůstalo nic než uhel. A tu se také hned ty bílé holubice v krásné panny proměnily a všecky ty tři sestry se objímaly a plakaly velkou radostí, že jsou již vysvobozeny. Pak dal král vystrojiti novou, hlučnou svatbu, a nebylo mu již při ní v srdci ouzko, ale byl vesel a rád se svou mladou a krásnou chotí. A potom byli spolu šťastně živi mnohá léta, a jestliže neumřeli, jsou ještě po tu dobu.
Ale copak dělaly potom ty druhé dvě panny? Inu, můj božíčku! Když byly tak krásné a k tomu královské dcery, vdaly se a byly také šťastny.




affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg