»O té dívce je to známé, pořád lže a ráda klame, jak je krásná — tak je hloupá, lenivá a hrozně skoupá. Když jí, princi, uvěříš, zničíš sebe i svou říš!«
Když to princ uslyšel, nechtěl už s tou princeznou nic mít, uklonil se a poslal ji, odkud přišla. Zanedlouho se vydal princ znovu do světa hledat si jinou vhodnou nevěstu. Cesta ho opět vedla kolem stáda ovcí, které pásla Mette. Vesele ji pozdravil a volal: »Tak co, Malá Mette, jak se ti pořád daří?«
»Daří se mi dobře,« odpověděla Mette, »ale bude se mi dařit ještě líp, až se provdám za syna anglického krále. Dnes mám ještě na sobě tyhle staré cáry, ale pak budu chodit od hlavy až k patě v čistém zlatě! «
»No, ale to se nikdy nestane,« smál se anglický princ.
»Ale ano, stane se to, stane,« klidně trvala na svém Malá Mette a začala pískat svým ovečkám veselou písničku. Po čase našel princ v jedné zemi nevěstu, jakou hledal: byla krásná, bohatá a mluvila sladkými slovy. A zas ji anglický princ požádal, aby ho před svatbou navštívila na jeho zámku, musí přece vědět, kam se provdá. Což kdyby se jí v jeho zemi nelíbilo? Princezna ho sice ujišťovala, že se jí v té zemi, kde je on, líbit bude, ale pak slíbila, že anglického prince navštíví. A také se tam brzy vypravila. Když jela kolem ovčího stáda, zavolala na pasačku: »Hej, ty tam, pastýřko, jakpak se daří anglickému princi?«
»Tomu se daří dobře,« odpověděla Mette, »ale ty možná ani nevíš, že má princ před vchodem do zámku veliký kámen, a jakmile se na něj někdo postaví, kámen hned prozradí, jaký je to člověk.«
»Nevím, proč mi to povídáš,« zamračila se princezna a jela dál. Když přijela před zámek, princ jí vyšel naproti, koně přidržel a pak princeznu vedl ke vchodu. Jakmile vkročila na pravdomluvný kámen, ozval se od země tichý varovný hlas:
»Tahle princezna je známá jako zlá a krutá dáma, její sladká slova šálí, její pýcha všechno spálí. Když jí, princi, uvěříš, zničíš sebe i svou říš!«
O takovou ženu princ věru nestál. Poklonil se princezně a požádal ji, aby se nezlobila a vrátila se, odkud přišla. Pak delší čas princ nepomýšlel na ženitbu. Pokaždé se spálím, říkal si, vždycky si sem přivedu nějakou nehodnou princeznu. Ale pak se mu přece jen samotnému bez ženy na zámku stýskalo, i vypravil se znovu do světa hledat nevěstu.
A zas, když projížděl kolem stáda oveček, zavolal na pastýřku: »Dobrý den, Malá Mette, jak se ti pořád daří?«
»Dobře se mi daří, ale bude se mi dařit mnohem lépe, až se provdám za syna anglického krále,« odpověděla Mette. »Dnes nosím ještě tyhle staré cáry, ale pak budu chodit od hlavy až k patě v samém zlatě.«
»No, no,« smál se anglický princ. »To se přece nikdy nestane! «
»Ale ano, stane se to, stane,« klidně řekla Malá Mette a začala pískat svým ovečkám veselou písničku na fujaru.
Po delším hledání našel anglický princ v daleké zemi jednu princeznu, která byla ochotna se za něj provdat. Také ji princ pozval na svůj zámek, aby mu jeho vševědoucí kámen pověděl, je-li hodná, pilná a poctivá. Princezna mu slíbila, že ho brzy přijede do jeho země navštívit. A také slib dodržela.
Když ji cesta vedla kolem ovčího stáda, zavolala na pasačku a ptala se jí: »Nevíš, děvče, jak se daří anglickému princi?«
»Tomu se daří dobře,« odpověděla Mette, »ale asi nevíš, že má princ před vchodem do zámku veliký kámen, a kdo na něj stoupne, o tom kámen hned prozradí, jaký je to člověk. A nikdy se ten kámen nemýlí.«
»Proto tedy asi princ vyhnal ty dvě princezny přede mnou,« usoudila třetí princezna.
»Ano, kámen na ně prozradil, že byly obě dvě nehodné a špatné,« řekla Malá Mette.
»Poslyš, pastýřko,« řekla chytrá princezna, »což kdybychom si vyměnily šaty. Ty bys pak mohla jako princezna místo mě navštívit v zámku anglického prince a já ti zatím tady pohlídám tvé ovečky.« Mette ráda svolila převlékla se za princeznu, velice jí to slušelo — a vydala se na zámek k princovi. Když ji princ vzal za ruku a vedl ke vchodu, byla Malá Mette vzrušením červená jako růžička. Jakmile si stoupla na čarovný kámen, ozval se od země tichý hlas:
»Tahle dívka dozajista jako studánka je čistá, skromná, upřímná a milá, jako pohádková víla. Když té, princi, uvěříš, šťasten budeš, i tvá říš!«
»Konečně jsem našel tu pravou nevěstu, kterou jsem tak dlouho hledal,« zajásal princ. Provedl přestrojenou Mette po celém zámku, pohostil ji a při loučení jí vpletl do vlasů, aniž o tom věděla, svůj zlatý prstýnek. To proto, aby měl jistotu, že je to opravdu ona, až si pro ni jako pro nevěstu pojede. Svatbu smluvili na příští měsíc, aby byl čas náležitě připravit všechny komnaty, květiny a hostinu. Jakmile Mette dojela k svému stádu, vyměnila si zase šaty s chytrou princeznou, řekla jí, jak pořídila, a ta pak spokojeně odcestovala do své země. Byla ráda, Ze na ten kámen stoupla pasačka místo ní. Však ona také měla na krku hodně hříchů, a takhle se anglický princ nic nedozvěděl a brzy bude svatba. Měsíc v přípravách na svatbu rychle plynul, a když bylo všechno uchystáno, vydal se anglický princ jednoho dne pro svou nevěstu. Když jel kolem stáda ovcí, zavolal na pastýřku:
»Dobrý den, Malá Mette, co děláš a jak se ti pořád daří?«
»Dobře se mi daří,« odpověděla, »ale bude se mi brzy dařit mnohem lépe, jen co se provdám za syna anglického krále. Pak ze sebe shodím tyhle staré cáry a budu chodit od hlavy až k patě v samém zlatě.« Princ se pozorně zadíval na Malou Mette a najednou se mu zdálo, že se jí ve vlasech něco zatřpytilo.
»Buď ti do vlasů spadla nebeská hvězda, Mette, nebo ti tam uvázl sluneční paprsek,« řekl něžně princ, přistoupil k spanilé pastýřce a jemně jí prohrábl vlasy. Jak byl překvapen, když držel v prstech svůj zlatý prstýnek! Teď teprve pochopil, že Mette stála na jeho kouzelném kameni místo té třetí princezny, která jí půjčila své šaty. A protože se už tolikráte v princeznách zklamal, rozhodl se, že si vezme za ženu Malou Mette, tu upřímnou, hodnou a pracovitou dívku. A také si ji hned odvezl na zámek. Ovečky poručili pánubohu, ať si je na svých požehnaných lučinách pase sám. A byla slavná svatba a spanilé pastýřce Mette se vypinilo to, čemu stále věřila: provdala se za syna anglického krále a teď od hlavy až k patě chodí v samém zlatě.