O BOTKÁCH Z KŘIŠŤÁLU, ČERVENÉ ČEPIČCE A ZLATÉ ROLNIČCE

Pohádka o tom, jak chudý pasáček na louce tři věci našel, a protože byl poctivý a vrátil je jejich majitelům, ti se mu za to odvědili kouzelnou píšťalkou, která uměla divy. Navíc měl i tři kouzelná přání. Co si bude přát? A splní se mu to?


Čaje na marketplus.cz

V jedné daleké zemi žil pasáček, říkali mu Sten, a ten neměl na celém světě nikoho než macechu. Jenže ta byla zlá a lakomá, a tak byl chlapec často celé dny o hladu.

Jednoho dne, když mu zase žaludek zpíval, až se to lesem rozléhalo, zahlédl v trávě něco lesklého. Rozběhl se tím směrem a našel mezi zelenými lupeny malé, maloulinké botičky. Byly celé z křišťálu, třpytily se všemi barvami a byly tak krásné, že pasáček i na hlad zapomněl. Celý den si s nimi hrál a moc se polekal, když si všiml, že už se slunce schyluje k západu. Rychle shromáždil své stádo a hnal ho k domovu. Sotva však ušel pár kroků, vidí, po pěšině proti němu přichází malilinký chlapeček.

»Dobrý večer, pasáčku.«

»Dobrý večer také tobě.«

»Nenašel jsi mé botičky? Ráno jsem je tu ztratil v zelené trávě.«

»Našel, ale moc tě prosím, nech mi je. Dám je maceše a ta mi snad za ně dá aspoň kousek chleba.«

Ale chlapeček moc prosil, až mu Sten botičky dal.

»Jednou se ti odměním,« slíbil chlapeček a běžel dál svou cestou.

Bylo už skoro tma, když pasáček přihnal domů, a macecha ho zle přivítala. Dala mu sníst zbytek kaše, navrch přidala pár štulců a poslala ho spát.

Ráno dostal pasáček skrojek suchého chleba a pustil se za svými ovečkami k lesu. Jako včera, i dnes zahlédl v trávě něco blýskavého, a když to zvedl, viděl, že je to malilinká červená čepička se zlatým zvonečkem. Ten zvonil tak jasným hláskem, že Sten v tu chvíli na všecko zapomněl a celý den si s čepičkou hrál. Teprve když slunce zapadalo, tuze se polekal, že ho macecha zase vyplísní. Rychle hnal stádo domů, ale tu znovu spatřil proti sobě přicházet malinkou postavičku. Tentokrát to byla zlatovlasá dívenka, která ho již z dálky zdravila:

»Dobrý večer, pasáčku.«

»Dobrý večer také tobě.«

»Nenašel jsi mou čepičku? Ráno jsem ji tu ztratila v zelené trávě.«

»Našel, ale moc tě prosím, nech mi ji. Když ji přinesu maceše, snad mi za ni dá pořádně najíst.«

Ale dívenka tolik prosila, až jí Sten čepičku vrátil. »Jednou se ti odměním,« zavolala vesele a běžela svou cestou.

Když Sten dorazil domů, bylo zase zle. A tak zas dostal jen zbytek kaše a musel na kutě. Třetí den se rozběhl rovnou na známé místo a v trávě se opravdu něco blýskalo. Byla to zlatá rolnička a ta zvonila tak překrásně, že se i ovečky sbíhaly a naslouchaly jejímu hlasu. Pasáček si s ní celý den hrál a přitom přemýšlel, kdo to tu asi potřikrát ztratil tak krásné věci. Napadlo ho, že tu asi elfové po ránu tančí v zelené trávě. »Ano, jistě jsou to elfové,« říkal si ještě, když už hnal domů. A tu vidí proti sobě přicházet malinkou postavičku. Tentokrát to byl stařeček, který ho již z dálky zdravil:

»Dobrý večer, pasáčku.«

»Dobrý večer také tobě.«

»Nenašel jsi mou zlatou rolničku?«

»Našel, ale prosím tě, nech mi ji, dám ji maceše a ta mi snad dá jednou pořádně najíst.«

Stařeček znova prosil, ale pasáček mu odpověděl: »Nedám ti tvou rolničku. Našel jsem křišťálové střevíčky, vrátil jsem je. Našel jsem červenou čepičku, také tu jsem vrátil. Každý nálezce si zaslouží odměnu, ale já jsem nikdy nic nedostal. Tentokrát rolničku nevrátím.«

Chvilku se tak spolu domlouvali, až nakonec stařeček řekl: »Jestli mi mou rolničku vrátíš, dám ti za ni jinou, takovou, že když na ni zazvoníš, stádo se od tebe ani nehne. A k tornu si ještě můžeš přát tři přání.«

S tím byl pasáček srozuměn. Vyměnil se stařečkem rolničku a pak řekl: »Jestli si opravdu mohu přát, co chci, tak si tedy přeji, abych se stal králem, měl veliké království a dostal za ženu nejhezčí princeznu na světě.«

»Moc skromný zrovna nejsi,« řekl stařeček, »ale protože jsem králem elfů, spiním, co jsem slíbil. Ještě dnes v noci, až bude macecha spát, se vydej přímo na sever, až přijdeš na královský hrad. Tam zatím požádej o službu a buď trpělivý. A tady máš kostěnou píšťalku. Dostaneš-li se někdy do úzkých, zapískej na ni. Až ti bude podruhé hrozit nebezpečí, zapískej na opačný konec. Až ti bude nejhůř, přelom píšťalku a já sám ti přijdu na pomoc.«

Chlapec se zaradoval, poděkoval králi elfů za dary i dobrou radu a pak se rozloučili a šli každý svou cestou. Doma bylo zase zle, ale tentokrát si toho Sten ani moc nevšímal. Rychle zalezl do sena, kde obvykle nocoval, aby se před cestou trochu prospal. Když minula půlnoc, potichounku se vyplížil z domu a pustil se, kam mu král elfů přikázal. Dva dny a dvě noci tak putoval cestou necestou. Třetí den konečně spatřil královský hrad.

Dostal se až do kuchyně a ptal se kuchaře, jestli pro něj nemá práci. »Kdo jsi a co umíš?« zeptal se kuchař.

»Jsem pasáček a umím hlídat ovečky, aby se žádná nezaběhla. «

»To se hodí,« řekl kuchař, »náš král právě vyhnal pastýře, protože mu každý den vlk odnesl ovci. Budeš-li však svědomitě pást, jistě se ti dostane dobré odměny.«

Přešel nějaký čas a Sten vyrostl v pěkného mládence. Král s ním byl spokojen a také jemu se práce líbila. Kouzelná rolnička mu pomáhala, a tak se každý večer mohl vracet domů se zpěvem. Jednou si všiml, že z okénka ve věži ho pozoruje nějaká sličná panna. Vesele na ni zamával a zazpíval ještě pěkněji než jindy. Tak to šlo nějakou dobu, až pak jednou ráno na něj krásná panna čekala u brány. Měla s sebou sněhobílou ovečku s modrou stužkou na krku a mile pasáčka prosila, aby se o jejího mazlíčka postaral. Sten se ani nevzmohl na odpověď, jak byl očarován její krásou, a teprve když krásná panna odešla, rozběhl se za svým stádem. Když se večer vracel, čekala už krasavice před branou, pěkně mu poděkovala a ovečku si odvedla. Netrvalo dlouho a Sten si zvykl s krásnou pannou rozmlouvat, až za nějaký čas poznal, že se jí také líbí.

Ale jednou ráno nepřišla a on se pak dověděl, že to byla sama princezna a že ji unesl zlý obr. Král hned dal v celé zemi vyhlásit, že ten, kdo princeznu najde, dostane její ruku a půl království k tomu, ať je to kdokoliv. Hlásili se mladíci z celé země, přijížděli i princové zdaleka a hned se zas rozjížděli na všechny strany, ale všecko bylo marné. Pasáček zatím chodil jako tělo bez duše, ve dne v noci vzpomínal na princeznu a lámal si hlavu přemýšlením, co by měl udělat. Jednou v noci se mu zdálo, že vidí krále elfů, jak mu kyne rukou a říká: »Jdi pořád na sever, tam najdeš svou princeznu! « Otevřel oči — a král elfů stále ještě stojí před jeho lůžkem a opakuje: »Jdi na sever, tam najdeš svou princeznu! « Teď už Sten konečně věděl, co má dělat. Hned ráno se rozběhl za králem a prosil ho o svolení, aby také on směl hledat jeho dceru. Král mu to nejdřív rozmlouval, nevěřil, že se pasáčkovi podaří, oč se marně pokoušelo tolik urozených mladíků. Ale Sten se nedal odbýt, prosil a prosil, až král nakonec povolil. Napadlo ho totiž, že někdy může pod hrubou halenou bít statečnější srdce než pod zlatým brněním.

Putoval pasáček dlouho, předlouho, prodíral se hlubokými lesy i skalnatými pustinami, přešel mnoho hor a přebrodil mnoho řek, šel a šel, až už byl skoro na konci světa. Konečně dorazil k velikánskému jezeru, uprostřed toho jezera byl ostrov a na ostrově zámek se zlatými střechami. Sten dlouho chodil po břehu a zámek ze všech stran obhlížel, až si všiml, že u malého okénka ve věži sedí zlatovlasá panna a mává na něj modrou stužkou, právě takovou, jako vždycky mívala na krku princeznina ovečka. Stenovi se rozbušilo srdce radostí. Našel svou princeznu. Jenže jezero bylo veliké a hluboké a na jeho břehu nerostl ani jediný strom a nebylo tu nic, z čeho by si mohl zhotovit loďku. Pokusil se jezero přeplavat, ale voda byla tak studená, že již po malé chvilce mu tuhly údy a nakonec musel být rád, že se mu podařilo dostat se zpátky na břeh. Divže se nerozplakal lítostí, když tu si vzpomněl na píšťalku. Sotva na ni zapískal, ozvalo se za jeho zády: »Dobrý večer, pasáčku.«

»Dobrý večer také tobě,« odpověděl a otočil se. Před ním stál chlapeček, jehož křišťálové botičky kdysi našel v zelené trávě.

»Co bys rád, pasáčku?«

»Prosím tě, pomoz mi přes jezero na zámek se zlatou střechou,« prosil Sten.

»To je snadné, posaď se na má záda.«

A v tom okamžiku před Stenem nestál chlapeček, ale velikánský jestřáb. A už se spolu vznášeli nad jezerem, už se snášeli na louku před zámkem. Sotva se Sten nohama dotkl země, jeho dobrodinec byl tentam. Pasáček se dlouho nerozmýšlel, rozběhl se do zámku a rovnou do kuchyně.

»Kdo jsi a co umíš?« zeptal se kuchař.

»Umím pást ovce.«

»To se teprve ukáže,« řekl kuchař.

»Náš pán, mocný obr, má veliké stádo. Ztratíš-li však jen jedinou ovci, přijdeš o hlavu.«

S tím byl pasáček srozuměn. Kouzelná rolnička mu pomáhala, a tak když obr večer ovce přepočítal, žádná nechyběla.

»Jsem s tebou spokojen,« zabručel a pak odešel na břeh, odvázal kouzelnou loďku a třikrát obeplul ostrov, jak to dělával každý den. Sten zatím obcházel zámek, až se dostal pod věž, ve které byla uvězněna princezna. Ta přistoupila k oknu, rozčesávala si zlaté vlasy a přitom zpívala jakoby jen pro sebe:

»Češu si, češu vlásky zlaté,

přijď pro mě v této noci již,

češu si, češu vlásky zlaté,

jinak mé nikdy nespatříš.

Češu si, češu vlásky zlaté,

odveď mě domů, budu tvá,

češu si, češu vlásky zlaté,

však jsem ti byla souzená.«

Pasáček naslouchal její písni a poznal, že se má v noci pokusit princeznu osvobodit. Když všechno usnulo, přikradl se k věži a tichounce zavolal: »Vyjdi už ven, má zlatovlásko, čekám tu na tebe!«

Ale princezna se jen vyklonila z okna a zašeptala: »Nemohu, jsem spoutána zlatými řetězy!«

A tu si už Sten nevěděl jiné rady, než znova zapískat na kouzelnou píšťalku.

»Dobrý večer, pasáčku,« ozvalo se za jeho zády.

»Dobrý večer také tobě,« odpověděl a otočil se. Před ním stála malá dívenka, jejíž čepičku se zlatou rolničkou kdysi našel v zelené trávě.

»Co bys rád, pasáčku?«

»Prosím tě, pomoz princezně i mně na druhý břeh.«

»To je snadné,« řekla dívenka, »pojď se mnou.«

Vešli do věže a dveře se před nimi samy otvíraly. Když vstoupili do princeznina pokoje, dotkla se dívenka prstíkem zlatého řetězu a ten se rozlomil. Sten popadl princeznu za ruku a všichni tři utíkali k jezeru. Tam jim dívenka řekla: »Posaďte se na má záda, přenesu vás do bezpečí. Ale ať se děje co se děje, nesmíte se ohlédnout, jinak má kouzelná moc pomine.«

Pak vstoupila do vody a změnila se ve stříbrnou štiku, která s nimi jako šipka vyrazila k protějšímu břehu. Mezitím se však obr vrátil domů, a když zjistil, co se stalo, změnil se v mořského orla a pustil se za uprchlíky. Už je málem měl, ale štika se bleskurychle ponořila pod vodu, na okamžik vyplula, jen co by se nadechli, a znovu vklouzla pod hladinu. Vtom orel vztekle udeřil křídlem do vody, princezna se lekla a v úzkosti se otočila ke Stenovi, který seděl za ní. Ale tu pominula moc kouzelné štiky, obr je oba uchopil a odnesl zpátky do svého zámku. Princeznu znovu spoutal zlatými řetězy a pasáčka uvrhl do nejhlubšího sklepení. Seděl Sten ve svém vězení, seděl a trápil se: královskou dceru nevysvobodil a sám má zítra přijít o hlavu. Pak si však vzpomněl, co mu řekl král elfů: »Až ti bude nejhůř, přelom píšťalku a já sám ti přijdu na pomoc. «

Sotva tak učinil, ozvalo se za ním: »Dobrý večer, pasáčku.«

»Dobrý večer také tobě,« odpověděl Sten, otočil se a spatřil samého krále elfů, co mu kdysi dal tu píšťalku. »Co bys rád, pasáčku?«

»Pomoz mi, dobrý králi elfů, pomoz mi zachránit mou princeznu. «

»To je snadné,« řekl král elfů. Šel ke dveřím vězení, ty se před ním otevřely a oba vyšli ven. Král elfů vedl Stena dlouhými chodbami, až přišli do sálu, který byl piný nejvzácnějších zbraní. Tam mu král elfů přikázal, aby se svlékl. Hodil jeho staré šaty do ohně v krbu, z velké železné truhlice vyňal nádherné brnění ze samého zlata a poručil Stenovi, aby si ho oblékl. Pak mu ještě připásal ostrý meč a řekl: »Bylo souzeno, že tímto mečem obr sejde. Potom už si poradíš sám.«

Pasáček se vrátil do svého vězení a král elfů se s ním rozloučil. Obr zatím připravoval svou svatbu s princeznou. Dal ji obléci do nejvzácnějších šatů a ověsil ji zlatem a drahým kamením, ale princezna byla nadevšechno smutná. Kdyko-liv pohlédla na dvůr a spatřila šibenici, kterou tam postavili pro pasáčka, div se jí srdce nezastavilo žalem. Zato obr a jeho přátelé se radovali, pili a hodovali a potom obr poslal služebníka, aby přivedl zajatce. Ale sluha za chvilku s křikem běžel zpátky a jemu v patách krásný princ s taseným mečem.

»Ať se stane, jak ti bylo souzeno,« křikl na obra, mohutně se rozmáchl a jedinou ranou mu srazil hlavu. Než se všichni vzpamatovali, popadl princeznu a utíkali spolu k jezeru. Tam odvázali obrovu kouzelnou loďku a rychle se přeplavili na druhou stranu. Potom už bez dalších nebezpečí dorazili na hrad princeznina otce a slavili slavnou svatbu. Žili spolu šťastně mnoho a mnoho let a nikdy nezapomněli na dobrého krále elfů. Zlomenou píšťalku i zlatou rolničku opatrovali jako nej-vzácnější památku a ukazovali ji svým dětem a ty pak zase svým dětem a snad si ji tam tak ukazují dodnes.



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg