O dvanácti divokých kachnách

Variace známé pohádky Sedmero krkavců.


Čaje na marketplus.cz

Byla jednou jedna královna a ta si vyjela na procházku. Bylo to v zimě a právě napadl čerstvý sníh. Když kousek ujeli, spustila se královně z nosu krev. Královna musila vystoupit ze saní, a když pak stála u plotu a dívala se na tu červenou krev na bílém sněhu, napadlo ji, že má dvanáct synů, ale ani jednu dceru. Vyklouzlo jí přitom z úst: »Kdy­bych měla dceru tak bílou jako sníh a pěkně červenou jako ta krev, dala bych za to všech dvanáct synů.«

Sotva to vyřkla, objevila se vedle ní čarodějnice a řekla:

»Dobrá, dostaneš dceru a bude bílá jako sníh a červená jako krev, ale za to dostanu tvé syny! Můžeš si je však ponechat u sebe, dokud nebude tvá dceruška pokřtěna.«

Když přišel čas, narodila se královně dcerka a byla bílá jako sníh a červená jako krev - právě taková, jak to čaro­dějnice slíbila. Pojmenovali tedy tu malou princeznu Rů­ženka Sněhurka. Na královském dvoře bylo z toho mnoho radosti, královna měla nesmírnou radost.

Ale když si připomněla, co slíbila té staré čarodějnici, dala zhotovit u zlatníka dvanáct stříbrných lžiček, pro každého prince jednu; a pak dala udělat ještě jednu a tu dala Růžence Sněhurce.

Sotva byla princezna pokřtěna, proměnili se princové v dvanáct divokých kachen, odlétli a už je nikdo nespatřil: byli titam a zůstali titam.

Princezna rostla do výšky i do krásy, ale bývala podivně smutná. A nikdo nemohl vypátrat, co ji trápí.

Ale jednoho dne, když i královna byla velmi smutná, protože musila myslit na své synky, zeptala se Růženky Sněhurky:

»Proč jsi tak smutná, milé dítě? Svěř se mi, trápí-li tě něco! Toužíš-li po něčem, věř, že to dostaneš.«

»Je mi tak smutno,« řekla Růženka Sněhurka. »Všichni mají bratry nebo sestry, jen já nikoho nemám, jen já jsem sama. A proto jsem tak smutná.«

»Milé dítě, mělas také bratry,« řekla jí na to královna. »Měla jsem dvanáct synů a ti byli tvými bratry, ale zřekla jsem se jich, abych dostala tebe.« A vyprávěla Růžence, jak to všechno bylo.

Když to princezna uslyšela, neměla chvilku pokoje. Ať si královna plakala sebevíc, nic to nepomáhalo, princezna chtěla jen a jen pryč, říkala si, že jen ona je vším tím vinna. A nakonec opravdu odešla z domu. Šla a šla, daleko do širého světa, ani bys nevěřil, že by mohla mladá dívka takový kus cesty ujít.

Kráčela dlouho velkým, velikánským lesem. Jednoho dne, když už byla velmi unavena, sedla si na trávník a usnula. A zdálo sejí, že jde dále lesem, až přišla k roubené chaloupce, kde žili její bratři. Vtom se probudila. A uviděla před sebou v zeleném mechu pěšinku a ta pěšinka vedla ještě hlouběji do lesa. Princezna se po ní pustila a po dlouhém putování opravdu přišla k roubené chaloupce, úpině takové, jakou viděla ve snu.

Když vešla dovnitř, nikdo tam nebyl. Ale bylo tam dva­náct postelí a dvanáct židlí a dvanáct lžic a vůbec ode všeho, co tam našla, bylo vždy dvanáct kusů. Když to princezna uviděla, zaradovala se tak, jak už celá léta ne. Bylo jí hned jasné, že tam nebydlí nikdo jiný než jejích dvanáct bratrů - že jen jejich mohou být ty postele, židle i lžičky! Zatopila tedy, zametla, ustlala postele, uvařila večeři a vůbec se snažila, aby to tam vypadalo co nejkrásněji. A když bylo všechno pěkně v pořádku a večeře hotova, navečeřela se také sama. Ale zapomněla při tom na stole svou lžičku. Potom zalezla pod postel nejmladšího bratra a ulehla tam.

A sotva si lehla, uslyšela, jak vzduchem něco zašumělo a zasvištělo, a do světnice vlétlo dvanáct divokých kachen. Ale sotva přelétly práh, proměnily se v dvanáct princů.

»Jak je tu krásně teplo!« libovali si. »Zaplať pánbůh tornu, kdo nám tu tak pěkně zatopil a uvařil nám tak

dobrou večeři ! «

Vzali své stříbrné lžíce a chtěli se dát do jídla.

Ale když si každý vzal svou lžíci, zůstala ještě jedna ležet na stole. Byla úpině taková jako jejich lžíce, že ji nemohli od svých ani rozeznat. Podívali se udiveni na sebe a řekli:

»To je lžička naší sestry. A je-li tu její lžička, nemůže být ani ona daleko.«

»Je-li to lžička naší sestry a je-li tu také ona, zabijeme ji, protože ona je vinna celým naším neštěstím,« prohlásil nejstarší princ.

Růženka ležela pod postelí a všechno slyšela.

»Ne,« ozval se nejmladší princ. »Byl by to hřích, chtít ji za to zabít. Vždyť ona za naše neštěstí nemůže. Má-li někdo na tom vinu, má ji naše vlastní matka! «

Dali se do hledání. Hledali nahoře dole a nakonec také pod postelemi. A když přišli k posteli nejmladšího prince, našli tam Růženku a vytáhli ji ven.

Nejstarší princ znovu chtěl, aby ji zabili, ale Růženka plakala a tak krásně je prosila:

»Ach, milí hoši, nezabíjejte mě! Chodila jsem dlouhá léta světem a hledala vás a ráda bych dala za to život, jen kdybych vás mohla vysvobodit.«

»Chceš-li nás skutečně vysvobodit, darujeme ti život. Protože kdybys chtěla, opravdu bys nás vysvobodit mohla,« řekli princové.

»Řekněte mi jak, a já udělám všechno, ať je to cokoli! « zaradovala se princezna.

»Musíš natrhat suchopýr, upříst jej a utkat z něho plátno, a až budeš mít plátno hotové, musíš z něho nastříhat a ušít dvanáct čepiček, dvanáct košil a dvanáct kapesníků - každému z nás jeden. A po celou tu dobu nesmíš ani promluvit, ani se zasmát, ani zaplakat. Dokážeš-li to, budeme vysvobozeni.«

»Ale kde naberu tolik suchopýru, aby vystačil na dvanáct čepiček, na dvanáct košil a na dvanáct kapesníků?" zeptala se Růženka.

"To ti ukážeme," řekli princové.

A vzali ji s sebou na veliký, veliký močál, kde bylo plničko suchopýru. Kolébal se ve větru a leskl se v slunci, že to z dálky vypadalo, jako by to tam svítil sníh. Princezna neviděla dosud nikdy tolik suchopýru. Dala se do trhání a trhala a sbírala jej celé hodiny, jak nejlépe a jak nejrychleji dovedla. A když přišla večer domů, česala jej a předla z něho nit. A tak to šlo nyní den za dnem : Růženka trhala suchoýr a předla jej a přitom hospodařila princům. Vařila jim a uklízela. Přilétali večer domů jako divoké kachny, šumíce a svištíce vzduchem, P5es noc byli vždy zas jprinci, ale ráno znovu odlétali a byli po celý den divokými kachnami.

Ale tu se přihodilo, když byla zas jednou na močálovité louce sbírat suchopýr - a nemýlim.li se, bylo to již naposled, kdy tam potřebovala ještě jít, že přijel k té její louce mladý král, který vladl v oné říši. Byl tam právě na lovu. Když Růženku uviděl, zastavil se a udiveně se sám sebe tázal, kdo asi je ta krásná díva, kteá tam trhá suchopýr. Zeptal se jí na to, ale podivil se ještě více, když nedostal na otázku odpověď. Za se mu však Růženka zalíbila, že si ji chtěl vzít s sebou do zámku a oženit se s ní. Poručil tedy svým služebníkům, aby ji vyzdvihli k němu na koně. Růženka k nim spínala ruce, dívala se výmluvně a ukazovala na své pytle, dávajíc jím najevo, že v nich je výsledek celé její práce. Když král porozuměl, že chce své pytle s sebou, nařídiil sluhům, aby je naložili také. Když se to stalo, Růženka se uklidnila a utěšila, neboť maldý král byl velmi krásný a dobrý člověk a choval se k ní nesmírně mile a laskavě.

Ale když přijeli domů do králova dvora a když Růženku uviděla stará královna - byla to králova nevlastní matka - , velmi na ni zanevřela, záviděla jí, že je tak krásná a řekla mladému králi:

»Cožpak nechápeš, že tahle osoba, kterou sis přivezl do­mů a s kterou se chceš oženit, je vlastně čarodějnice? Vždyť vůbec nepromluví, ani se nezasměje, ani nezapláče! «

Král však nedbal na její řeči, vystrojil svatbu a s Růžen­kou se oženil. Žili pak spolu ve štěstí a v radosti. Ale Růženka při tom nezapomínala na své košile.

A než se rok setkal s rokem, narodil se Růžence malý princ. Stará královna na ni ještě víc zanevřela, protože jí teď ještě víc záviděla. A když nastala noc, vplížila se k Růžence, zatímco Růženka spala, a vzala jí dítě a vhodila ho do hadího hnízda. Pak řízla královnu do prstu a rozmazala jí krev kolem úst. Potom běžela ke králi.

»Jen se pojď podívat,« volala, »jakou sis to vzal královnu! Vždyť snědla vlastní dítě!« .

Krále se to tak dotklo, že se div nerozplakal.Prohlásil: »Opravdu, musí to být pravda, vždyť to vidím na vlastní oči. Ale jistě to už nikdy neudělá! A pro tentokrát jí to odpustím.«

A než se rok setkal s rokem, narodil se Růžence opět synáček, ale dopadlo to s ním právě tak jako s prvním. Králova nevlastní matka zanevřela na Růženku jen ještě víc a ještě více jí záviděla. Opět se vplížila v noci ke královně, vzala jí dítě a hodila ho do hadího hnízda. Pak řízla královnu do prstu a rozmazala jí krev kolem úst a řekla královi, že Růženka i toto dítě snědla.

Král byl nad tím tak zarmoucen, že si to ani představit nedovedete. Řekl:

»Opravdu, musí to být pravda, vždyť to vidím na vlastní oči. Ale jistě to už nikdy neudělá! A pro tentokráte jí to ještě odpustím.«

A než se rok setkal s rokem, narodila se Růžence dce­ruška. Ale i ji stará královna hodila do hadího hnízda. Zatímco mladá královna spala, řízla ji do prstu, rozmazala jí krev kolem úst a běžela pak králi žalovat:

»Jen se pojď podívat, nemám-li pravdu, že je to čaroděj­nice! Vždyť snědla i to třetí dítě.«

Krále se zmocnil tak nesmírný zármutek, že mu nebylo rovno. Protože teď již nemohl svou ženu šetřit. Musil dát rozkaz, aby byla zaživa upálena. Když už hranice hořela a měli Růženku na ni posadit, dala jim posunkem na srozu­měnou, aby vzali dvanáct kůlů a dali je kolem hranice. A na ně pak položila čepičky a košile a kapesníky, které utkala a ušila svým bratrům. Jen na košili pro nejmladšího bratra chyběl levý rukáv - už jej nestačila udělat. Ale ještě než s tím byli hotovi, zašumělo to a zasvištělo vzduchem. A od lesa přiletělo dvanáct divokých kachen a každá z nich chytla do zobáku jedno oblečení a zase s ním odletěla. »Tak tady vidíš! « řekla zlá královna mladému králi. »Teď ses mohl nejlépe přesvědčit, že je to opravdu čarodějnice. Pospěš ji upálit, nežli hranice shoří! «

»Ach,« řekl král, »dříví máme dost a dost, můžeme si na ně dojít do lesa. Chci ještě chvíli počkat, mám chuť podívat se, co z toho bude.«

Vtom k nim přijíždělo dvanáct princů, krásných a statně urostlých, že bylo radost se na ně podívat. Jen nejmladší z nich měl místo levé paže křídlo.

»Co se to tu děje?« ptali se princové.

»Má žena a královna má být upálena, protože je to zlá čarodějnice. Snědla své děti! « vykládal jim král.

»Nesnědla své děti! « prohlásili princové. »Jen teď, sestřičko, promluv! Nás už jsi zachránila, zachraň nyní i sebe! «

A Růženka Sněhurka promluvila a vyprávěla, jak to všechno bylo. Jak se pokaždé brzy potom, když se jí narodilo dítě, stará královna, králova nevlastní matka, v noci k ní vplížila, vzala jí dítě, řízla ji do prstu a rozmazala jí pak krev kolem úst.

A princové vzali krále a dovedli ho k hadímu hnízdu.

Tam uviděli tři děti, jak si hrají s hady a želvami krásnější děti nikdy ani neuvidíš!

Král si je odnesl hned s sebou. Šel s nimi k maceše a ptal se jí, jak by podle ní měl být potrestán ten, kdo má tak zlé srdce, že dovedl ukládat o život nevinné královně a třem tak překrásným dětem.

»Zasloužil by si, aby bylo do něho zapřaženo dvanáct nespoutaných koní a pak aby se směli rozběhnout na všech­ny strany! « řekla stará královna.

»Sama jsi vynesla soud a sama se mu také podrobíš!« řekl král. A tak byla ta zlá stará královna zapřažena mezi dva­náct nespoutaných koní.

Růženka Sněhurka vzala krále a své děti i všech dvanáct princů a odjela s nimi domů k rodičům a vypravovala jim, co se jim všechno přihodilo. A po celém království zavládla velká radost a veselí, neboť všichni se radovali z princeznina vysvobození i z toho, že vysvobodila také svých dvanáct bratrů.

 

 

 

 

 



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg