O OBROVI, KTERÝ NEMĚL SRDCE V TĚLE

O zakletých princích a princeznách a nejmladším bratrovi, který se pokusí své bratry a jejich nevěsty vysvobodit. Musí ale nejdříve najít srdce obra a zničit ho. Najde ho? Vysvobodí je?


Čaje na marketplus.cz

Byl jednou jeden král a ten měl sedm synů. A měl je tak nesmírně rád, že nedovedl být nikdy bez nich: vždycky musel mít alespoň jednoho u sebe. Když dorostli, mělo se starších šest jeho synů vypravit do světa za nevěstami. Ale nejmladšího si chtěl král nechat doma u sebe a ostatní bratři mu měli přivést nevěstu domů. Král pak dal těm šesti starším synům překrásné šaty — tak krásné, jako dosud nikdo neviděl — takže se v nich třpytili daleko široko; a dal každému také koně za mnoho a mnoho tisíc tolarů. A potom se princové vydali do světa.

Když sjezdili již mnoho královských dvorů a poznali mnoho princezen, přijeli nakonec k jednomu králi, který měl šest dcer. Tak krásné princezny naši princové dosud nespatřili, a tak se každý o jednu z nich ucházel. A když se princezny potom s nimi zasnoubily, vydali se princové zase k domovu. Ale dočista zapomněli, že měli přivést princeznu také Popeláčkovi, který zůstal doma. Tak byli do svých princezen zamilováni, že na všechno ostatní zapomněli. Když ujeli už hezký kus cesty k domovu, museli jet kolem příkré skalní stěny, nad kterou stál obrův dvůr. Obr vyšel před stavení a uviděl je. A proměnil je v kameny — všech šest princů i všech šest princezen.

Doma král čekal a čekal na svých šest synů, ale ať čekal sebedéle, nikoho se nedočkal. Byl proto velmi zarmoucen a zničen a prohlašoval, že se již nikdy nebude moci ani trošku radovat. »

Kdybych tu neměl tebe,« říkal Popeláčkovi, »raději bych ani nechtěl žít. Tak mě rmoutí, že jsem ztratil tvé bratry!«

»Ale chtěl jsem tě právě prosit, abys mi dovolil vypravit se do světa hledat je,« řekl Popeláček.

»Ne, to ti nikdy nedovolím, protože pak bych přišel třeba i o tebe,« prohlásil otec. Ale Popeláček jinak nedal, chtěl stále jen pryč a pryč a nepřestával prosit a žadonit, až ho musel otec pustit do světa.

Král však teď již neměl pro něho jiného koně než starou, sešlou herku, protože všechny ostatní koně, které měl, dostalo šest starších synů a jejich průvod. Ale Popeláček si z toho nic nedělal. Vyskočil na tu starou, sešlou herku a zavolal na otce:

»Sbohem, tatínku! Uvidíš, že se jistě vrátím, a možná že přijedou se mnou i všichni moji bratři! «

A s těmi slovy odklusal. Po chvíli přijel k havranovi, který ležel uprostřed cesty a tloukl bezmocně křídly a nepodařilo se mu už ani uhnout z cesty, jak byl hladem vysílen.

»Ach, přítelíčku, dej mi trochu najíst! Pomohu ti za to, až budeš sám v nouzi,« prosil havran.

»Nemám sice jídla právě nazbyt a ty také nevypadáš na to, že bys mi mohl zrovna mnoho pomoci, ale trochu ti přece mohu dát, protože, jak vidím, opravdu to potřebuješ,« řekl Popeláček.

A když opět kousek ujel, přijel k potoku. Tam ležel velký losos, který se dostal na souš a teď sebou zoufale tloukl a házel, ale nemohl se přesto dostat zpět do vody.

»Ach, přítelíčku, pomoz mi nazpět do vody!« volal na prince.»Pomohu ti, až zas ty budeš v nouzi! «

»Ty že mně pomůžeš? To věru nebude velká pomoc,« řekl princ.»Ale bylo by tě opravdu škoda, kdybys tu měl zůstat ležet a zajít hladem.«

A princ sestrčil lososa do potoka. Potom jel zas dál a jel tak dlouho, až potkal šedého vlka. A ten byl tak hladový, že se sotva vlekl. »Přítelíčku, dej mi svého koně! Jsem tak hladový, až mně kručí ve střevech. Nejedl jsem už celé dva roky!« volal vlk na Popeláčka.

»Ne, to nejde!« prohlásil Popeláček. »Nejdříve jsem potkal havrana, a tomu jsem musel dát své jídlo. Potom jsem přijel k lososovi, a tomu jsem musel pomoci do potoka. A teď ty chceš mého koně! Ne, to nejde, jakpak bych jel dál?«

»Ach, můj milý přítelíčku, jen mi, prosím tě, pomoz!« žadonil vlk. »Můžeš si pak sednout na mě a já tě povezu. A pomohu ti za to, až zas ty budeš v nouzi!«

»Nu, tvá pomoc by nebyla asi valná! Ale vezmi si tedy koně, když jsi na tom tak zle!« řekl princ. A když vlk sežral koně, vzal Popeláček uzdu a vložil ji vlkovi do tlamy. A potom vzal sedlo a připevnil ho vlkovi na hřbet. Vlk byl nyní, když se najedl, tak silný, že se rozběhl s princem na hřbetě vpřed, jako by ho ani necítil. Popeláček dosud nikdy tak rychle nejel.

»Až teď ještě kousek ujedeme, ukážu ti obrův dvůr,« řekl vlk. A opravdu tam za chvíli dojeli. »Tak, tady je obrův dvůr! « prdhlásil vlk. »A tady můžeš vidět všech šest svých bratrů; obr je proměnil v kameny. A tady vidíš také jejich šest nevěst! A tamhle jsou dveře do obrova příbytku, tam musíš jít! «

»Ne, toho se neodvážím,« řekl princ. »Připravil by mě o život.«

»I ne,« odpověděl mu vlk. »Až tam přijdeš, najdeš tam princeznu a ta ti už řekne, jak se máš zachovat, abys sprovodil obra ze světa. Jen se musíš řídit tím, co ti řekne! «

Popeláček tam tedy vešel, ale strachu měl dost. Obr však nebyl doma. Ale v jedné komnatě seděla princezna, jak to vlk řekl. A byla tak krásná, že tak krásnou dívku Popeláček dosud nikdy neviděl. »Ach, bůh s tebou, jak ses sem dostal?« zvolala princezna, když ho uviděla.

»Je to však tvá jistá smrt. Protože obra, který tu bydlí, nemůže nikdo sprovodit ze světa — nemá vůbec srdce v těle!«

»Nu dobrá — ale když tu už jednou jsem, tak bych to přece jen zkusil,« řekl Popeláček. »Chtěl bych se pokusit osvobodit své bratry, kteří stojí tam venku proměněni v kameny, a tebe bych se také pokusil zachránit«.

»Když tedy mermomocí chceš, musíme se podívat, co by se dalo dělat,« řekla princezna. »Vlez si teď tady pod postel a dávej dobře pozor, o čem budu s obrem mluvit. Ale lež jen pěkně tiše! «

Popeláček zalezl tedy pod postel, a sotva tam vlezl, obr přišel domů.

»Br, čichám tu, čichám tu člověčinu! « zvolal obr. »Letěla tu kolem straka s lidskou kostí v zobáku a nad komínem ji upustila,« řekla princezna. »Pospíšila jsem si sice hned ji vyndat, ale teň pach se patrně nedá tak rychle vyvětrat. «

Obr tedy už nic neříkal. Když nastal večer, šli si lehnout. A když leželi chvíli v posteli, řekla princezna: »Tak ráda bych se tě na něco zeptala, ale nevím, smím-li.«

»A nač se chceš zeptat?« otázal se obr.

»Ráda bych se zeptala, kde máš tedy vlastně své srdce, když ho nemáš v těle,« řekla princezna.

»To není věc, na kterou by ses ty měla ptát! Ale co, leží tamhle pod prahem,« odpověděl jí obr. Ejchuchu — to si ho zítra najdeme! řekl si Popeláček pod postelí. Nazítří vstal obr velmi časně a odešel do lesa. A sotva byl ze dveří, pustila se princezna s Popeláčkem do hledání jeho srdce pod prahem. Ale ať kopali a hledali jak chtěli, nenašli nic.

»Tentokrát nás jistě oklamal,« řekla princezna. »Ale co na tom, zkusíme to ještě jednou.« A pak natrhala všechny krásné kytky, které našla, a posypala jimi podlahu kolem prahu, který dali předtím zase na místo. A když se blížila doba, kdy chodíval obr domů, zalezl Popeláček opět pod postel. A sotva tam vlezl, přišel obr domů.

»Br, čichám tu, čichám tu člověčinu!« volal.

»Letěla tu kolem straka s lidskou kostí v zobáku a upustila ji zrovna do komína,« řekla princezna. »Pospíšila jsem si sice hned ji vyndat, ale přece jen je asi cítit! «
Obr tedy umlkl a už se o tom nezmiňoval. Ale po chvíli se zeptal, kdo posypal podlahu u prahu těmi květinami.
»To já,« řekla princezna.
»A pročpak?« zeptal se obr.
»Protože tě mám tolik ráda a protože tam přece leží tvé srdce,« odpověděla mu princezna.
»Tak tedy? Ale — mé srdce tam vůbec neleží,« řekl obr. Když potom večer ulehli, ptala se ho princezna opět, kde má své srdce. Říkala, že ho má tolik ráda a že by to moc ráda věděla.
»Je tamhle v té skříni u stěny,« řekl obr.
Tak tedy! pomyslili si Popeláček i princezna. To se ho pokusíme nalézt! Nazítří byl obr zas časně na nohou a odešel opět do lesa. A sotva byl ze dveří, už byli Popeláček s princeznou u skříně a pátrali po jeho srdci. Ale ať hledali sebevíc, nenašli ani tam nic.
»Nu, co zbývá. Musíme to zkusit ještě jednou!« prohlásila princezna. A opět vyzdobili skříň květinami a věnci, a když se chýlilo k večeru, Popeláček zase zalezl pod postel. Potom se obr vrátil domů.
»Br, čichám tu, čichám tu člověčinu! « volal. »Letěla tu před chvíli straka s lidskou kostí v zobáku a upustila ji zrovna do komína,« řekla princezna. »Pospíšila jsem si sice honem ji vytáhnout, ale přece jen je tu asi cítit.«
Když to obr uslyšel, nic už neříkal. Ale po chvíli si všiml, že je skříň celá ověšena věnci a květinami. Zeptal se, kdo ji tak vyzdobil. Princezna přiznala, že to ona.
»Prosím tě, co tak blázníš?« ptal se obr.
»Protože tě mám tolik ráda, a když teď vím, že je tam tvé srdce, nemohla jsem jinak,« řekla princezna.
»Cožpak jsi tak bláhová, že tornu doopravdy věříš?« zasmál se obr.
»Musím tornu přece věřit, když jsi mi to řekl,« namítla princezna.
»Ach, jsi ty hlupáček!« řekl obr. »Tam, kde mé srdce doopravdy je, tam se ty nikdy nedostaneš! «
»Ale přece jen bych ráda alespoň věděla, kde je,« povzdechla princezna. Obr se nyní už neudržel, aby jí to tedy neřekl.
»Daleko, daleko uprostřed velkého jezera leží ostrov,« vyprávěl obr. »A na tom ostrově stojí kostel a v tom kostele je studánka a v té studánce plave kachna a ta kachna má v sobě vejce a v tom vejci je uschováno mé srdce!«
Nazítří časně zrána, ještě než začalo svítat, odešel obr zase do lesa. »A teď půjdu já také!« prohlásil Popeláček. »Jen abych nalezl cestu! « Potom se rozloučil s princeznou, ale řekl jí »na shledanou!«.
Když vyšel z obrova dvora, čekal tam na něho vlk. Popeláček mu vypravoval, co všechno se u obra zběhlo, a řekl, teď že by se chtěl vypravit k tornu kostelu se studánkou, jen kdyby znal cestu! Vlk ho vybídl, aby si mu jen sedl na hřbet, že už tu cestu najde. A pak se pustil vpřed, přes hory a pláně, přes vrchy a údolí, až kolem nich jen svištělo. Jeli tak mnoho a mnoho dni, až nakonec přišli k velikému jezeru. Princ si nevěděl rady, jak se dostat přes jezero. Ale vlk ho jen prosil, aby se nebál. A vskočil i s princem do vody a plaval jezerem k ostrůvku uprostřed. A donesl prince až ke kostelu, který tam stál. Ale klíč od kostela visel vysoko, převysoko na kostelní věži. Princ nevěděl, jak se pro něj dostat.
Ale vlk mu řekl: »Zavolej teď na havrana! « Princ tedy zavolal a havran se hned objevil a doletěl jim na věž pro klíč. Pak už se princ do kostela snadno dostal. Když přišel k studánce, opravdu tam byla kachna a proháněla se po ní sem tam, zcela tak, jak to obr říkal. Princ na ni volal a vábil ji k sobě, až se mu nakonec podařilo ji přilákat a chytit ji. Ale když ji vytahoval z vody, vypadlo z ní vejce a žblunklo dolil do studánky. Popeláček si nevěděl rady, jak ho z té hloubky dostat.
»Musíš teď zavolat lososa!« řekl mu vlk. Popeláček tedy zavolal. A losos připlaval a přinesl jim ze dna studánky vejce. Vlk potom Popeláčka vyzval, aby teď vejce zmáčkl. A když ho Popeláček zmáčkl, obr hlasitě zanaříkal. »Zmáčkni ho ještě jednou,« řekl vlk. A když to Popeláček udělal, obr zanaříkal ještě úzkostlivěji a prosil a žebral, aby mu nesahali na život. Sliboval, že udělá, co si princ bude přát, jen když mu srdce nerozmáčkne.
»Řekni, že mu daruješ život, když promění tvých šest bratrů i jejich nevěsty, které začaroval v kameny, zase v lidi! « radil mu vlk a Popeláček ho uposlechl. Obr ihned souhlasil. Proměnil všech šest Popeláčkových bratrů zase v prince a jejich nevěsty v princezny. »A teď to vejce rozmačkej!« řekl vlk.
Popeláček ho rozmačkal na kousky, a obr v tom okamžiku pukl. Když se Popeláček s obrem vypořádal, pustil se, zase vlkovi na hřbetě, zpět k obrovu dvoru. Tam čekalo již všech šest jeho bratří se svými nevěstami. Popeláček si zajel ještě nahoru do vrchu pro svou nevěstu a pak se všichni vypravili domů k otci. Starý král se nesmírně zaradoval, když se mu najednou vrátilo všech sedm synů a každý s krásnou nevěstou!
»Ale ze všech princezen nejkrásnější je přece jen Popeláčkova nevěsta,« prohlásil král.
»Ať si s ní Popeláček sedne v čelo stolu!« A pak byla slavena velká svatba a jedli při ní a hodovali, a jestliže se dosud neuhodovali, jistě hodují až dodneška.


affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg