O PTÁKU NOHOVI

Reminiscence na známou pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Kdo vše ví, je však pták Noha.


Čaje na marketplus.cz

Byl jeden král, kde panoval a jak se jmenoval, už nevím. Měl jen jedinou dceru, ale nějakou nemocnou a žádný doktor si nevěděl rady, jak ji uzdravit. Král byl celý ustaraný, a sotva usnul, míval podivné sny.

Jednou se mu zdálo, že se dcera uzdraví, když bude jíst červená jablka. Dal po celém království vyhlásit a vybubnovat, že ten, kdo přinese jeho dceři jablka, po kterých by se uzdravila, dostane princeznu za ženu a bude vládnout celé říši. Doslechl se o tom i sedlák, který měl tři syny.

Povídá nejstaršímu: »Jdi na špejchar a vyber do košíku nejkrásnější červeňoučká jablka a odnes je panu králi. Snad se po nich princezna uzdraví, oženíš se s ní a staneš se králem.«

Syn vybral do košíku jablka a pospíchal k zámku, aby ho nikdo nepředběhl. Jak tak jde, potká skřítka se špičatou čepičkou a skřítek se ptá, co že v koši nese. Uli, tak se ten synimenoval, si pomyslil: Co je ti po tom? A odpověděl: »Zabí stehýnka.«

Skřítek se usmál: »Ať je to tak a nejinak,« a byl pryč.

Uli přišel na zámek a dal se ohlásit. »Pane králi, nesu jablka a v těch jablkách zdraví pro vaši dceru. «

»Podívejme se, jen dál, jen dál,« povídal král. Uli odkryl košík — ó jé, v košíku místo jablek — žabí stehýnka.

Král se rozzlobil a volal: »Žeňte ho!« Jak se Uli dostal domů, sám nevěděl.

Když se to nepodařilo jednomu, snad se to podaří druhému, řekl si otec a poslal druhého syna, Samiho. Sami nese jablka do zámku a potká skřítka se špičatou čepičkou. Skřítek se vyptává, co že nese v košíku. Sami odpoví: »Štětiny. «

Skřítek se usměje: »Ať je to tak a nejinak.«

Sami přišel na zámek a hlásí, že nese pro královskou dceru jablka. Nechtěli ho vpustit dovnitř, říkali: »Už tu jeden byl a dělal si z nás blázny.«

Sami prosil a ujišťoval, že jablka opravdu má, jen ať mu dovolí jít ke králi. Když tolik prosil a přísahal, přece mu nakonec uvěřili a uvedli ho k panu králi. Ale jak odkryl košík, byly v košíku jenom štětiny. To krále hrozně rozhněvalo a dal Samiho vypráskat ze zámku. Sami se dobelhal domů a vykládal, jak pochodil.

Nejmladší syn, kterému říkali hloupý Honza, poslouchal, co Sami vypráví, a zeptal se: »Táto, co abych to zkusil také?«

»Jakpak by ne,« řekl otec, »ty jsi ten pravý. Co se nepodařilo chytrým, nepodaří se ani tobě.«

Honza nepovolil: »To je pravda, ale proč bych to nemohl zkusit?«

»Kdepak, hlupáčku, musíš počkat, až ti naroste rozum,« řekl otec a obrátil se k němu zády.

Honza ho zatahal za kabát: »To je pravda, ale proč bych to nemohl zkusit?«

»Pro mě za mě, tak si běž, vrátíš se ještě dřív než tvoji bratři,« zabručel otec. Honza měl velikou radost, že půjde do města, a radostí skákal.

»Skáčeš jako blázen,« povídal otec, »den ode dne jsi hloupější.« Honza si nedal radost pokazit. Poněvadž byl večer a noc nablízku, rozhodl se, že počká do rána. Dnes by už do města nedošel. V noci se převaloval na posteli, nemohl usnout, a sotva na chvíli zdříml, zdálo se mu o krásných pannách, o zámcích, o zlatě a stříbře.

Časně ráno se rozběhl s košíkem jablek k městu. Nešel dlouho a potkal skřítka se špičatou čepičkou, který se ho začal vyptávat. Honza mu odpověděl:

»Nesu jablka pro královskou dceru. Po nich se jistě uzdraví. «

»Ať je to tak a nejinak,« řekl skřítek.

Honza došel ke královskému paláci. »Copak neseš v košíku?« ptali se sluhové.

»Nesu červeňoučká jablka pro královskou dceru.« »To známe,« odpověděli sluhové, »už tu byli dva a dělali si z nás dobrý den. Neneseš snad také žabí stehýnka nebo štětiny?«

Honza se dušoval, že nenese ani žabí stehýnka, ani štětiny, ale nejkrásnější jablka z celého království. Vypadá upřímně, myslili si sluhové, ten snad lhát nebude, a pustili ho dovnitř. Honza postavil košík před pana krále, odkryl jej a v košíku se červenala krásná lesklá jablíčka.

»To je krása,« čichal král k jablkům a poslal komornou, aby princezně jablka odnesla.

»A hned mi přijď povědět, jestli se princezně po jablkách ulevilo,« přikazoval král komorné. Jen co by se ptáček otočil na větvi, už se otevřely dveře a ve dveřích — princezna sama.

Jakmile si ukousla z prvního jablka, vyskočila zdravá z postele. Král měl radost, ani vypovědět se nedá.

Honza stál stranou, díval se na krále, díval se na princeznu a čekal, co bude dál. Král si všechno znovu rozvážil a myslil si: Jakýpak by byl Honza král? Sedlákovi přece nemohu princeznu dát. Budu se ho muset zbavit.

»Víš co, Honzo?« povídá mu, »máš dostat princeznu za ženu a také ji dostaneš. Ale přineseš pero ptáka Noha.«

Honza si ani neodpočinul a šel hledat pero ptáka Noha. Navečer přišel k nějakému zámku a ptal se, jestli by tu mohl přespat. Pán na zámku mu dal nocleh a zeptal se, kam má namířeno. Honza odpověděl:

»Jdu k ptáku Nohovi.«

»Tak, k ptáku Nohovi? Vypráví se o něm, že všechno ví. Ztratil jsem klíč k nové železné truhle s penězi. Buď tak hodný a zeptej se ho, kde by klíč mohl být.«

»To rád udělám,« řekl Honza. Ráno příštího dne putoval dále, a když nadešel večer, uviděl zase jiný zámek. Poprosil o nocleh, a když lidé uslyšeli, že jde k ptáku Nohovi, řekli mu, že dcera zámeckého pána je nemocná. Zkoušeli prý všechny léky, ale nic nepomáhá. Ať se zeptá ptáka Noha, co by jí pomohlo.

»Zeptám se, zeptám,« řekl Honza, »to mi nic neudělá.«

Příštího dne přišel k veliké řece. Přes řeku přenášel lidi obr. Každého pocestného se ptal, kam jde. Zeptal se i Honzy.

»K ptáku Nohovi,« řekl Honza.

»Prosím tě, až k němu dojdeš, zeptej se ho, jak dlouho ještě budu muset přenášet lidi přes řeku.«

Honza odpověděl: »Zeptám se, proč bych se nezeptal?« Obr ho vzal na ramena a přenesl na druhý břeh. Konečně přišel Honza k domu ptáka Noha. Doma byla jen jeho žena, pták Noh ještě nepřiletěl. Honza ženě všechno vyprávěl. O peru ptáka Noha, které musí přinést panu králi, o ztraceném klíči z prvního zámku, o nemocné dceři z druhého zámku a o obrovi, který by rád věděl, jak dlouho bude lidi přes řeku přenášet.

Žena si vyprávění poslechla a řekla: »Copak si myslíš, Honzo, nikdo nemůže s ptákem Nohem mluvit. Polyká všechny lidi, kteří k němu přijdou. Ale jestli chceš, polož se pod postel a v noci, až pták Noh tvrdě usne, vystrč zpod postele ruku a vytrhni mu pero z ocasu. A na to, co bys rád věděl, se ho zeptám sama.«

Honza byl rád a položil se pod postel. Večer přiletěl pták Noh, a jak se snesl do světnice, povídá: »Ženo, že jsi tu měla člověka?«

»Ano,« řekla žena, »byl tu dnes někdo, ale zas odešel.«

Pták Noh nic neřekl, navečeřel se a šel spát. Uprostřed noci vystrčil Honza ruku zpod postele a vytrhl mu pero z ocasu. Pták Noh sebou trhl a probudil se. Rozzlobeně se obrátil na ženu:

»Ženo, tady je člověk, bylo mi, jako by mě tahal za peří.«

Žena vrtěla hlavou: »Něco se ti zdálo, a jestli něco čicháš, pak to bude ten člověk, který sem dnes zabloudil a zase odešel. Mnoho mi toho navyprávěl. V jednom zámku prý ztratili klíč k truhle s penězi a nemohou jej najít.«

»Blázni,« zakrákal pták Noh, »klíč leží v dřevníku za dveřmi pod dřívím.«

»A také povídal, že na jednom zámku stůně dcera a nevědí, jak ji vyléčit.«

»Blázni,« zakrákal pták Noh. »Pod schody do sklepa si udělala ropucha hnízdo z jejích vlasů. Až bude mít dcera zase ty vlasy, uzdraví se.«

»A potom také říkal, že je někde řeka, přes kterou musí obr přenášet lidi.«

»Blázen,« zakrákal pták Noh, »až někoho uprostřed řeky shodí do vody, nebude muset nikoho přenášet.«

Časně ráno pták Noh vstal a odletěl. Honza vylezl, měl krásné pero a věděl, co pták Noh řekl o klíči, o dceři a obrovi. Poděkoval a vydal se k domovu. Nejdříve přišel k obrovi. Obr na něj už z dálky volal, jak pochodil. »Nejprve mě přenes, pak ti to povím,« řekl Honza. Obr ho přenesl, a když byli na druhém břehu, poradil mu Honza, aby někoho uprostřed řeky setřásl z ramen. Pak už nebude muset nikoho přenášet. Obr měl radost a chtěl Honzu z vděčnosti ještě jednou přenést přes řeku. Honza že ne, jen ať si uspoří námahu, a raději od obra uháněl.

Přišel k zámku, ve kterém ležela nemocná dcera zámeckého pána. Poněvadž nemohla chodit, snesl ji po schodech do sklepa, vybral ropuše hnízdo pod posledním schodem a dal dívce vlasy do ruky. Hned seskočila na zem a sama vyšla po schodech nahoru a byla zdráva. Otec i matka měli velkou radost a dali Honzovi zlato i stříbro a co jen chtěl. Na druhém zámku otevřel Honza dřevník a za dveřmi vyhrabal pod dřívím klíč. S klíčem šel k pánovi. Pán se Honzovi odměnil zlatem z truhly, ke které klíč patřil. Také mu dal krávy, ovce i kozy.

Honza se vrátil ke králi jako bohatý muž, měl peníze, zlato a stříbro, krávy, ovce i kozy. Král se divil, odkud všechno má. Honza mu pověděl, že pták Noh dává každému, co kdo chce. Král si pomyslil: To by se mi hodilo, a vydal se na cestu k ptáku Nohovi. Když přišel k řece, byl po dlouhé době prvním poutníkem. Obr si vzpomněl na Honzovu radu, setřásl krále uprostřed řeky a král se utopil. Honza si vzal královskou dceru za ženu, stal se králem a kraloval dobře a spravedlivě.



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg