O VĚRNÉM JANOVI

Jan je věrný služebník starého krále a před smrtí mu slíbí, že bude stejně tak věrně sloužit i jeho synovi. Jeden slib však nakonec nesplni - neuhlídá mladého krále, aby nenakoukl do zakázané komnaty. Co tam je, co nesmí vidět? Jak za to zaplatí?


Čaje na marketplus.cz

 

Umíral starý král a v poslední hodince si dal zavolat svého nejvěrnějšího služebníka Jana. Jan přišel a král řekl: »Můj nejvěrnější Jene, cítím, že se blíží konec, a mám starost o syna. Nezavřel bych v klidu oči, kdybych nevěděl, že ho neopustíš a že se o něj postaráš.«

Věrný Jan odpověděl: »Neopustím ho a budu mu věrně sloužit, i kdyby mě to stálo život.«

Starý král se upokojil: »Pak mohu klidně zemřít. Po mé smrti ukaž princi celý zámek, všechny komory, sály, komnaty, sklepy a všechny poklady, které jsou v nich uloženy. Jenom do zadní komory na konci dlouhé chodby ho nevoď. Je v ní obraz princezny ze zlatého zámku. Kdyby ji spatřil, zamiloval by se do ní a dostal by se pro ni do velkých nebezpečenství. Před tím mi ho ochraň.«

Věrný Jan králi slíbil, že udělá, co si přeje. Král už neslyšel, vydechl naposled. Když krále pohřbili a smutek minul, řekl věrný Jan mladému králi: »Nastal čas, aby sis prohlédl své dědictví. Pojď. ukážu ti celý zámek.«

Prováděl mladého krále zámkem sem a tam a ukazoval všechny poklady, odemykal všechny dveře, jen jedny neodemkl.

»Pročpak mi tyhle dveře neotevřeš?« vyptával se mladý král. »Viděl jsem celý zámek, chci také vědět, co je tady uvnitř,« a chtěl se do dveří opřít silou.

Věrný Jan ho zadržel: »Slíbil jsem tvému otci před smrtí, že ti neukážu, co je v komoře. Bylo by to tvoje neštěstí.«

»Ach,« odpověděl mladý král, *když mě nepustíš dovnitř, utrápím se. Nenajdu klid, dokud neuvidím, co je uvnitř. Nehnu se z místa, dokud mi neotevřeš.«

Věrný Jan povzdechl a s těžkým srdcem vybral ze svazku klíčů klíč ke komoře. Když otevřel dveře, vstoupil první. Chtěl obraz mladému králi zakrýt. Ale král se postavil na špičky a podíval se mu přes rameno. Jakou krásu tam uviděl! Obraz princezny posázený drahokamy se třpytil zlatem a princezna sama byla tak spanilá, že co svět světem stojí, spanilejší nežila. Vypadala jako živá, jen se pohnout a promluvit. Sotva ji král spatřil, padl bez sebe k zemi. Věrný Jan ho zvedl, odnesl na lůžko a hlavu měl pinou starostí: »Neštěstí se už stalo. Jak jen tohle skončí?«

Napojil mladého krále vínem a král přišel k sobě.

»Ach, kdo je ta kráska?« promluvil.

»Princezna ze zlatého zámku,« odpověděl věrný Jan.

A král promluvil opět: »I kdyby listí na stromech dovedlo mluvit, i kdyby každé zrnko písku dostalo hlas, nic by nedovedlo vypovědět, jak jsem si ji zamiloval. Život nasadím, jen abych ji získal. Věrný Jene, pomoz mi při tom.«

Věrný služebník se dlouho rozmýšlel, co počít. Dostat se k princezně bylo velice těžké. Konečně řekl králi: »Princezna miluje zlato a kolem sebe má věci jen ze zlata. Stoly, židle, mísy, poháry, všechno, co jméno má. Dej, králi, zhotovit ze zlata nejlepšími zlatníky z království nádobí, nářadí a sošky ptáků a zvířat, to se jí bude líbit. Pojedeme za ní, když jinak nedáš.«

Král dal svolat zlatníky. Pracovali ve dne v noci, dokud nebyly vzácné předměty hotovy. Věrný Jan dal zlatý poklad odnést na loď. Pak oblékli král i služebník kupecké šaty a v přestrojení se plavili přes moře. Pluli sedmkrát sedm dní a sedmkrát sedm nocí, než připluli k městu, kde ve zlatém zámku bydlila krásná princezna.

Věrný Jan řekl králi: »Ty, králi, zůstaň na lodi a počkej na mě. Snad přijde princezna se mnou, a proto dbej, ať je všechno v pořádku. Dej vyložit zlaté nádoby a ozdob loď.« Vzal několik zlatých předmětů, vystoupil na břeh a šel do zámku.

Na nádvoří spatřil služebnou, která nabírala vodu do zlatých džberů.

Věrný Jan jí ukázal zlaté předměty. »Jsem obchodník a tohle je na prodej,« řekl.

Dívka nadšeně zvolala: »Jaká je to nádhera!« Postavila džbery na zem a prohlížela si předmět za předmětem. »Tohle musí vidět naše princezna. Věci ze zlata se jí tak líbí, že od vás jistě všechno odkoupí.«

Odvedla Jana nahoru k princezně. Jakmile princezna nádherné zboží uviděla, hned ho chtěla mít. Věrný Jan odpověděl: »Jsem sluha bohatého kupce. Co mám s sebou, není nic proti tornu, co má můj pán na lodi. To byste měla, princezno, vidět.«

Princezna chtěla, aby jí všechno zboží přinesli ukázat na zámek.

Věrný Jan se usmál: »Princezno, těch věcí je tolik, že bychom je nosili mnoho dní, a tolik sálů nemáte v celém zámku, abychom je u vás složili. «

Teď byla princezna ještě zvědavější. Nemohla se dočkat, aby ty divy viděla: »Veď mě na loď, půjdu se sama podívat.«

Věrný Jan ji odvedl na loď. Jak ji král spatřil, myslil, že se mu srdce rozskočí radostí. Byla mnohem krásnější než na obraze. Král ji prováděl po lodi a ukazoval své zlato. Věrný Jan zůstal u kormidelníka a poručil odrazit loď od břehu.

»Napněte plachty, ať vyrazíme jako pták! « Princezna se uvnitř lodi podivovala zlatým mísám, pohárům a nádobí, zlatým zvířatům. Procházela se s králem po mnoho hodin lodí a ve své radosti nezpozorovala, že loď pluje na širém moři. Prohlédla si všechno, poděkovala a chtěla jít domů. Ale když vystoupila na palubu, byla okolo lodi ze všech stran voda a loď ujížděla s napjatými plachtami.

»Ach,« vykřikla zděšeně, »podvedli jste mě! Než bych se dala unést kupcem, raději umřu!«

Král ji uchopil za ruku a povídá: »Nejsem kupec, jsem král a neméně urozený než ty. Unesl jsem tě, poněvadž tě mám rád nade všecko na světě. Už poprvé, když jsem spatřil tvůj obraz, jsem si tě zamiloval. Tvá krása mě málem zbavila života.«

Princezna ze zlatého zámku se upokojila a nebyla proti tomu stát se manželkou mladého krále. Loď ujížděla, a čím víc se vzdalovala princezna městu, tím víc se loď blížila království mladého krále.

Věrný Jan bděl na přídi. Sedmého dne k ránu uviděl kroužit nad lodí tři havrany. Naslouchal, co si povídají, a uslyšel podivné věci. První volal: »Tady si odváží mladý král princeznu ze zlatého zámku domů!«

»Ještě ji nemá,« odpověděl druhý.

Třetí zakrákal: »Vždyť ji má. Sedí u něho v lodi.«

První krákal: »Co mu to pomůže? Až přistanou, přiběhne ryzák. Král se bude chtít na něj vyhoupnout, a když se na něj vyhoupne, ryzák se s ním vznese do vzduchu a už nikdy se s princeznou neshledá!

Druhý havran se ozval: »A nemůže se zachránit?«

»Může. Když se na koně posadí rychle někdo jiný a koně zastřelí puškou, která je připoutána k sedlu. Ale kdopak to ví! A kdo by to věděl a řekl to, zkameněl by od paty po kolena. «

Druhý zakrákal: »Já vím ještě víc. I když koně zastřelí, nebude mladý král žít se svou nevěstou. V královském zámku leží na lůžku svatební košile a vypadá, jako by byla utkána ze zlata a stříbra. Je však ze síry a smůly. Jestli ji král oblékne, spálí ho až na kost.«

Třetí havran se zeptal: »A nemůže se zachránit?«

»Může,« řekl druhý, »ale někdo by musel v rukavičkách košili chytit a hodit do ohně, aby shořela. Kdyby to však někdo králi pověděl, zkamení od kolen až k srdci.«

Tu zakrákal třetí: »Já vím ještě víc. I když svatební košile shoří, mladý král s nevěstou šťastný nebude. Jak o svatbě začne tanec, zbledne mladá královna uprostřed tance a padne jako mrtvá. Jestli ji někdo nevezme a nevysaje jí ze rtů tři kapky krve, královna zemře. Ale kdo to králi prozradí, stane se kamenem od paty k hlavě.«

Havrani odletěli a věrný Jan chodil od té doby smutně po lodi. Když o tom králi nepoví, bude král nešťastný. Když o tom králi poví, ztratí sám život. Nakonec se rozhodl: Ať se děje co se děje, svého krále zachráním, i kdybych měl přitom zahynout. Přistáli a stalo se, jak havrani předpovídali. Přiběhl nádherný ryzák a postavil se před krále.

»Ten mě odnese do zámku,« řekl král a chtěl se na koně vyhoupnout. Věrný Jan ho však předešel. Sám se vyhoupl na koně, vzal pušku a koně zastřelil.

Královi sloužící, kteří neměli věrného Jana příliš v lásce, hubovali: »Jaká hanebnost, zastřelit takové krásné zvíře! «

Ale král řekl: »Mlčte, vždyť to udělal můj věrný Jan, kdo ví, k čemu je to dobré!«

Přišli do zámku a v zámku ležela na lůžku svatební košile a zářila a blýskala se jako zlatá a stříbrná. Mladý král šel k ní a chtěl si ji prohlédnout. Věrný Jan ho odstrčil, uchopil ji rukou v rukavičce, rychle ji hodil do ohně a nechal ji shořet. Ostatní sloužící se na Jana opět zlobili:

»Podívejte, teď dokonce spálil královu svatební košili.«

Ale mladý král řekl: »Kdo ví, k čemu je to dobré, jen ho nechte, to je můj věrný Jan.«

A byla svatba, slavná a veselá, a při tanci nevěsta náhle zbledla a padla k zemi jako mrtvá. Tu přiskočil věrný Jan, zvedl ji a rychle ji odnesl na lůžko, poklekl k ní a vysál jí ze rtů tři kapky krve. Královna vydechla a bylo jí dobře. Mladý král a rozzlobil a rozkázal: »Odveďte ho do vězení!«

Druhého dne věrného Jana odsoudili a vedli k šibenici. Pod šibenicí, před popravou se zeptal:

»Každý, kdo má zemřít, smí před svým koncem ještě jednou promluvit. Dostanu také to právo?«

»Ano,« odpověděl král, »můžeš mluvit.«

Věrný Jan začal vyprávět, co krákal na moři první havran. Sotva domluvil zkameněly mu nohy.

»Dál, mluv dál,« zvolal král.

I pověděl věrný Jan, co krákal na moři druhý havran. A jen domluvil, zkamenělo mu tělo i ruce.

»Dál, mluv dál,« pobízel ho král. A tu řekl věrný Jan i o třetím havranovi. Jak to král uslyšel, pospíšil k Janovi, aby ho objal. Ale věrný Jan při posledním slově zkameněl od paty k hlavě a skácel se k zemi.

»Špatně jsem se odměnil Janovi ze jeho věrnost,« bědoval král a dal zkamenělého služebníka odnést do své komnaty. Kdykoliv se na něho podíval, zaplakal: »Jen kdybych ti mohl zase vrátit život.«

Léta plynula a královně se narodila dvojčata, dva synkové, a vyrůstali k její radosti. Jednou, když byla královna pryč a děti si hrály u otce, podíval se král zase na věrného Jana a řekl: »Ach, kdybych ti mohl vrátit život.« A kámen promluvil: »Můžeš mi vrátit život, když mi obětuješ, co máš nejmilejšího.« Král zvolal: »Dám ti všechno, co budeš chtít!« A kámen promluvil:

»Vezmi meč a obětuj mi své děti.« Král se ulekl, ale vzpomněl si, jak věrný Jan pro něj obětoval život. Neváhal a zvedl meč. V té chvíli věrný Jan obživl a zadržel králi ruku s mečem. To bylo radosti, že je věrný Jan zase živý a zdravý! Potom žili všichni šťastně a spokojeně, král s královnou a dětmi i věrný Jan.


affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg