O zlodějích v kuchyni

O vychytralých zlodějích a ještě chytřejším chalupníkovi, který se nebál a zloděje převezl.


Čaje na marketplus.cz

Žili byli jednou dva zloději. Byli vždy připraveni ulehčit někomu od peněz nebo vyprázdnit šperkovnici či spíž. Boty měli měkké k tichému našlapování, kapsy prázdné, aby se do nich vešly cizí peníze, nůž nabroušený k uříznutí slaniny v cizí spíži, pytel sbalený v podpaží na nějakou tu drůbež, hůl připravenou k umlčení štěkajícího psa, oči vycvičené i na koukání ve tmě a uši k rozeznávání zvuků příhodných i nepřátelských, ruce naučené cokoli bleskurychle a ne­nápadně popadnout a nohy vycvičené v běhání, aby je nikdo nechytil.

Kdysi zrovna seděli v hospodě a poslouchali, co se u kterého stolu povídá. Věděli, že právě tady se toho nejvíc mohou dozvědět, protože při pití toho lidé nejvíc povědí na sebe i na druhé. V městečku byl trh a kupci i obchodníci se zahřívali a posilovali horkou polévkou nebo pohárem vína a jako obvykle se předhánfii v chlubení, co kdo má a o čem ví. Najednou zlodějíčci zbystřili sluch. Přisedli si blíže k jednomu stolu a už si zapisovali za uši velice zajímavou zprávu: tam a tam v té a té vsi ten a ten chalupník chystá posvícení. Klepl pěkného pašíka, bude z něho dělat tlačen­ku, jitrnice, jelítka, šunky, ovar, prejt, škvarky, černou po­lévku, sádlo a bůhvíco ještě. Lapkové na sebe jen mrkli, v  zlodějském řemesle se mnoho nemluví. Oba už věděli, že tomu chalupníkovi pomohou, ale od prasátka. Už se v duchu smáli, jak mu ušetří práci. Snadno si zjistili, jak se do té vsi dostanou, a vyrazili na obhlídku, aby to stihli za světla. Jdou, jdou a už jsou ve vsi. V takové malé vísce je každý neznámý člověk nápadný jako hrábě za kloboukem. Proto když si okukovali dům, kam chtěli v noci na nezvanou návštěvu přijít, chalupnice si jich hned všimla a zavolala muže. Ten se podíval, a protože nebyl včerejší, hned je odhadl na poberty.

»To budou pěkní vandrovní,« povídá, »dvakrát pozor na ně. Co jim sluníčko ukáže, to jim měsíček daruje, a co jim přijde do ruky, to je jejich. Musíme koukat, aby se jim naše prasátko také nepřilepilo na prsty. Musíme ho schovat do kuchyně, tam se darebové neodváží.«

»Jen aby ses nepřepočítal,« varovala ho žena.

Muž však mávl jen rukou a šel pro zabitého čuníka. Ve chvíli s ním byl zpátky v kuchyni a rozhlížel se, kam s ním. To byla dřina, to bylo zkoušení a přenášení! Pod kamna se prasátko nevešlo, za skříň také ne, pod lavicí bylo vidět stejně jako pod stolem, dolů do kredence by se nena­cpalo a do prádelníku teprve ne, na pec by ho nevynesli a židle rovněž nepřicházely v úvahu. Nakonec na to kápla hospodyně:

»Víš co, táto, dáme ho pod necky na podlahu.«

To byl nápad! Chalupník hned přistěhoval necky, poklo­pil je na pašíka - a nebylo vidět ani štětinu. Mezitím už přišla černočerná noc, tak šli spát.

Ovšem tma, která hospodáře uspala, naopak probudila oba poberty, kteří si pospali v stohu za vsí. Tiše se vkradli do vsi, hupky přes plot za prasátkem a už byli v chalupě. Tichounce, po zlodějských nohou prolezli kdeco, až se do­stali do kuchyně. Plížili se tmou a trpělivě hmatali, kde by na ně mohla pečínka čekat. Prolezli pec, hmátli pod stůl, židle zvedli a zase položili, ani kredenc, ani prádelník nevy­nechali, slídili dokonce i v hrncích a kořenkách na poličce, pod postelí zašátrali. Nic, všechno marno. Co teď? Jeden ze zlodějů odkráčel hledat do sklepa, druhý však zamířil k posteli. Opatrně zatahal spící hospodyni za ruku a šeptem povídá:

»Pssst, kdepak je to maso? Aby nám ho někdo nevzal! «

»Co mě budíš, vždyť jsi ho dal pod necky. Dej mi pokoj a spi!« odpověděla rozespalá žena mrzutě, obrátila se a spala dál, jako by ji do vody hodil.

Hospodář však nespal. Rozhovor ho probudil, jako by ho vodou polil. Už jsou tady! Co teď? Chalupník zůstal tichý jako myška, protože nevěděl, kolik zlodějů v kuchyni je.

Dlouhoprsťák odstavil necky, popadl pašíka a už byl venku a už po paměti mířil k lesu. Po kumpánu se neroz­hlížel, věděl, že se podle domluvy sejdou u starého dubu. Jak tak funěl s nákladem černou nocí, nevšiml si, že se za ním jako liška plíží hospodář. Když byli za vsí, přistoupil v té tmě chalupník k pobertovi a pošeptal mu:

»Dej sem toho pašíka, teď ponesu já. Ty běž napřed a všechno připrav, ať se pak nezdržujeme!«

Poberta mu prasátko předal a uháněl, jak to jen šlo, k lesu. Hospodář také utíkal, pokud to šlo, ale k domovu. Tam hodil čuníka na zem a zavolal hlasitě:

»Tak jednoho jsem chytil, a teď ještě ty ostatní.«

Druhý lapka se ve sklepě ulekl, vyrazil okýnkem ze sklepa ven a honem k lesu.

Hospodář se ženou se smáli, jak zlodějům vypálili rybník. Druhý den měli brady mastné od ochutnávání všech zabi­jačkových dobrot. Vyplatilo se jim, že měl hospodář hlavu na pravém místě, nelekl se a zloděje takhle obalamutil.

A oba zloději? Ti se snad ještě dneska perou v lese o to, kdo z nich je hloupější a kdo všechno zkazil. Teď aby místo dobrot jedli kořínky nebo louskali borové šišky.

 

 

 



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg