Rozmarná princezna

Žil jednou kdesi starý člověk a ten měl tři syny. Když cítil, že se blíží jeho konec, zavolal chlapce k svému loži a řekl jim: »Moje dny jsou už sečteny; mnoho vám po sobě ...


Čaje na marketplus.cz

Žil jednou kdesi starý člověk a ten měl tři syny. Když cítil, že se blíží jeho konec, zavolal chlapce k svému loži a řekl jim: »Moje dny jsou už sečteny; mnoho vám po sobě nenechám, jen tu starou chalupu a ovocný sad za ní. Až zavřu oči, rozdělte se o to sami. Jen vám ještě chci připomenout, že v sadu je jedna jabloň a ta rodí tak zázračná jablka, že vracejí lidem zdraví.« Ale která je ta zázračná jabloň, ten strom zdraví, to už synům neřekl. Otec skutečně brzy zemřel a oba starší bratři si pak mezi sebe rozdělili celou zahradu. Nejmladšímu nechali jen jediný strom uprostřed. Byl to takový pokřivený štěp s rozpukanou kůrou a žádný ze starších bratrů o něj nestál.

Jednoho dne se ti tři doslechli, že jediná dcera jejich krále těžce onemocněla. Na královský hrad byli sezváni z blízkých i dalekých zemí věhlasní lazebníci, lékaři a apatykáři, ano i mágové a hvězdopravci, ale všechno bylo marné, princeznu se žádnému z nich nepodařilo vyléčit. Churavěla stále víc a víc, už ani z lůžka nevstávala. Marně sliboval král její ruku a půl království tomu, kdo by ji uzdravil. Oba starší bratři se dohodli, že i oni vyzkoušejí své štěstí. Nejdříve se chystal na cestu nejstarší. Vzal košík a z každého stromu na své půlce sadu utrhl jedno jablko, snad mezi nimi bude i to léčivé, a vydal se na královský hrad. Cesta ho vedla přes hluboký les. Uprostřed lesa potkal stařenku a ta ho vlídně oslovila:

»Dobrý den, synáčku, snad neneseš v tom košíku houby?«

»Co je ti do toho, bábo zvědavá,« osopil se mladík. »Abys věděla, mám tam samé ještěrky a ropuchy.«

»Máš pravdu, co je mi do toho? Měj si tam tedy ropuchy a ještěrky! « řekla babka a šla dál svou cestou.

Když nejstarší bratr dorazil na královský hrad, zastavila ho v bráně stráž a ptala se: »Co nám neseš, mládenče?«

»Mám tu v koši vzácná léčivá jablka a chtěl bych jimi uzdravit naši princeznu,« řekl mladík.

»To by bylo opravdu pěkné, kdyby se ti to podařilo, ukaž mi ta jablka,« řekl strážný a nadzdvihl víko koše.»Já ti dám, dělat si z královské stráže legraci!« vykřikl najednou a začal mazat mládence lískovicí hlava nehlava, až byl z brány venku. Z košíku, který mládenci při tom výprasku vypadl z ruky, vyskákaly žáby, ropuchy a ještěrky.

Mezitím se vypravoval k churavé princezně prostřední bratr. Také on ve své zahradě natrhal z každé jabloně pár jablek, dal je do košíku a vykročil ke královskému hradu. I on potkal v hustém lese stařenku a ta ho vlídně oslovila: »Dobrý den, synáčku, neseš v košíku houby?« Ale mladík se na ni zle utrhl: »Žádné houby, bábo zvědavá, mám tam jen hady a štíry.«

»No dobře, dobře, měj si tam tedy hady a štíry,« řekla přísně stařena a šla svou cestou.

Když přišel prostřední bratr do hradu, hned chtěl, aby ho pustili do královských komnat k nemocné princezně, že jí nese léčivá jablka. »Ukaž mi je,« povídá strážný a už si chystal lískovici, protože ten mládenec jako by z oka vypadl tornu předchozímu. Prostřední otevřel víko a strnul: košík byl opravdu piný všelijakých hadů a štírů! Strážného to vůbec nepřekvapilo, popadl hůl a vysázel jich mladíkovi nepočítaně. »Já ti dám, darebáku, takhle si tropit blázny z královského vojáka.« A vyprovodil ho holí ještě pěkný kus cesty za bránu.

Nakonec chtěl zkusit štěstí i nejmladší bratr. Natrhal do košíku jablka ze svého zakrslého stromu a vydal se na cestu. V lese potkal stařenku a zdvořile ji oslovil: »Dobrý den, babičko, jde se tudy správně na královský hrad?«

»Správně, synku, správně jdeš. A co si to neseš v tom košíku?«

»Mám tam léčivá jablka, babičko, ze stromu zdraví,« odpověděl hoch.

»Máš je tam mít, milý chlapče, a šťastnou cestu!« řekla vlídně babička a šla lesem dál.

Když mládenec vyšel z lesa, vedla ho pěšina podle řeky. Neušel daleko a vidí, že před ním na břehu se zmítá a mrská sebou velká stříbrná štika. Asi ji nějaká vina vyhodila na břeh a teď tu hyne a z posledních sil lapá po vodě.

»Ach, ty chudinko,« politoval ji mladík a hodil rybu zpátky do řeky. Štika vystrčila hlavu nad hladinu a řekla lidským hlasem: Odvděčím se ti jednou za to, žes mi dnes zachránil život. Až mě budeš potřebovat, zavolej, a já ti hned přijdu na pomoc! «

Mládenec šel dál a najednou vidí před sebou ve vzduchu podivné klubko. To starý havran bojoval na život a na smrt s rojem rozlícených včel. Jistě by ho nakonec ubodaly.

»Nechte toho nerozumného boje! Co vás už přišlo o život! Leťte si každý svou cestou!« křikl na ně mládenec a včely i havran ho kupodivu rádi poslechli. Měli už toho zápolení opravdu dost. Když se od sebe odtrhli a každý letěl na jinou stranu, zavolaly včely a pak i havran na mladíka, že mu za dobrou radu rádi pomohou. Až bude v nouzi, jen ať si na ně vzpomene. Netrvalo dlouho a mládenec došel na královský hrad. »Také neseš jablka zdraví?« přivítal ho strážný a díval se nedůvěřivě na košík, který chlapec držel v ruce.

»Ano,« odpověděl mu mládenec, »jsou to jablíčka, co vracejí lidem zdraví. Okuste některé, pane vojáku!« a nabídl strážnému z košíku piného krásných červených jablek. Voják si jedno vybral, a když ho snědl, cítil se velice silný a veselý, jako by zrovna o kolik let omládl!

»To jsou opravdu léčivá jablka,« smál se, »pojď za mnou, zavedu tě rovnou k naší princezně, jistě jí pomůžou.«

U princeznina lůžka v pokoji seděl smutný král, hlavu v dlaních. Strážný ohlásil, že přivedl mládence, který má v košíku léčivá jablka ze stromu zdraví. Jakmile princezna snědla první jablíčko, mohla z polštáře zvednout hlavu, když snědla druhé jablko, už se mohla v posteli posadit, a jak schroupala třetí, vyskočila z postele a roztančila se radostí po komnatě. Král byl tak šťastný, že se ani nestyděl za slzy. Když se trochu uklidnil, pohladil mládence po obou tvářích, líbil se mu, a obrátil se k princezně. »Dceruško, budeme chystat svatbu; tenhle mládenec ti zachránil život. Vezmeš si ho za muže a já mu dám půl svého království! «

Ale princezna byla tuze pyšná. Kdepak svatba s takovým venkovským jelimánkem! Ani slyšet nechtěla. Jenže král na její řeči nic nedal: »Slíbil jsem tomu, kdo tě uzdraví, tvou ruku a půl svého království, princezno, a královské slovo se nedá zrušit! «

»Chci, můj královský otče, takového muže, který něco dokáže, a ne nějakého vesnického budižkničemu, co umí jen načesat košík jablek.«

»To přece nevíš, jestli právě tenhle nedokáže jednou něco velkého. Zatím se mu podařilo uzdravit tě, a kolik vznešených učenců se o to marně pokoušelo!«

»Tak dobře, královský otče, jestli mi ten chasníček přinese můj zlatý prsten s diamantem, co mi spadl před sedmi lety při koupání do moře, budu vidět, že něco dokáže, a pak si ho vezmu za muže.«

Král, ač nerad, souhlasil; co jiného mu zbývalo, když měl tak rozmarnou dceru?

Mládenec se tedy vypravil k mořskému břehu hledat ztracený prsten. Sedl si tam smutně na skálu a přemýšlel, jak by to udělal. Tu si vzpomněl na štiku a zavolal ji na pomoc. Hladina moře se začeřila, vynořila se z ní rybí hlava a ptala se, co si mládenec přeje. Řekl jí:
»Před sedmi lety ztratila princezna v moři svůj zlatý prsten s diamantem a teď by chtěla, abych jí ho našel. Pomůžeš mi, štiko?«
»Ovšemže, ráda, počkej chvilku!« mrskla ocasem a zmize-la v hlubinách. Netrvalo dlouho a nad hladinou se opět vynořila rybí hlava, tentokrát se zlatým prstenem. Mládenec prstýnek popadl, štice poděkoval a uháněl na hrad. Odevzdal prsten králi a ten řekl princezně: »Slíbil jsem tvou ruku tomu, kdo tě uzdraví. Ty jsi slíbila, že si vezmeš za muže toho, kdo ti přinese tvůj ztracený prsten. Tady ho máš.«
Ale princezna se zase vytáčela, plakala a nakonec starému králi vyhrožovala, že se snad znovu rozstoná. Král však nechtěl povolit, a tak si na něm vyprosila, že dá mládenci ještě jeden úkol, a když ho spiní, Ze se za něj doopravdy provdá. Ať jí jen do tří dnů vystaví stejné však velký a nádherný zámek, jako je otcovský hrad. Ten zámek musí být z vosku a lesknout se na slunci, jako by byl z ryzího zlata. Král smutně vyřizoval mládenci přání princezny a řekl mu: »Já vím, že to nemůžeš dokázat, hochu, ale nic si z toho nedělej, stejně ti dám půlku království a nevěstu si najdeš sám; jistě nebude tak pyšná jako moje dcera.«
Jenže mládenci ani tak nešlo o to bohatství jako právě o tu pyšnou princeznu. Proto králi odpověděl: »Vaše královská Milosti, buď všechno, anebo nic. Když se mi podaří spinit princeznin úkol, nechci nic.« Hrdá řeč se panu králi velice zamlouvala.
»Budu ti držet oba palce, hochu,« řekl a usmál se. Mládenec pak vyšel na luka za hradem, tam si sedl na mez a přemýšlel, kdo by mu pomohl. Vzpomněl si za chvíli na včely a zavolal je. Nad hlavou mu zahučelo a včelí roj byl tady.
»Co tě tíží?« tiše zabzučela u mladíkova ucha včelí královna. Mládenec řekl, jaký úkol od princezny dostal. »Ale to je maličkost,« odpověděla. »Jen jdi klidně spát . . .« Ráno na tom místě v lukách stál překrásný zámek z vosku, právě tak velký a nádherný jako královský hrad; leskl se na slunci jako z ryzího zlata. Lidé chodili kolem a jen žasli nad tím zázrakem. Král s princeznou stáli jako ve vidění u otevřeného okna a dívali se dlouho s úžasem na překrásný zámek z včelího vosku.
»Tak teď už se nemůžeš na nic vymlouvat,« řekl přísně král, »a musíš si toho mládence vzít. Jistě uznáš, že dokázal víc než kdokoliv jiný.« Princezna to sice uznala, ale zase se začala vykrucovat, a že dá mládenci ještě jeden, opravdu poslední úkol. To už krále rozzlobilo a vykřikl na dceru: »Když ani teď nechceš dodržet slovo, tak tě vyženu z domova ! «
Princezna skočila do postele, jako že je znovu nemocná, a než se král vzpamatoval, byly všechny podušky promáčené slzami.
»Tak jaký je ten opravdu poslední úkol?« nevydržel to starý král. »Ať mi ten mládenec přinese z pekla nejstarší plamen, pak si ho doopravdy vezmu za muže,« řekla princezna a vyskočila z postele. Král vyhledal mládence a smutně mu sdělil, jaký úkol si zase rozmarná princezna vymyslila. »Bez starosti, pane králi, to přání hravě spiním,« zasmál se mládenec, neboť si vzpomněl na havrana. Ten přece byl odjakživa ďáblovým pomocníkem.
Když se ocitl o samotě, hned ptáka zavolal a svěřil mu, jaké má trápení.
»Nestrachuj se,« zakrákal havran. »Udělám pro tebe, co jen budu moci.«
Netrvalo dlouho a havran se vrátil z pekla. V zobáku držel nejstarší pekelný oheň a opatrně ho předal mladíkovi. Jinoch poděkoval, popadl plamen, a potom na hrad a rovnou k princezně do komnaty. Jak utíkal, plamen se rozhořel a teď ho pálil do ruky. Hodil ho tedy přímo té hrdopýšce do klína. Princeznu zahalil sloup dýmu, rozkuckala se a snad by i uhořela. V poslední chvíli vyskočila a s výkřikem se vrhla mládenci rovnou do náruče, aby ji zachránil. A to on rád udělal. Sevřel dívku pevně v objetí a už ji nepustil. Poznal totiž, že pekelný oheň v ní spálil všechnu její pýchu. Brzy pak byla velká a veselá svatba. Král dal půlku království mládenci, druhou půlku daro-val jako věno své dceři a sám se odstěhoval do voskového zámku, kde až do konce života spokojeně žil na výměnku.


affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg