Čertův švagr

Petr byl chlapec na ženění, když mu máma umřela. Říkává se, když si chce Pánbůh hodného blázna udělat, že vezme starému muži ženu. To přísloví se dokázalo na Petrovu otci; zbláznil se a vzal si místo růžence mladou ženu. Ta mu život sladila, takže za rok samou dobrotou umřel. Co byla macecha v domě, neměl Petr utěšené chvíle; ale do služby nechtěl, protože si myslil, aby mu tatík přece něco odkázal, když mu až do smrti věrně sloužiti bude.

Ale ubohý chlapec se zmýlil! Macecha si tatíka dobře předcházela, a když starý oči zavřel, shledalo se, že nedostal Petr kromě několika hadrů, ani co by za nehet vlezlo. I ten podíl po nebožce matce mu macecha upřela. Když se to Petr dověděl, zmocnila se ho zlost a lítost, a s chutí byl by macechu zabil. Ale po chvíli si to rozmyslil, vylezl na půdu, sebral své šaty a složil je do truhly.

Když byl s tím hotov, sepjal ruce přes kříž, postavil se před tátovu truhlu a pravil sám k sobě: „Mám si vzít ten svůj podíl, anebo nemám? – Ne, nevezmu ho; když mne ta zlá žena o všecko ošidila, ať si i ty hadry schová. Ale jedno jí přece nenechám."

Přitom otevřel truhlu a vyndal stříbrný prsten s granátem. „Ten mi dala máma a povídala přitom, abych ho dal svému děvčeti. O má zlatá mamičko, kdybyste mohla vstát, vy byste koukala na ten pořádek."

Strčil prsten do kapsy a slzami ho polil, potom uchopil truhlu, Snesl ji dolů, tam ji položil na široká ramena, a jde zahradou do jiného statku. Selka byla nebožky mámy sestra a ráda ho přijala.

Tu chvíli, když Petr ze statku otcova odešel, vyprovázela macecha dobrého známého. Když přišla a děvečky jí řekly, že byl Petr doma a že si truhlu odnesl, vylítla na půdu jako drak a všecko všudy přehlížela. Našla všecko, i tátovy šaty nechal, jen prsten byl z truhly pryč, po kterém sama dychtila.

Chvilku stála plná zlosti, potom se ale ušklíbla, vše uzavřela, ustrojila se a běžela na zámek k panu vrchnímu. Petr jí byl dávno již sůl v očích, jenže se nemohla ze žádné strany k němu dostat; nyní šla žalovat, že ji okradl. Nedlouho předtím, než se vdala, sloužila u pana vrchního za děvečku, věděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříve šla k paní, několik slovíček s ní promluvila, paní zase promluvila s pánem, a když vešla k panu vrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: „No, Dorotko, co děláte, jak se máte?"

„Jak náleží dobře, milostpane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit,“" odpověděla pětidenní vdova a začala panu vrchnímu své stížnosti přednášet.

Pan vrchní ji jak se sluší a patří vyslechl, vzal kapesník, poklepal jí zase na druhé rameno a odpověděl: „Nemějte žádnou starost, Dorotko, však my mu hlavu napravíme, a nedá-li si ji napravit, máme ještě jiné prostředky, aby zkrotnul."

Dorotka poděkovala a s plnou důvěrou se do vsi vrátila. To bylo odpoledne, a večer přišel biřic pro Petra. Ubohý Petr zůstal stát, jako by do něho uhodilo, a tetka spráskla rukama nad hlavou, když biřic poroučel, aby s ním v tu chvíli na zámek šel, a to dobrovolně, sice že mu položí pouta na nohy, „Nešťastný chlapče!” zvolala stará, „cos učinil? Jakou hanbu to na mne uvaluješ?"

„Mlčte, tetko! Jakou hanbu bych na vás uvaloval? Vždyť jsem před žádným ani vody nezkalil."

„Nadarmo by páni s pouty pro tě neposlali."

„Kdož ví, co jim napadlo."

Přitom vtiskl svou tchořovku na hlavu, oblékl kabát a podal tetce ruku, která tu s sepjatýma rukama stála a plakala.

Petr šel vedle biřice s hlavou sklopenou, a pro živý svět by se byl okolo sebe nepodíval. Stud, zlost, lítost, všecko to se střídalo v duši jeho, a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho přivedl biřic na zámek, poručil pan vrchní, aby jej dali do šatlavy, protože má hosty a nemá kdy vyslýchat. V to okamžení se rozkaz vyplnil. Sotva se dveře za biřicem zavřely, hodil sebou Petr na slámu a hořce plakal – hořčeji než o pohřbu vlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, v nichž nejstrašlivější osobou zlá macecha byla.

Časně ráno byl předvolán k panu vrchnímu a tam se žaloba přednesla.

„V hrdlo lže, milostpane!" vzkřikl Petr, doslechnuv se křivé obžalování macešino. „Prsten je můj, já ho po mámě zdědil, o to druhé věno, co jsem měl dostat, o to všecko mne připravila. A nyní se opováží říci, že jsem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!"

„Takovou notou umí každý zpívat," odpověděl hněvivě pan vrchní. „Pověz, kde máš prsten, a nedělej, sic ti dám deset ran bičem vysázet.“

„Milostpane, neradil bych žádnému, aby se mne křivě dotknul. Zdravé údy by jistě neměl."

„Ty se opovažuješ mně vzdorovat? Chopte se ho!" Biřic a ještě jeden chtěli Petra odvést, ale on je tak od sebe odhodil, že daleko odletěli a bezmála by i pana vrchního byli na zem porazili. Pan vrchní běhal po pokoji a biřicové stáli jako dva hafani. Petr měl pěsti zaťaté a brzy bledl, brzy červenal. Najednou dostával zmodralý nos pana vrchního svou přirozenou pivoňkovou barvu a nadutá huba se ušklíbla. Poručil, aby Petra odvedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno, když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, povídal pan vrchní, že dal Petrovi – bílý kabát.

Zatím vezli Petra svázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprv když ho na místo přivezli a odevzdali, viděl, kde je a co se z něho státi má. Odjakživa měl zášť proti vojenskému stavu, a nyní měl být sám vojákem; tu si může každý pomyslit, s jakou chutí svůj kabát svlékal a vojenský šat oblékal! – A jak se mu teprve vnitřnosti kroutily, když ho pan důstojník cvičil. – Často skřípal Petr zuby, tiskl prsty do zbraně a panu důstojníkovi by se bylo vedlo jako tupým roháčům, kdyby si nebyl vzpomněl na uličku, které se bál co smrti.

Jednoho dne dostal na několik hodin dovolenou, a šel ven do pole. Dávno se necítil tak blaženým jako v tu chvíli, shodil se sebe těsný šat, pověsil ho přes rameno a vesele kráčel, jako by šel na posvícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů volným krokem po poli jako morová rána a plné klasy skláněly zlaté hlavičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla živější. Vprostřed poli stál žebřinový vůz s voly a pacholek, na jehož klobouku se kytka červenala, nakládal na něj snopy obilí, chlapci a děvčata vázali, ta nosila, ona podávala. Z každé tváře se pot jen lil, každá měla ruce krvavé a opuchlé od strniště a vedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, všickni chvílemi vesele zpívali a po poli dováděli.

„Pomáhej Pánbůh!" pozdravil Petr, když přišel blíže k nim.

„Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!" křičela děvčata.

Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, a přitom si zpíval, a děvčata pokoušel. Ty se zprvu divily, ale za malou chvíli s ním zacházely, jako by odjakživa mezi nimi býval. Když byl vůz plný, položily navrch bidlo, jedna vylezla nahoru a pověsila na přední konec věnec z klasů, chrpy, koukole a divokého máku, pacholek práskl do volů, děvčata a chlapci vzali na ramena hrábě, podávadla a jiné nářadí, Petr svůj kabát, a zpívajíce šli všichni za vozem. Doma povídala čeládka hospodyni, jak jim pan voják pomáhal, a selka mu přinesla hned hrnek dobré smetany s chlebem. Petr to milerád přijal, potom dal spánembohem a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce již dávno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na vršek, odkud viděl vesnici, ve které se narodil. Byl rád, že si bude moci oddechnout, neboť na celé cestě ani nezastavil a pořád strachem trnul, jako by ho důstojník za krk držel. Ve vesnici ještě všecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se vkradl přes dvůr až ke dveřím. Černý pes začal vrčet, ale Petr řekl: „Lež, Černý, lež!" a pes se pokojně položil, neboť poznal hlas bývalého pána, který s ním často na poli oběd sdílel.

„Tetko, otevřete!" šeptal tiše Petr a klepal na okénko. „Každý dobrý duch chválí Hospodina," zajektala tetka a udělala kříž.

„I nekřižujte se a pojďte mně raději otevřít; vždyť to jsem já, váš Petr."

„Jdeš na dovolenou?" ptala se stará, když závoru oddělala.

Ale Petr jí neodpověděl a vklouzl do sednice. Tetka šla za ním, vzala z pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a posvítila Petrovi do očí, který po sednici přecházel. Viděla, že je celý uřičený, bez kabátu a bez čepice.

„Chlapče, ty divně vypadáš, copak se to s tebou dělo?"

„Utekl jsem z vojny, protože mne tam trýznili. Věřte, kdybych tam byl déle zůstal, že by mne byli oběsili. Teď mně dejte jen moje šaty, já se převléknu a půjdu dále. Tento oděv ukliďte, aby jej žádný u vás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se však nestane, protože jsem hodil čepici do řeky, aby myslili, že jsem se utopil."

„Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!" Tak se tetka křižovala a šla napřed do srubu, kde měl Petr truhlu, potom udělala v kamnech ohníček a uvařila chlebovou polívku. V malé chvíli přišel Petr přestrojen v selském šatě a při jídle vypravoval stařeně své nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlavu, do kapsy vzal kus chleba, a rozloučil se s plačící tetkou, která mu ještě na cestu dva krajíce přidala, zlehoučka jak přišel, zase odcházel. Pohladil Černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlédl se truchlivě na statek zemřelých rodičů, ve kterém jedovatá macecha spala, a pak se ubíral do světa službu hledat.

Dokud byl v blízkých krajích, neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastaví v jedné vesnici a zamíří do velkého statku. Sedlák stál na zápraží, čtvrt bochníku chleba v ruce, kus pomazánky, a svačil.

„Pochválen buď Ježíš Kristus, hospodáři!" pozdravil Petr.

„Až na věky; co bys rád?" ptal se plnou hubou sedlák. „Jestli byste nepotřeboval pacholka. Já přišel z vojny a hledám si službu."

„Vysloužilý voják? Tak mladý? Tys byl asi dobré kvítko, když s tebou ani na vojně vydržet nemohli! Ráno aby ležel na studni chléb, na stole karty a za stolem děvče, to mají ti páni nejradši. Já bych musel dělat pacholka, a ty bys dělal hospodáře. Jdi s pánembohem."

Petr začínal sedlákovi špatné domnění vymlouvat, ale ten ho poslal „k čertu," obrátil se a šel dovnitř. Petrovi tváře jen hořely, jak se styděl, že ho sedlák tak zhaněl, ale co měl říci? Ve druhé vesnici si umínil, že půjde ke správci o službu žádat, a že o vojně ani necekne, aby se mu zase tak nevedlo. Přijde k vratům, vezme za kliku, těžké dvéře se otevřou a pronikavý hlas zvonku nad nimi ozve se po celém domě. Z kuchyně vyběhne hospodyně, za ní tři kočky. I ptá se Petra, co chce?

„Chtěl jsem se zeptat pana správce, zdali by nepotřeboval pacholka. Táta mi umřel, na mne se málo dostalo, musím jít sloužit."

„Zeptám se," odpověděla hospodyně a šla do pokoje, kde pan správce s dvěma hosty karty hrál.

„Venku je selský chasník a ptá se po službě; zdá se být pořádný hoch. Na druhý týden půjde náš pacholek pryč, myslela jsem, kdybyste s ním chtěl promluvit."

„Teď mi dej pokoj, ať jde k čertu!" odpověděl pan správce, vyhodil kartu a hospodyně se hnala ze dveří. Petr zaslechl správcovu odpověď už venku, i dal sbohem a nevrle dveřmi bouchl. „Již vidím, že nedostanu ve vesnici službu, půjdu raději do města," pravil sám k sobě a šel k městu. Ale i ve městě se mu lépe nevedlo, neboť ho poslal i ten nejbohatší kupec k čertu, a ještě mu vynadal do selských hlupáků.

„Kdybych jen věděl, kudy do pekla, šel bych tam rovnou cestou, a možná že bych dostal u čerta lepší službu než u těch nemilosrdných lidí." Tak naříkal Petr v lese na trávníku, kam si celý utrmácený lehl. Co si nyní počít? I bylo mu toho již líto, že utekl z vojny. Tu jde kolem pěkně oblečený pán. „Pochválen bud Ježíš Kristus!" pozdravil Petr a pozdvihl klobouk, ale pán neodpověděl a šel dále, než zase se obrátil a ptal se Petra, co se mu stalo, že se zdá býti smutný a mrzutý.

„Kdo by se nezlobil," odpověděl Petr a zvolna vstával, „vždyť je na světě čím dál tím hůř. Na třech místech jsem prosil o službu, a všude mě poslali k čertu. Věru bych k němu šel, kdybych věděl, kudy tam.“"

„A nebál by jsi se ho?" ptal se pán.

„Nebojím se ani celého pekla," odpověděl lhostejně Petr.

„Tedy se na mne podívej, já jsem, koho hledáš," řekl pán a proměnil se v čerta. Ale Petr sebou ani nehnul a pokojně si čerta prohlížel. Nato mu černý povídal, aby šel k němu do služby, že nebude mít moc práce, a že se mu dobře povede, bude-li přitom poslušný, že ho za sedm let pustí a štědře obdaruje. Petr podal čertu ruku, ten ho vzal, zvedl se s ním do povětří, a než se Petr vzpamatoval, byli v pekle. Tam mu dal čert kožené šaty a vedl ho do jedné síně, kde stály tři kotle, pod nimiž hořelo. I řekl čert Petrovi:

„Tvá práce po celých sedm let bude, pod ty kotle přikládat. Pod první kotel dáš za den čtyry polena, pod druhý kotel dáš osm, pod třetí dáš dvanáct. Jen se měj na pozoru, aby ti oheň nevyhasl, a nikdy se do kotlů nedívej, nebo tě bez platu vyženu. Budeš-li ale poslušný, nebudeš pykat."

Kdyby to nebylo v pekle, mohl Petr říci, že se má jako v nebi. Jíst a pít měl do sytosti, a práce málo; když chtěl, procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k černým kamarádům a ti povídali takové kousky, že mohl až smíchem puknout. Pod kotle přikládat nezapomněl a víka odkrýt ho ani nenapadlo. Jedenkrát se mu zdálo, jako by v kotli něco zabručelo, běžel to čertům říci, ti mu ale odpověděli, že to není jejich starost, a Petr šel zase ke kotli. „Nu, pro mne, ať se to tam na škvarek spálí, já se tam nepodívám."

Již se to zdálo být Petrovi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jednou, jak dlouho má ještě sloužit?

„Zítra to bude sedm let, co jsi u mne," odpověděl čert.

Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po světě stýskalo. Druhý den na to přijde čert k němu, právě když přikládal, a pravil: „Dnes, Petře, máš vyslouženo; aby si se nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tenhle měšec, kdykoli ho rozevřeš a řekneš: Syp, pytlíčku, vysype ti tolik dukátů, co budeš chtít. Měj se dobře, Petře; myslil jsem, že u nás ještě zůstaneš, neboť na světě beztak mnoho neužiješ, lidé se tě budou bát, protože jsi se už sedm let nemyl, sedm let vlasy ani nehty nestřihal."

„Ba na mou věru, na to jsem ani nevzpomněl. Ale to půjde, voda a nůžky všechno spraví. U vás přece nezůstanu."

„Od té černoty si nepomůžeš, ale dám ti dobrou radu. Prozatím zůstaň, jaký jsi, a jdi na svět, až budeš chtít, pomohu ti. Kdyby se tě lidé ptali, kdo jsi, řekni, že čertův švagr, a nebudeš lhát."

„Ale poslechni, pane čerte, když jsem ti vše tak pořádně obstaral, mohl bys mně teď povědět, co v těch kotlích vězí?"

„Podívej se tedy," řekl čert a odkryl první víko. Petr viděl svou macechu.

„Máš štěstí, že jsem to dříve nevěděl, sic bych byl místo čtyř, dvacet polínek přikládal," vykřikl Petr zuřivě. V druhém kotli byl pan vrchní, v třetím pan důstojník.

„Vidíš," pravil čert a přiložil na oheň, „v těchto kotlích se vaří nemilosrdné srdce." Na to se Petr s čerty rozloučil, čert ho vzal na záda a donesl opět do lesíka, ve kterém před sedmi lety seděl. Když na zem vstoupil, otřásl se, strčil měšec do kapsy a šel do blízké vesnice. Ale jakmile přišel k první chalupě, začaly děti křičet, jako by je na nože bral, všecko se to rozutíkalo a volalo: „Táto, mámo, čert, čert!" Lidé vybíhali z chalup, ale každý hned zase hlavu schoval, křižoval se a dveře zavíral. Petr zamířil do hospody; hospodský i jeho žena stáli na zápraží, když Petr vcházel do vrat. „Spaste duši, to je čert!" Tak vzkřikli oba, chtěli utíkat, ale v strachu a spěchu vrazili jeden do druhého, a oba na zem padli; než se zase sebrali, stál Petr u nich a smál se: „Pít mi dejte!" poručil a šel dovnitř. Ale hospodský se bál jít jen za ním; teprve až když se trochu vzpamatoval a Petr neustále pití požadoval, šel na stáj, kde vázal pasák seno, a zavolal ho dolů. Dal mu do ruky džbánek a řekl: „Jiříčku, dones ten džbánek piva do sednice, sedí tam ošklivě zarostlý člověk, ty se ho ale nemusíš bát."

Jiříček vzal džbánek a šel, ale když otevřel dvéře a Petra zhlídl, upustil pivo na zem a dveřmi práskl, až se okna otřásly. „Hloupý kluku!" řekl zlostně hospodář, „jdi hned, kam tě posílám, nebo dostaneš výprask a džbánek ti srazím na mzdě." Jiříček byl ubohý sirotek a sloužil hospodskému za stravu a tři zlaté ročně. I natočil třesoucí rukou opět pivo, v duchu si vzpomněl na svého patrona a otevřel dveře.

„Pojď jen, hochu!" volal ho Petr, „já ti nic neudělám, jsem člověk jako ty."

Těmi slovy uchlácholen, dodal si Jiříček odvahu a přikročil až k samému Petrovi, ale do očí se mu nepodíval a nohy se pod ním třásly jako osika. Petr se ho začal vyptávat, odkud je, u koho slouží a jak se má. Zprvu mu vypravoval Jiříček zajíkavým hlasem svůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl, že je u čerta, a bez bázně se na něho díval a povídal. Petr ho litoval, že tolik zkusil, a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl a Petr mu ji nasypal plnou dukátů.

„A co si počnu s tolika penězi?" ptal se Jiřík, neznající jich velkou cenu.

„Dělej s nimi, co chceš," odpověděl Petr.

„Já vím, co udělám, Kudrnovic a Bartošovic klukům dám trochu, oni nemají ani boty, ani kamizolu na zimu a často se mnou plakávají, to ostatní donesu panu učiteli. Když mně matka umřela, povídal, že by si mne nechal a naučil mne psát a číst, kdyby jen neměl sám tolik dětí. Teď mu dám všecky ty peníze, a on mě naučí číst a psát, a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?"

„Nebude-li, přidám ti."

Jiřík skákal po světnici, a vyběhl ven, všem lidem to ukazoval. Hospodský a hospodyně a ještě mnoho jiných, když to spatřili a od Jiříka slyšeli, jak s ním čert mluvil, a že nemá ohnivý jazyk ani rohy, uklidnili se, dodali si odvahy a šli čerta o peníze prosit. Ale Petr se k tomu neměl. Zůstal v hospodě přes noc. Sotva usnul, popadl ho někdo za ruku, a když prokoukl, poznal čerta, bývalého pána. „Vstaň a jdi do srubu, hospodský chce zabít sirotka pro ty peníze."

Petr vyskočil, otevřel dveře a vletěl do srubu, právě když chtěl hospodský do hocha nůž vrazit. Jak se ale ulekl, když viděl Petra před sebou stát!

„Ty hříšníku!" křičel Petr, „připrav se, půjdeš se mnou do pekla, kde se ve žhavém oleji vařit budeš."

Hospodský omdlel a Petr ho odvlékl do světnice; když přišel k sobě, klekl před Petrem a pro všecko na světě ho prosil, aby mu to odpustil, že se polepší.

Petr ale řekl: „Od této chvíle musíš Jiříka jako vlastního syna chovat; dej ho učit a dobře s ním nakládej. Pokud tak neučiníš, v tu chvíli tě do pekla odnesu, neboť znám tvoje myšlénky a v okamžení se octnu u tebe, kdybych byl jakkoliv daleko." Hospodský slíbil všecko a také to dodržel, od té doby byl hodným člověkem a Jiříkovi pravým otcem.

Brzy se dověděl také kníže o Petrovi, že rozdává samé dukáty.

I vzkázal mu, aby k němu přišel, ale Petr ho pozval k sobě a ptal se hospodského, co je za člověka.

„I což, náš kníže by nebyl nejhorší, ale má dvě dcery po nebožce první paní, ty rozhazují mnoho peněz, a chce-li jim vyhovět, musí lid utiskovat, protože je velice zadlužený. Druhá paní také již umřela, a zanechala dceru Adélku, to je holka, nic jináče než jako anděl, tak hezká, tak hodná, že by člověk pro ni do ohně skočil. Té aby se do smrti dobře vedlo, ale ty dvě kdyby chtěl čert vzít." Tak řekl hospodský, ale honem se plácl přes hubu, neboť zapomněl, že u něho stojí.

„Nic si z toho nedělej, vždyť já sám čert nejsem, ale jeho švagr." Hospodský si ale myslil, že to je skoro jedno.

Když kníže přijel, lekl se, viděl ošklivého Petra, přece s ním ale jednal jako s největším pánem, zval ho k sobě do zámku a konečně ho prosil o nějaké peníze. Petr řekl knížeti, že mu dá peněz, co bude chtít, svolí-li, aby si jednu z jeho dcer vybral. Kníže se zamyslel, konečně se ale zeptal, kterou by chtěl?

„Kteroukoliv," odpověděl Petr a slíbil, že se přijde na nevěstu podívat.

Kníže byl chytrý, neřekl dcerám ani slovo, že peníze dostal, a když se ptaly, jaká je to obluda ten čertův švagr a dal-li mu peníze, odpověděl jim takto: „Chcete-li zem udržet a mne šťastného učinit, musí jedna z vás jeho ženou být, jinak peníze nedostaneme. Není sice tak ošklivý, a kdyby si vlasy a nehty ostřihal a trochu se umyl, byl by i hezký. Nedobudem-li mít peněz, tak mne vojsko opustí a lid se vzbouří."

Obě dcery se zakabonily, ústa ohrnuly a pyšně prohodily: „Z nás dvou, otče, si žádná takovou obludu nevezme. My jsme knížecí dcery a nezahodíme se, kdyby i celá zem pojít měla.“

„A co si počnu?"

„Otče, když v na tom tvoje blaho a blaho celé země záleží, já se obětuji, a Bůh mi síly popřeje." Tak řekla tichým hlasem s bledou tváří Adélka, nejmladší dcera.

„Mé dobré dítě!" pravil kníže a s pláčem políbil svou dceru. Sestry se jí vysmály a uštěpačnými slovy srdce její rozrývaly. „Kdyby to byl přece Lucifer, aspoň bys mohla být kněžnou, ale jeho švagrovou, to nestojí za to."

Adélka raději odešla, aby neslyšela zlomyslné povídání svých sester. Byly to tak prostopášné dívky, že jim nebylo daleko široko rovno. Druhý den ráno přišel Petr do zámku; když ho starší sestry viděly, byly rády, že k sňatku nepřivolaly, ale Adélka náhle omdlela, a když ji přivedli k sobě, byla bílá a studená jako z mramoru. Kníže ji vedl sám k ženichovi, který si lehce pomyslil, proč se nevěsta tak třese a bledne, a řekl přívětivým hlasem: „Mohu věřit, krásná kněžno, že se vám nelíbím, ale nebojte se mne, však já budu hezčí, a milovat vás budu z plného srdce."

Adélka poslouchala ráda jeho příjemný hlas, ale když se na něho podívala, bylo jí, jako by po ní smrt sahala. Petr to dobře pozoroval, a proto se také dlouho nezdržel, dal otci peníze, bylo jich mnoho, a domluvil se s ním, že bude za osm dní svatba. Ze zámku pospíchal do lesíka a volal z plného hrdla na čerta. Ten ho sotva zaslechl, už stál u něho. „Co žádáš, švagře?" ptal se.

„Aby si mne udělal, jakým jsem byl dříve; co bych z toho měl, že jsi mi pomohl ke knížecí nevěstě, když by se na mě nemohla podívat?"

„Pojď se mnou, švagříčku, za chvíli budeš krasavec."

Rád se Petr čerta chopil a ten ho odnesl bůh sám ví do které země a postavil ho u malé studánky. „V té studánce se umej a budeš hezčí, než jsi byl kdykoliv předtím." Petr do ní skočil celý, a vylezl krásný. „Švagříčku, za ty peníze ti tak neděkuji, jako že jsi mne tak hezkého udělal. Teď mě bude mít Adélka ráda." Samou radostí padl čertovi okolo krku a oba letěli do velkého města, kde si Petr nakoupil krásné šatstvo, kočáry, koně, najal sloužící a jako nějaký princ se k nevěstě vrátil.

Bylo to den před svatbou; nevěsta chodila po pokoji jako stín a se strachem pokukovala, jestli ženich nejede. Sestry byly z okna vykloněné, mluvily bezbožné řeči a čekaly, až Petr věno přiveze. Tu jede celá řada vozů, koňů a lidí, v čele ale překrásný kočár, v něm sedí skvostně oblečený mladík. Vyskočí z vozu, běží nahoru, a když vejde do pokoje, vezme Adélku za ruku a prosí za odpuštění, že ji tak dlouho trápil, a v té příliš ošklivé postavě se jí ukazoval. „Ale tím radší tě budu mít, moje Adélko, protože vím, jak jsi předobrá."

Že se Adélce hezký ženich líbil a že mu nyní políbení neodepřela, to nemusíme ani psát, každý to sám uhodne.

Sestry stály u okna jako přimrazené.

Najednou je vzal zezadu někdo v bocích, ony sebou trhly, ohlédly se a viděly mezi sebou čerta. „Jen se nelekejte, nevěsty spanilé, vždyť nejsem žádný poběhlík, jsem kníže sám. Co jsem řekl, Petře, že budeš mým švagrem! Vidíš, teď mám za jednu dvě." Tak řekl kníže pekelný a zmizel s bezbožnými sestrami.

Petr byl hodným, bohatým knížetem a Adélka byla matkou svým poddaným.