NA VÝCHOD OD SLUNCE A NA ZÁPAD OD MĚSÍCE

Byl jednou jeden chudý chalupník a ten měl hromadu dětí, ale jen málo toho, co by jim mohl dát — jak na ně, tak do nich. Všechny byly hezké, avšak ze všech nejhezčí byla nejmladší dcerka, která byla tak krásná, že se to nedá ani vypovědět. Jednou večer na podzim, bylo to ve čtvrtek, zuřil venku zlý nečas a bylo tam tma, že bys ji byl mohl krájet. Pršelo a fičelo, až stěny praskaly. Celá rodina se sesedla kolem krbu, každý s něčím v ruce. Pojednou zaklepal někdo třikrát na okenní tabulku. Chalupník vstal, aby se podíval, co se děje. A když vyšel přede dveře, uviděl tam velkého, velikánského bílého medvěda.

»Dobrý večer!« řekl medvěd.

»Dobrý večer!« řekl chalupník.

»Dáš-li mi svou nejmladší dceru, postarám se, abys byl tak bohatý, jako jsi nyní chudý.«

Milému chalupníkovi se zdálo, že by to bylo opravdu velmi hezké, být z ničeho nic tak bohatý. Ale zdálo se mu také, že musí dříve promluvit s dcerou. Šel tedy dovnitř a vypravoval, že venku je bílý medvěd a že jim slibuje velké bohatství, když dostane nejmladší dceru za ženu. Dcerka však říkala jen ne a ne a nechtěla o tom ani slyšet. Chalupník šel tedy za medvědem a dohodli se, že si medvěd přijde příští čtvrtek pro její odpověď. Rodina mezitím nepřestala na děvče naléhat, hovořili stále jen o tom, jaké bohatství by jim tak spadlo do klína a také ona sama jak by se skvěle měla. A tak děvče nakonec svolilo, pěkně se umylo, pospravilo si své hadříky a vystrojilo se, jak nejkrásněji dovedlo. Připravilo si také vše na cestu; ale nemělo toho mnoho, co si mohlo s sebou vzít.

Příští čtvrtek večer přišel bílý medvěd, aby si chalupníkovu dcerku odvedl. Posadila se mu na hřbet i se svým uzlíkem a medvěd s ní běžel lesem. Když již hezký kus uběhl, zeptal se:

»Máš strach?« Děvče odpovědělo, že nemá.

»To je dobře. Jen se mě dobře drž, nebude ti tak hrozit vůbec nebezpečí! « řekl medvěd.

Běžel tak dlouho a daleko, až přišli k vysoké skále. Bílý medvěd na ni zaťukal a v skále se otevřela brána a tou bránou vjeli do zámku. V něm bylo mnoho krásně osvětlených komnat, jež zářily zlatem a stříbrem. A byla tam také veliká síň a v ní stál prostřený stůl; byl tak nádherně upraven, že si nedovedete takovou nádheru vůbec představit. Bílý medvěd dal nyní dívce stříbrný zvonek a řekl jí, kdyby něco chtěla, jen aby na něj zazvonila, že to hned dostane. Když se děvče najedlo a večer již pokročil, šla na dívku po té dlouhé cestě ospalost. Byla by si šla již ráda lehnout.

Zazvonila tedy na stříbrný zvonek, a sotva na něj sáhla, byla již v komnatě, kde stála postel už připravená na spaní a tak krásná, jak si jen může člověk přát. Byly v ní hedvábné polštáře a záclony měly zlaté třepení; a vůbec všecko, co tam bylo, bylo ze samého zlata a stříbra. A když si do ní ulehla a zhasila světlo, přišel kdosi do komnaty a lehl si k ní. Byl to bílý medvěd, který v noci odkládal svou kožešinu a stal se vždy zas na chvíli člověkem. Ale dívka ho nikdy tak nespatřila, protože přicházel, teprve když zhasila světlo; a ráno, než se rozbřesklo, byl zase pryč. Zpočátku tak žili zcela spokojeně. Ale později začalo být děvče velmi tiché a smutné: bylo v zámku celičké dny zcela samo, a zastesklo se mu proto po rodičích a po sourozencích. Když se bílý medvěd dívky vyptával, proč je tak smutná, postěžovala si, že je tam u nich tak nesmírně pusto a prázdno, že je tam celičké dny sama a že se jí velice stýská po domově. Že by ráda zase k rodičům a k sourozencům, ale že k nim nemůže, a proto že je tak smutná.

»Ale to by se dalo zařídit,« řekl bílý medvěd. »Jen mi musíš slíbit, že nebudeš mluvit se svou matkou o samotě, ale jen když to budou i druzí slyšet. Vezme tě možná za ruku a bude tě chtít odvést vedle do komory a promluvit si s tebou o samotě:ale k tomu nesmíš přivolit, jinak budeme oba velmi nešťastni! «

Jednou v neděli medvěd přišel s návrhem, že by mohli dnes zajet k jejím rodičům. A hned se tam také vypravili; dívka seděla medvědovi na hřbetě a jeli tak dlouho a daleko, až přijeli k velkému bílému dvoru. Tam pobíhali venku její sourozenci a hráli si. Bylo tam tak krásně, že bylo radost se jen na to dívat.

»Tak zde teď bydlí tvoji rodiče,« řekl bílý medvěd. »Jen nezapomeň, co jsem ti řekl, jinak budeme oba nešťastni, ty i já!« Dívka se zaříkala, že nezapomene. A když dojeli až ke stavení, sestoupila medvědovi z hřbetu a medvěd se obrátil k odchodu. Když pak přišla k rodičům, měli všichni takovou radost, že jí nebylo konce. Nevěděli, jak dceři poděkovat za to, co pro ně udělala: vždyť se jim teď všem daří tak nesmírně dobře! A všichni se hned také vyptávali, jak se daří jí. Řekla, že se má také nesmírně dobře a že má vše, nač si jen pomyslí. Nemohu vám sice říci, co jim ještě všechno řekla, ale nemyslím, že by z toho byli moudří. Ale později odpoledne, když už byli po obědě, dopadlo to, jak medvěd předvídal: matka si chtěla s dcerou promlu-vit o samotě ve své komůrce. Ale dcera si připomněla, co jí bílý medvěd řekl, a nechtěla k tomu za nic na světě přivolit.

»To, co si máme říci, můžeme si přece říci i tady!« namítala. Ale sama ani dobře nevěděla, jak se to mohlo stát, že ji matka nakonec přece jen k tornu přemluvila. A tak se jí musela se vším svěřit. Vyprávěla jí, že k ní vždycky večer, když zhasí světlo, kdosi přijde, ale že ho ještě nikdy ani okem nespatřila. Protože než se rozbřeskne, je už zase pryč. A to že ji tolik rmoutí, poněvadž by ho tak ráda uviděla! A ve dne že tam je úpině samotinká a že je tam tak pusto a smutno!

»Ach — snad to není nakonec nějaký trol! « zvolala matka. »Ale dám ti dobrou radu, jak bys ho mohla uvidět. Dám ti s sebou kousek svíčky; schovej si ji dobře do živůtku. A až bude zase spát, posviť si svíčkou na něho. Jen dej dobrý pozor, abys na něj neukápla!«

Dcera si vzala od matky svíčku a schovala ji do živůtku. Potom navečer si pro ni zas přišel bílý medvěd a odvezl si ji. Když již kousek ujeli, zeptal se jí, nedopadlo-li to tak, jak předvídal.
Děvče mu to nedovedlo zapřít.
"Poslechneš-li svou matku a uděláš-li, co ti radila, budeme oba nešťastni. A bude mezi námi navždy konec!" řekl medvěd.
Ne, ne! Jistě to neudělá! ujišťovala ho.
Když se vrátila domů a ulehla, opakovalo se to jako každý den: když zhasla světlo, přišel k ní kdosi do ložnice a lehl si k ní. Ale později v noci, když slyšela, že již spí, nedalo jí to. Vstala, rozsvítila svíčku a posvítila si na něho. Když spatřila, že je to nejkrásnější princ, jakého kdy kdo viděl, měla takovou radost, až se jí zdálo, že to nepřežije, nepolíbí-li ho ještě teď hned. A tak ho políbila, ale přitom ukáply tři kapky ze svíčky na jeho košili. A princ se náhle probudil.
"Ach, cos to jen udělala!" zvolal. "Oba jsi nás teď přivedla do neštěstí! Kdybys to jen rok vydržela, byl bych býval vysvobozen, protože mě má macecha začarovala v bílého medvěda a jen v noci s mím bý zas člověkem. Ale teď je mezi námi konec. Musím od tebe domů k maceše. Bydlí v zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce. A bydlí tam s princeznou, a ta má nos na tři lokte dlouhý a tu si teď mám vzít."
Děvče hořce plakalo a naříkalo, ale nic to nepomohlo, princ musel odejít. Zeptala se tedy, nemohla-li by s ním.
Odpověděl, že to není možné.
"A nemůžeš mi alespoň říci, kudy se tam jde, přišla bych tam za tebou. To bych snad přece směla?" ptala se.
Princ přisvědčil, to že by opravdu mohla. Ale prohlásil, že tam k nim nevede žádná cesta, že zámek leží na východ od slunce a na západ od měsíce a tam že cestu nikdy nenajde!
Když se děvče ráno vzbudilo, byli jak princ tak zámek tytam. Děvče leželo nyní na zeleném paloučku uprostřed hustého, tmavého lesa a vedle sebe mělo svůj ubohý uzlík, který si tehdy přineslo z domova. Když si protřelo jaksepatří oči,  a vyplakalo se, dalo se na cestu.Ašloašlopo dlouhé, dlouhé dny a týdny, až jednou přišlo k vysoké hoře.
Před tou horou seděla stařenka a hrála si se zalým jablkem. Děvče se jí vyptávalo, neví-li, kudy by přišla k princovi, tkerý je u své macechy, jež bydlí na zámku, který lež na východ od slunce a na západ od měsíce, a jež má dceru s nosem dlouhým na tři lokte.
"Odkudpak ho znáš?" zeptala se jí střenka. "Nejsi snad ta, kterou si chtěl vzít?"
Děvče přisvědčilo.
"tak vida, ty jsi to!" řekla stařenka, "nevím však o něm nic víc, než že bydlí v zámku, tkerý leží na východ od slunce a na západ od měsíce, a tam ty nikdynedojdeš! Ale víš co? Půjčím ti svého koně a můžeš si na něm dojet k mé sousedce, možná že ta ti to bude moci povědět. Až k ní dojedeš, stačí, když jen pleskneš koně pod levé ucho a řekneš mu, aby se vrátil zas domů. A tohle zlaté jablko si vezmi s sebou."
Děvče vsedlo na koně a jelo, až po dlouhé době přijelo k hoře, před níž seděla stařenka se zlatým kuželem v ruce. Děvče se jí vyptávalo, neví-li, kudy se jde k zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce.
"a tam ty nikdy nedojdeš! Ale víš co, půjčím ti svého koně a můžeš na něm dojet k mé sousedce, možná že ta ti to bude moci povědět. A až tam k ní přijedeš, stačí, když jen pleskneš koně pod levé ucho a řekneš mu, aby se vrátil zas domů!« ¨
Pak jí podala kužel a řekla, že se jí možná někdy hodí. Děvče vsedlo na koně a jelo; jezdilo tak dlouhý, dlouhý čas, až přijelo k vysoké hoře. A pod tou horou seděla stařenka a předla na zlatém kolovrátku. Děvče se jí vyptávalo, neví-li, kudy se dostane k princi a k jeho zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce.
Dopadlo to zase jako předtím. »Nejsi snad ta, kterou si princ chtěl vzít?« ptala se jí stařenka. Děvče přisvědčilo, že je tomu tak. Ale ani tahle stařenka nevěděla víc než ty dvě předešlé. Věděla jen, že je to na východ od slunce a na západ od měsíce. »A tam ty nikdy nedojdeš! « prohlásila. »Ale víš co, půjčím ti svého koně. Myslím, že bys měla zajet k východnímu větru a zeptat se ho; možná že to tam zná a že by tě tam mohl zanést. Až k němu dojedeš, stačí, když jen pleskneš koně pod levé ucho a řekneš mu, aby se vrátil zas domů.«
A pak podala děvčeti zlatý kolovrat. »Možná že se ti někdy hodí,« řekla stařenka. Děvče jelo dlouho a dlouho, po mnoho dní, než tam dojelo. A když tam konečně přece dojelo, vyptávalo se východního větru, nemůže-li jí říci, kudy přijde k princovi, který bydlí na východ od slunce a na západ od měsíce. Východní vítr prohlásil, že sice slyšel o tom princovi mluvit, ale kudy se k němu jde, že neví. Nefoukal nikdy až tak daleko. »Ale chceš-li, doletím s tebou k svému bratrovi, k západnímu větru, možná že on to bude vědět, je mnohem silnější než já. Sedni si mi na záda, donesu tě tam!« Děvče udělalo, jak řekl, a fičeli vesele vpřed.
Když tam doletěli, vešli dovnitř a východní vítr děvče představil. Řekl, že to děvče, které přivádí, je zasnoubeno s princem ze zámku, jenž leží na východ od slunce a na západ od měsíce; že je teď na cestě za princem, že by ho rádo zase našlo. Tak ho donesl sem, aby se přeptali, neví-li snad západní vítr, kde stojí princův zámek.
»Ne, až tak daleko jsem nikdy nefoukal,« řekl západní vítr. »Ale chceš-li, doletím s tebou k jižnímu větru, ten je silnější než my oba a fouká daleko široko. Možná že ti to bude moci povědět. Sedni si mně teď jen na záda, donesu tě tam! «
Děvče udělalo, jak řekl. Letěli pak k jižnímu větru a to si můžete představit, že jim ta cesta dlouho netrvala! Když tam doletěli, zeptal se západní vítr, nemůže-li jižní vítr říci tomuhle děvčeti, jež k němu doprovodil, kudy se jde k zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce; protože to děvče se mělo provdat za tamějšího prince.
»Ach tak, to je tedy ona?« zeptal se jižní vítr. »Přišel jsem sice za svůj život leckam, ale tak daleko jsem se přece jen nikdy nedostal! Ale chceš-li, doletím s tebou k svému bratrovi, k severnímu větru. Je z nás všech nejstarší a nejsilnější. Neví-li on, kde to je, nedovíš se to už nikde na světě. Sedni si mně teď na záda, donesu tě tam! « Děvče si mu tedy sedlo na záda a vítr se dal v let, jen to svištělo. Než se děvče nadálo, byli na místě. Když přišli k severnímu větru, byl severák tak prudký a zběsilý, že už zdaleka fičel z něho chlad.
»Co tu chcete?« křičel na dálku, že v nich krev zledovatěla.
»Jen nebuď na nás tak zlý! « řekl jižní vítr. »Vždyť jsem to přece já! A mám tu s sebou děvče, které se zasnoubilo princi, který bydlí v zámku na východ od slunce a na západ od měsíce. Chtělo by se tě zeptat, byl-lis tam někdy a nemůžeš-li nám říci, kudy se tam jde. Protože si ho chce zase najít.«
»Ale ano, vím, kde to je,« řekl severák. »Zavál jsem tam jednou lístek z osiky, ale byl jsem tím tak unaven, že jsem potom několik dní nedokázal foukat. Ale chceš-li se tam mermomocí dostat a nebojíš-li se letět se mnou, vezmu si tě na záda a pokusím se tě tam zanést.«
Děvče prohlásilo, že tam chce a že se tam musí dostat, je-li to jen trošičku možné! A že se nebojí, ať se děje co se děje!
»Nu, tedy dobrá, ale musíš tu zůstat teď u mě přes noc. Protože máme-li se dostat až tam, musíme na to mít celičký den,« řekl severák. Příštího dne časně zrána vzbudil severák děvče; potom se nafoukl, že byl nesmírně silný a mohutný, až bylo hrůza se na něho dívat. A pak se pustili vysoko vzduchem, jako kdyby chtěli v té chvíli doletět až na sám konec světa. Dole pod nimi burácela krajem vichřice, až se lesy vyvracely z kořenů a stavení ze základů, a když přiletěli nad moře, celé stovky lodí zmizely ve vinách. A severák se řítil stále vpřed, daleko, předaleko, že si to člověk ani představit nemůže. A pod nimi bylo neustále moře a jen moře a severák byl už tak unaven a vyčerpán, že neměl takřka sílu foukat. Klesal níž a níž a nakonec letěl již tak nízko nad hladinou, že se děvčeti tříštily vrcholky vin o paty.
»Nebojíš se?« zeptal se severák.
»Ne, nebojím,« odpověděla mu statečně. Však také nebyli daleko od břehu. Severák měl přece jen ještě dost sil, aby ji donesl až na břeh a zanesl ji pod okna zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce. Ale byl už tak vyčerpán a tak zbědovaný, že si musel několik dní odpočinout, než mohl zas pomýšlet na návrat domů. Druhý den ráno se usadilo děvče pod okny zámku a hrálo si tam se svým zlatým jablkem. První, koho uvidělo, byla ta nosatá příšera, kterou si měl princ vzít. »Co bys chtěla za to zlaté jablko?« zeptala se a vyhlédla z okna. »To já neprodám ani za zlato, ani za peníze!« prohlásilo děvče.
»Když ho neprodáš ani za zlato, ani za peníze, co bys tedy za něj chtěla? Dám ti, co budeš chcít,« řekla princezna. »Dám ti ho za to, že budu smět zůstat dnes v noci u toho prince, který tu bydlí,« řeklo děvče, které tam unavený severák přivál.
Princezna proti tornu neměla námitek a dostala vytoužené zlaté jablko. Ale když dívka přišla večer do princova pokoje, princ již spal. Volala na něho a třásla jím a přitom úzkostí plakala, ale probudit ho nedokázala. Ráno, když začal svítat den, přišla princezna s dlouhým nosem a vyhnala ji. Později ve dne si sedlo děvče zase pod okna zámku a točilo svým zlatým kuželem. A dál to dopadlo zas jako včera. Princezna se ptala, co chce za ten kužel, a dívka odpověděla, že jej neprodá ani za zlato, ani za peníze, ale kdyby směla být v noci v pokoji u prince, že by jí jej dala.
Ale když tam přišla, princ opět spal. A ať na něho volala a křičela a třásla jím sebevíc a plakala přitom, až srdce usedalo, princ spal a spal a za nic na světě ho nemohla vzbudit. A když ráno začal svítat den, přišla princezna s tím dlouhým nosem a vyhnala ji. Později dopoledne se posadilo děvče zas pod okna zámku a předlo na svém zlatém kolovratě. I ten chtěla princezna s dlouhým nosem mít. Otevřela okno a zeptala se, co by děvče za ten kolovrat chtělo. Děvče odpovědělo jako oba minulé dny, že jej nedá ani za zlato, ani za peníze, ale jen za to, bude-li smět k princi a zůstat u něho přes noc. To jí princezna ráda dovolila. Ale v zámku bylo uvězněno několik duší, hned vedle princova pokoje. A ti uvěznění slyšeli, jak tam po dvě noci za sebou nějaký ženský hlas srdcervoucně plakal a naříkal, a řekli to princovi. A princ večer, když mu princezna přinesla na noc pití, tvářil se, jako by to vypil, ale zatím to vylil za sebe; domyslil se, že je to jistě nějaký uspávací nápoj. Když potom děvče k němu přišlo, byl vzhůru. A děvče mu muselo vyprávět, jak se za ním dostalo. »Však jsi také přišla v poslední chvíli,« řekl princ.
»Protože jsme měli mít zítra svatbu. Ale já tu nosatou příšeru nechci! Ty jediná mě můžeš před ní zachránit. Prohlásím, že se chci přesvědčit, jak dobrá hospodyně má nevěsta je, a poprosím ji, aby mi vyprala košili s těmi třemi kapkami od svíčky. Na to ona jistě přistoupí, protože neví, že jsi je udělala ty. Ale ty skvrny může vyprat zase jen dobrý člověk, a ne takový prokletý trol, jako je ona. A potom prohlásím, že si vezmu jen tu dívku, která dokáže košili vyprat. A to ty dokážeš ! «
Prožili potom spolu radostnou noc. A druhý den, když měla být svatba, princ prohlásil: »Chci dříve vidět, jak dobrá hospodyně má budoucí žena Je!"
»To se může stát,« řekla macecha.
»Mám pěknou, jemnou košili, kterou si chci o svatbě vzít. Ale mám na ní tři skvrny od svíčky. A slíbil jsem si, že si vezmu za ženu jen tu dívku, která mi ji pěkně vypere. Kdyby to neuměla, nestojí za to, abych si ji vzal.«
»To není tak těžká věc,« řekly si ženy a přistoupily na jeho návrh. A princezna se dala hned do praní, jak jen nejlépe uměla. Ale čím více košili prala a drhla, tím se skvrny jen víc rozrůstaly.
»Ach, ty neumíš prát, pusť mě, vyperu to!« řekla stará čarodějnice, její matka. Ale sotva vzala košili do ruky, byla hned ještě horší, a čím více ji prala a drhla, tím větší a tmavší byly skvrny. Potom se pokoušeli košili vyprat ostatní trolové. Ale košile byla čím dál tím horší a nakonec vypadala celá, jako by byla proletěla komínem.
»Ach, žádná z vás za nic nestojí,« řekl princ. »Tamhle pod okny sedí takové otrhané děvče, ale jsem přesvědčen, že dovede přece jen lépe prát než vy všichni dohromady. Pojď sem, děvče! « zavolal potom. A děvče přišlo. »Dovedeš vyprat tuhle košili?« zeptal se princ.
»Ach, to nevím, ale pokusím se o to,« odpovědělo děvče. A sotva vzalo košili do ruky a namočilo ji do vody, hned byla běloučká jako čerstvě napadlý sníh -a snad ještě bělejší.
»Tebe si tedy vezmu,« řekl princ.
To starou čarodějnici tak rozlítilo, že vztekem pukla. A princezna s dlouhým nosem pukla asi vztekem také, protože jsem pak o ní už nikdy neslyšel. Princ a jeho nevěsta propustili všechny, kteří tam byli vězněni, na svobodu. A nabrali si potom zlata a stříbra, co jen unesli, a odstěhovali se daleko od toho nešťastného zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce.