O statečném Juráškovi

Za devatero horami a devatero lesy, žil divoký kůň Jurášek. Se svým stádem pobýval v krásném zeleném údolí, ve kterém byli v bezpečí a měli po celý rok dostatek pastvy.

“Proč bych měl vůbec zůstávat sám na kopci? Vždyť údolí je chráněno skalami a kaňonem nikdy nikdo neprošel. Takhle bych si mohl s ostatními povídat a trávit s nimi čas”. A jak řekl, tak udělal.

Sešel ze svého místa, kde dlouhé roky postával a přidal se k ostatním. Ti byli velmi šťastní, konečně si mohli hrát všichni dohromady jako velká rodina. Pobíhali nadšeně kolem stromů, vyhazovali kopýtky do vzduchu a řehtali. Po pár hodinách hraní se jako každý večer sešli u velkého dubu, aby probrali, co se ten den událo.

“Dnešní den byl ten nejlepší v mém životě! Moc mě mrzí, že jsem vás neposlechl už dřív” řekl Jurášek a smutně sklonil hlavu.

“Nic si z toho nedělej Jurášku. Dělal jsi to pro naše dobro a my si toho moc vážíme. Neměj strach, spolu doženeme všechno, co jsi zameškal!” zařehtali ostatní koně a pak se klidným krokem vydali zpátky do údolí připravit se na noc. Údolím zavládlo ticho. Koně leželi jeden vedle druhého až na Juráška. Ten stál opodál a přemýšlel.

“Neměl bych se přidat k ostatním? Vždyť jsem se dneska přesvědčil, že nám opravdu nic nehrozí” pravil. Ještě chvíli nejistě přešlapoval a pak se vydal za ostatními. Uvelebil se uprostřed svého stáda a usnul tvrdým spánkem.

Ráno Juráška probudilo vyděšené řehtání. Otevřel oči a všiml si, že ostatní koně jsou už dávno vzhůru a zběsile pobíhají okolo.

“Panebože, co se stalo?” zaúpěl a rychle vyskočil na nohy.

“Ferda a Monty zmizeli, proběhli jsme celým údolím a není po nich ani stopy! Včera večer tu ještě byli a ráno, když jsme se probudili, tak byli fuč” volali koně jeden přes druhého. V tu ránu se Jurášek rozeběhl a na chvíli všem zmizel z dohledu. Běžel, co mu nohy stačily a hledal stopy, které by jim mohli pomoci v hledání ztracených přátel. Po koních ale jako by se slehla zem.

“To se mi snad jen zdá. Vždyť to není možný, aby se dva koně ztratily jen tak.” A hned jak to dořekl, všiml si koutkem oka něčeho třepotajícího ve větru. Když přišel blíž, zjistil, že se jedná o hnědé koňské žíně.

“Ty musejí být Montyho! Já věděl že něco najdu. Zkusím se podívat okolo, třeba objevím ještě něco.” Rozhlédl se a zjistil, že v okolí je kromě stromů už jen kaňon. A v tom mu to došlo. Doběhl skoro až k němu a podíval se na zem, kde byli krásně vidět stopy po kopytech, ale i nějaké další, které Jurášek neznal. Oproti koňským měli úplně jiný tvar a velikost.

“Ty musejí patřit únosci! Znám Ferdu a Montyho už celá léta a vím, že by sami určitě neodešli” řekl Jurášek, otočil se a pádil tu novinu říct ostatním.

Ve stádě koně netrpělivě čekali na Juráškův návrat, takže když se konečně objevil v dáli, začali hlasitě řehtat. To, co jim Jurášek pověděl, je velmi znepokojilo.

“Co budeme dělat? Vždyť jsme údolí nikdy neopustili! Nevíme, co nás tam čeká a zda to není nebezpečné!” překřikovali jeden druhého.

“A dost! Přestaňte mluvit všichni naráz, vždyť vám vůbec není rozumět!” řekl Jurášek rozzlobeně.

“Navíc, křičením nikomu nepomůžete” řekl a ostatním nezbylo nic jiného než souhlasit.

“Přemýšlel jsem a rozhodl jsem se, že se je vydám hledat. Čím déle budu otálet, tím dál je ten únosce může odvést” vysvětlil ostatním Jurášek. Ti souhlasně přikyvovali, a nabídli Juráškovi, že půjdou s ním.

“Nechoďte se mnou. Může to být nebezpečné a ani já nevím, co všechno může čekat na druhé straně kaňonu. Navíc potřebuju, abyste zůstali spolu a navzájem se hlídali. Slíbíte mi to?” zeptal se Jurášek. Ostatní pokývali hlavou, a nechali Juráška, aby se připravil na cestu. Ten se pořádně napojil a najedl, rozloučil se se stádem a cvalem si to pelášil přímo ke kaňonu.

Pár metrů před ním se zastavil, prohlédl si ho a nejistým krokem vstoupil. Odfrknul si a ihned se trochu polekal. Vůbec nečekal, že pouhé odfrknutí udělá takovou hlasitou ozvěnu. Po několika minutách došel na konec a musel se na chvilku zastavit, jelikož ho slunce praštilo do očí. Když jeho oči přimykly na světlo, nestačil se divit tomu co uviděl. V okolí stály pouze holé stromy a tráva vypadala jako kdyby jí sežehl oheň. Bylo to smutné místo, takže byl Jurášek velmi vděčný, že nemusí se svou rodinou žít na místě jako je toto.

“Neměl bych tu jen tak okounět. Musím zachránit své kamarády” zamumlal si a tryskem vyběhl do neznáma.

Stopy šli krásně vidět, protože na zemi nebylo nic dalšího, co by Juráška mohlo rozptylovat. Asi po 3 hodinách se zastavil, aby si odpočinul. Sklonil hlavu a poslouchal šumící větřík, když v tu ránu z dálky za kopcem uslyšel podivnou ránu. Nedalo mu to, nechal odpočinek odpočinkem a vydal se na kopec, na kterém zůstal překvapený stát. Pod ním pobíhali divní tvorové, jaké ještě nikdy předtím neviděl. Dělali věci, které neznal. Chodili z místa na místo pouze po dvou nohách a vydávali zvuky, které nebyly podobné tomu jeho. Na pravé straně jich bylo víc a na něco se dívali. Jurášek pořádně zaostřil a pak se zaradoval.

“Vždyť to je přece Ferda a Monty! Já věděl že je najdu. Teď jen musím vymyslet, jak je odsud nenápadně dostanu” řekl Jurášek a přemýšlel tak usilovně, že se mu div nezačalo kouřit z hlavy.

“Ha! Už vím jak na to. Počkám až ti cizí tvorové usnou, a pak se tam nenápadně proplížím a zachráním své kamarády!” řekl, a schoval se do stínu stromů kde čekal, než se setmí.

Slunce zalezlo za hory, ptáčci utichli a kolem vanul studený větřík. Jurášek vyšel ze svého úkrytu a nejistým krokem si to pochodoval přímo za Ferdou a Montym. Netrvalo dlouho a stál několik metrů od dřevěných kůlů a prken, ve kterých stáli jeho přátelé. Když si ho koně všimli, spadl jim obrovský kámen ze srdce.

“Kluci, co tady děláte? Proč jste odešli z domova? Víte, jaký o vás mají všichni strach?” chrlil ze sebe Jurášek jednu otázku za druhou.

“Ale my jsme neodešli dobrovolně! Šli jsme spát jako ostatní a ráno už jsme se vzbudili tady. Ti tvorové nás museli něčím omámit. Stojíme tu takhle celý den a jediné co jsme zaslechli, tak že prý nás chtějí odvést ještě někam dál. Chtějí abychom tahali klády z lesů a vozili ty tvory! Prosím Jurášku, pomoz nám odsud!” prosili koně.

“Nebojte se, přišel jsem abych vás zachránil. Všem se nám po vás moc stýskalo. Víte alespoň jak bych vás odsud mohl dostat?” ptal se Jurášek.

“Odpoledne, když nás tady byli ti tvorové napojit, podařilo se jim zvednout tamto jedno prkno nahoru. Zkus se na to podívat, třeba se ti to taky podaří. My už na to koukali, ale asi to otevírání funguje jenom z tvojí strany.”

Jurášek přišel k prknu a čumákem ho nadzvedl nahoru. To s bouchnutím spadlo k zemi a koně byli volní. Jásali a radovali se, když v tom radostnou chvilku protnul hlasitý křik.

“Utíkají! Chyťte je!” volal jeden z tvorů, zatímco běžel k nim.

“Rychle pryč, než nás tady zavřou všechny!” zvolal Jurášek a tryskem se rozeběhl směrem k domovu. Ferda s Montym ho následovali. Běželi bez přestávky několik hodin, nechtěli totiž riskovat, že je ti tvorové doběhnou. Zastavili se až před kaňonem.

“Ale co teď budeme dělat? Vždyť vědí, kde bydlíme, můžou kdykoliv přijít a odvést nás znovu!” řekl vyděšeně Ferda.

“Neboj se, mám plán” řekl Jurášek.

“Vy běžte na druhou stranu kaňonu, směrem k domovu. Asi sto metrů na západ najdete malou puklinu ve skále, vlezte do ní, ale dejte si velký pozor! Budete stoupat do šikmého kopce, tak opatrně ať si nezvrtnete nohu. Vylezete nahoře na kaňonu a všude okolo vás budou hromady kamenů. Vyberte si ty největší, dokopejte je společnými silami ke srázu a jakmile vám dám signál, tak je skopněte dolů. Já je zatím zdržím. Rozumíte?” zeptal se Jurášek.

“Rozumíme!” zařehtali společně Monty s Ferdou a vydali se kaňonem. Jurášek zůstal před ním a netrpělivě vyhlížel každičký pohyb. Netrvalo dlouho a dočkal se. Nejdříve slyšel zvuky, jako když běží stádo. Nebylo to ale stádo, byla to skupina těch cizích tvorů! Křičeli a v rukou držely provazy.

“Určitě mě chtějí spoutat a navždy odvést od domova!” polekal se Jurášek.

Neotálel ani chvilku, a rozeběhl se pryč. Tvorové ho díkybohu následovali. Ještě chvíli před nimi Jurášek uháněl a dělal kolečka, ale pak si to zamířil rovnou do kaňonu.

“Teď!” zařehtal hlasitě a vydal se sprintem kupředu. Po pár vteřinách za sebou uslyšel ohromné rány. Kameny padaly jeden po druhém dolů, aby zatarasily cestu jednou pro vždy. Jurášek se jen na chvíli ohlédl, aby se přesvědčil, že je jediný, kdo se dostal dovnitř. Když zjistil že ano, tak se upřímně zaradoval a radostně pospíchal na konec kaňonu, kde se opět setkal se svými příteli. Společně skákali a řehtali. Byli moc šťastní, že se jim to povedlo tak dobře vymyslet. Když se doradovali, vydali se na cestu domů. Tam je přivítalo nadšené stádo, které Juráškovi děkovalo za jeho statečnost a ochotu riskovat svůj život pro záchranu kamarádů. Od té doby se kaňonem dovnitř nikdo nedostal, všichni koně z údolí spolu žili šťastně a pokud nezemřeli, žijí tam spolu šťastně dodnes.