Dcera krále ze Země zapadajícího Slunce

Bylo nebylo, daleko na západě žil jednou jeden král. Jeho zemi říkali Země zapadajícího slunce, protože tam nikdy neviděli slunce vycházet, jen zapadat.

Král měl dceru a ta byla tak krásná, že se jí přicházeli obdivovat ze všech končin světa. A nejen obdivovat, rádi by si ji byli vzali za ženu nejproslulejší kralevicové a princové. Ale král dal rozhlásit, že dá dceru jen tomu, kdo zvítězí v souboji nad červeným rytířem.

Král se odjakživa bál, že ho červený rytíř připraví o jeho zem, proto chtěl za zetě udatného muže, který by červeného rytíře přemohl.

Sjížděli se kralevicové, princové a mládenci všech stavů, pokoušeli se o štěstí, ale marně. Červený rytíř každého přemohl a během jediného roku zabil rovných devadesát devět rytířů. Král dal znova rozhlásit, aby přišli ti, kdo stojí o jeho dceru a zemi, ale bylo to už marné.

Chudinka princezna plakala ve dne v noci, že kvůli červenému rytíři zůstane na ocet. Také král si lámal hlavu, rmoutil se a nevěděl, co si počít. Ale potom dostal nápad, poručil komorné, aby oblékla princeznu do nejkrásnějších šatů, a zavolal dvorního malíře, aby namaloval její podobiznu.

Princezna se tedy oblékla do zlatých šatů vyšívaných démanty a tak ji malíř vypodobnil. Obraz zasadili do krásného rámu a opatřili nápisem:

„To je dcera krále Země zapadajícího slunce. Kdo ji chce dostat za ženu, musí porazit v souboji červeného rytíře, jen pod tou podmínkou princezna i Země zapadajícího slunce budou jeho.“

Obraz potom král připevnil na záda svému věrnému služebníkovi a nařídil mu:

„Vydej se do světa a nevracej se dřív, dokud nenajdeš člověka, který bude chtít ten obraz koupit. Ale pověz mu, ať je syn kohokoli, že ho může koupit jen s podmínkou, že přijde do mé země a utká se s červeným rytířem“

Králův služebník se s obrazem na zádech vydal na cestu. Chodil ze země do země, na mnoha místech ho zastavovali, obklopovali a obdivovali portrét, ale jakmile se dověděli, že by se kvůli té krasavici museli bít s červeným rytířem, i ti nejstatečnější odstoupili. Po celém světě se už rozšířila zvěst, že červený rytíř zabil devadesát devět hrdinů.

Králův služebník tedy chodil dál a putoval tak dlouho, až se octl v Zemi vycházejícího slunce a došel až do sídelního města.

Ve městě právě slavili svátek. I tady lidé poutníka hned obklopili, obdivovali obraz, ale zas odcházeli. Šel tudy sám král se svými dvořany, a také si obraz prohlédli a zas šli dál. Potom se před obrazem zastavil princ a díval se na něj tak upřeně, až se mu začaly dělat mžitky před očima. Pak se náhle rozhodl a řekl královskému služebníkovi: „Dones mi obraz do paláce, zaplatím ti za něj, co budeš chtít“

Služebník mu řekl: „Vznešený princi, obraz můžete penězi zaplatit snadno, stojí jen jeden zlatý, ale jestli ho koupíte, zavážete se jít se mnou do Země zapadajícího slunce a tam se utkat v souboji s červeným rytířem“

„Jen mi ho dones,“ řekl princ. „Utkám se třeba s čtyřiadvacetihlavou saní, natožpak s červeným rytířem“

Odnesli tedy obraz do paláce a postavili ho na stůl v princově komnatě. Princ se před obraz posadil a nespustil z něho oči. Jen se díval a díval a vzdychal tak těžce, že div palác nezbořil.

Mezitím se vrátil král, který nevěděl, kde jeho syn je. Prostřeli na stůl, čekali, čekali, princ však nepřišel ani k obědu. Poslali pro něho sluhu, ale princ ho vyhnal: „Jdi pryč, řekni, že jsem nemocný!“

Vyděšený sluha běžel ke králi a hlásil, co mu princ řekl. Král se polekal, šel k synovi a zeptal se: „Co je ti, milý synu?“

Princ mu na to řekl: „Jsem těžce nemocný, tatínku. Podívejte se na ten obraz, to je moje nemoc“

„Synu můj, to je opravdu těžká nemoc! Viděl jsem ten obraz a četl, co je pod ním napsáno, a také vím, že červený rytíř už zabil devadesát devět hrdinů. Pusť to rychle z hlavy, synu, jinak budeš ty ten stý“

Princ řekl: „Na tom nezáleží, tatínku, ať budu stý. Stejně se s červeným rytířem utkám“

Ať říkal král, co chtěl, jako by hrách na stěnu házel.

„Můj synu“ pravil král, „vidím, že tě doma nic neudrží, pojď tedy, dám ti na cestu aspoň koně, jaký nemá sobě rovného na celém světě,“ Princ šel za králem, ten ho však nevedl do konírny, ale dolů do sklepa. Sešli po sedmasedmdesáti schodech a až vzadu, na protějším konci sklepa, smutně stál vyzáblý prašivý kůň, taktak se držel na nohách.

„To je ten kůň, milý synu.“

Princ řekl: „Tatínku, nežertujte, už tak se dost trápím.“

Ale tu promluvil kůň lidským hlasem: „Poslyš, princi, tvůj otec nežertuje. Jen mě týden krm, a uvidíš, že na celém světě nenajdeš druhého takového koně!“

Princ radostně vyběhl ze sklepa a sám mu zanesl dolů seno a oves. Ale kůň zavrtěl hlavou.

„Tímhle já se neživím, princi. Nos mi každý den deset do křupava vypečených bochníků a sud tokajského vína. Pak srazím kopytem i hvězdu z nebe.“

Celé dva týdny hostil princ svého koně křupavými bílými bochníky a tokajským vínem. Konečně kůň řekl:

„Tak, pane můj milý, teď už se můžeme vydat na cestu. Nejdřív se jdi ale rozloučit s otcem a matkou a se všemi příbuznými, protože není jisté, jestli je ještě někdy uvidíš“

Princ se tedy šel se všemi rozloučit. Plakal jeho otec, plakala matka, plakali všichni. Plakal i princ. Ale pak se vyšvihl na svého koně a zmizel tak rychle, že nikdo ani okem mrknout nestačil.

Kůň letěl bez přestání tři dny a tři noci, vzduch za ním jen hučel a svištěl. Pak se snesl na sedmasedmdesátém ostrově v Černém moři a řekl: „Milý pane, pojez, jestli sis vzal s sebou něco k snědku. Já jíst nebudu, protože tu není mramorový žlab, ten bude až ve městě krále Země zapadajícího slunce.“

Princ měl v mošně nějaké jídlo, rychle se posilnil a pak se znovu vyšvihl koni na hřbet. Kůň jednou dvakrát poskočil a za malý okamžik stáli na vrcholku vysoké hory.

„Podívej se dolů, princi, co vidíš?“ vybídl ho kůň.

„Vidím nějakou černou hvězdu,“ řekl princ.

„Tak ta hvězda je město, v němž sídlí král Země zapadajícího slunce.“

„Ach můj koníčku, tam se nikdy nedostaneme!“

„Nic se neboj, jen se na mě posaď“ uklidnil ho kůň. „K večeru tam budeme“

Princ nasedl a opravdu, slunce ještě nezapadlo a byli v sídelním městě krále Země zapadajícího slunce. Zašli do velkého hostince a princ se hned vyptával hostinského:

„Hej, hostinský, jestlipak máš v konírně mramorový žlab?“

„Jakpak bych neměl, urozený princi“ řekl hostinský.

Uvázali tedy koně a princ mu naložil tolik křupavých bílých bochníků, co jich snědl, a tři vědra tokajského vína. Sám se také dobře navečeřel a pak ulehl.

Když ráno přišel do konírny, zeptal se koně: „Můžeme už jít na královský dvůr, můj milý koníčku?“

„Dnes ještě ne, pane můj, nejdříve musíme ke kováři. Dej mi přibít na nohy podkovy, ať královský dvůr trochu pokopu.“

Když šli ke kováři, sbíhali se lidé a litovali ho: „Ach ubohý princi, měl jsi radši zůstat doma.“

Princ je neposlouchal. Šel rovnou ke kováři a požádal ho, aby přibil jeho koni diamantovými hřeby čtyři zlaté podkovy. Šest tovaryšů koně drželo, šest jich podkovy přibíjelo. Ale když je přibili, kůň jedinkrát kopl a všechny čtyři podkovy mu odletěly z noh, jen vzduchem zasvištěly.

Kovář se panečku zastyděl!

„To se mi v životě ještě nepřihodilo!“ povídá. „Ale já mu ty podkovy přitluču!“

A starý kovář podkovy přibil, tentokrát jaksepatří. Kůň to zkoušel všelijak, ale nedokázal skopnout z nohy ani jednu. Potom se vrátili do hostince. Nazítří ráno vjel princ na nádvoří zámku krále Země zapadajícího slunce. Král už seděl na balkóně, vedle něho jeho dcera a čekali na prince. Na dvoře už čekal i červený rytíř na velkém šedém koni. Když princ vjel do dvora, jeho oř se najednou dal do takového tance, že se z mramorového dláždění jen prášilo. Zvedlo se takové mračno prachu, že král dlouho neviděl ani červeného rytíře, ani prince.

Rytíři se srazili a zápolili tak urputně, až jim jiskry od mečů odletovaly. Uhýbali, kličkovali, ale uběhla hodina, uběhly dvě, a žádný z nich nedokázal druhého zasáhnout.

Právě když zvonilo poledne, princův kůň se vymrštil obrovským skokem přímo nad hlavu červeného rytíře a princ v tom okamžiku jedním máchnutím odsekl červenému rytíři jeho krunýř.

Tu zavolal král z balkónu: „Pro dnešek dost, rytíři. Zítra začnete znova!“

Rytíři se od sebe odtrhli, ale červený rytíř zavolal za princem: „Jen počkej, zítra se tvá hlava octne na hrotu mého meče!“

Nadešel druhý den. Červený rytíř se na prince valil jako smršť, ale princova hlava se ani zdaleka neoctla na jeho meči, protože princův kůň se skokem dostal nad něho a princ jedním máchnutím uťal červenému rytíři pravou ruku. Král zase zavolal z balkónu: „Pro dnešek dost, rytíři. Zítra začnete znova“

Červený rytíř zvedl meč levou rukou a pohrozil princi: „Jen počkej, princi ze Země vycházejícího slunce! Usekl jsi mi pravou ruku, ale já ti zítra levou useknu hlavu!“

Ale ať vyhrožoval, jak chtěl, třetího dne princ uťal červenému rytíři i levou ruku, ačkoliv červený rytíř se na něj vrhl jako blesk.

Teď už se král Země zapadajícího slunce přestal bát, že se červený rytíř zmocní jeho země, a zářil radostí. A což teprve královská dcera! Princ se jí totiž tuze líbil a od chvíle, kde ho spatřila, toužebně si přála jen jediné:

„Kéž by ten krásný princ zvítězil nad červeným rytířem!“

Brzy se konala svatba a po ní dal král svému zeti zemi i královskou korunu. Pak se mladý pár vydal na cestu ke králi Země vycházejícího Slunce, a i tam svatbu oslavili. Princ měl tedy dvě království, a když ho to omrzelo v Zemi vycházejícího slunce, odjel do Země zapadajícího slunce, když měl dlouhou chvíli v Zemi zapadajícího slunce, odešel do Země vycházejícího slunce. Měl se dobře a nic mu nechybělo.

A jestli neumřel, je živ dodnes.