Hopsálek - 3.díl - Výlet – Koloušek Prokůpek

„Vstávejte, Ušáčku, Hopsálku, dobré ránko! Dneska jdeme na výlet, copak chcete být poslední?“ Takto budila kluky maminka Elenka. Zajíčci hned vyskočili z postele a nechápali, jak mohli přeslechnout budík, který si ještě včera po zhasnutí nastavili na dřívější čas. „Ušáčku, tys ho nastavil, ale zapomněls ho zapnout,“ zašklebil se Hopsálek. Umyli si zoubky a tlapky, učesali fousky, donesli batůžky ke dveřím a hurá do kuchyně na snídani.

„Ušáčku, podej prosím hrníčky s čajem na stůl a ty, Hopsálku, zavolej tatínka ke snídani, kontroluje ještě naše batůžky a nosítko pro tebe, kdybys byl unavený.“ Kluci poslechli, pomohli mamince a pak se všichni čtyři nasnídali.

Po jídle ještě rychle uklidili ze stolu, vzali si batůžky se svačinami, pitím, dekami a dalšími věcmi (s těmi jim pomohli tatínek s maminkou) a šli ke stoletému smrku, kde měla všechna zvířátka jdoucí na výlet sraz.

„Tak jsme tady všichni? Za minutu máme vyrážet, čekáme na někoho?“ zvolal tatínek jezevce Edíka. Maminka srnky Sašenky se napřed podívala na všechna zvířátka a pak do seznamu účastníků výletu a prohlásila: „Chybí koloušek Prokůpek s rodiči.“ Zvířátka chvilku čekala, a když už některá mláďátka navrhovala, že se půjdou po Prokůpkovi podívat, zvolal zajíček Tonda: „Už jsou tady, už vidím Prokůpka, jak běží houštím.“

„Omlouváme se, že jdeme pozdě,“ volala Prokůpkova maminka, „ale Prokůpkovi dlouho trvalo, než dojedl snídani.“ Rodiče zvířátek to vzali na vědomí, jen pár kamarádů se ošklivě podívalo, protože je Prokop zdržel hned na začátku výletu.

Ušáček s Hopsálkem si vesele skákali opodál, neřešili zpoždění, ale zajíčci Tonda, Slávek, Růženka a srnka Sašenka se divili. Hlavně po včerejšku, kdy si Prokůpek při hře stěžoval na loudu Hopsálka. Ale neříkali nic.

„Milí účastníci třídenní túry nesoucí název Poznáváme okolní lesy,“ vzala si úvodní slovo Edíkova maminka, „vítám vás zde na mýtince. Odtud vyrážíme směrem k ostružinové louce a hříbkovému háji, kde přespíme v chaloupce, kterou nám půjčila sova. Cestou si užijeme různé úkoly a hry, které jste si měli pro ostatní připravit. Druhou noc jsme odhodlaní spát venku, záleží na tom, jak rychle budeme plnit nachystané úkoly a jak se nám bude dařit sledovat krásy naší přírody. Cílem není být první, ale užít si to. Našemu výletu třikrát hurá!“ zvolala jezevčice. „Hurá, hurá, hurá!“ vykřikla zvířátka a vyšla. Mláďátka šla většinou první a za nimi rodiče. Hopsálek se držel dětí mláďátek, ovšem ve chvílích, kdy už nemohl, tak jako by to někdo plánoval, udělala se zastávka na nějakou krátkou hru. Tudíž si vždy odpočinul a nabral síly. Na jedné ze zastávek se zvířátka snažila vyluštit hádanky. Ušáčkovi se líbily tyto:

1) Jsem jedovatý plaz. Na hřbetě mám klikatou čáru a bojím se hluku. (zmije)

2) Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne. (šnek)

3) Malý pulec – miminko, volá na ni, maminko! (žába)

Na další pauze měla mláďátka posbírat různé šišky, větvičky, kamínky a pomocí těchto věcí vytvořit obrázek. Skupinka s mladšími mláďátky si jako obrázek vymyslela srdíčko a družstvo starších vytvořilo mapu, kde „nakreslili“ strom, poklad, šipky.

Před odchodem si děti daly menší svačinku, rychle pojedly a už chtěly vyrazit. Poslední byl Prokůpek, ale nikdo nic neříkal, protože rodiče ještě balili batoh. Však si mláďátka krátila čas hraním her. Oblíbenou zábavou bylo házení šišek na cíl, nejčastěji na strom. Prokůpek vždy dorazil poslední. Když se to stalo poprvé, nic neříkal, ale po několika zastávkách už byl k večeru nazlobený, že na něj zvířátka nečekala a šla si hrát bez něho.

Právě když jedli podvečerní svačinku, prohlásil Hopsálkův a Ušáčkův tatínek, že musí tuto zastávku zkrátit, protože je chata ještě daleko, brzy se začne ochlazovat a možná bude pršet. Všichni už byli po jídle, Hopsálka měl tatínek v nosítku, protože si malý zajíček dostatečně neodpočinul, a všichni se chystali vyrazit. Maminka srnky Sašenky zkontrolovala, zda jsou všechna zvířátka nachystaná a viděla, že Prokůpek ještě svačí a má snězenou teprve půlku porce! „Prokůpku, pospěš si, musíme jít, ať nás nechytne na cestě déšť!“ Koloušek se zastyděl, protože se na něj všichni dívali. Honem schoval nedojedenou svačinu a vyrazil s ostatními do soví chaloupky.

Stihli dojít včas, chvilku po příchodu do chaty se spustil mírný déšť. Všichni si umyli tlapičky a dohodli se, že se posilní a zahrají si ještě nějaké hry, než bude čas jít spát. Mláďátka dostala za úkol se rozdělit na dvě družstva. Jedno z nich mělo vždy pantomimicky (to znamená bez mluvení a jen pomocí pohybu tlapek vše vyjádřit) něco ukázat, druhé to mělo uhádnout. Hrát se mělo po jídle. Téměř všechna mláďátka už byla pojedena, rodiče se bavili o zítřejších plánech, jen Prokůpek ještě dojídal. Zajíčci začali trénovat a hrát bez Prokůpka. Ten, když to viděl, rozzlobil se a začal vykřikovat, že je to nefér, že na něj nečekají. Tu se do něj pustila Růženka: „Prokůpku, zdržuješ celý den, ale nic jsme ti neříkali. Kvůli tobě jsme ke konci dnešního výletu spěchali, abychom nezmokli. Viděla jsem, jak se zlobíš, že jsme si hráli během zastávek, zatímco tys ještě jedl. Ale proč bychom na tebe čekali, ty loudo, a nudili se? I ráno tě omlouvala maminka. Kdybys jedl rychle, mohli jsme si udělat více odboček z trasy a ty by sis s námi více hrál. My za to nemůžeme, že jsi pomalý. Nikdo ti ale nic neřekl. Nenecháme tě ale, abys byl na nás nepříjemný, když si za to můžeš sám.“

Prokůpek byl překvapený, co mu Růženka řekla. Neuvědomoval si, že ostatní zvířátka vnímají, jak je pomalý a zdržuje je u jídla svým loudavým tempem. A také pochopil, jak se asi cítil Hopsálek, když se do něj předtím pustil, přede všemi se mu posmíval a urážel ho. A zatímco Hopsálek se neuzdraví, nemůže být rychlejší, on, Prokůpek, se může snažit jíst rychleji a nezdržovat tak ostatní. A hlavně ani sebe nepřipraví o tolik času na hraní!

Hopsálek, Ušáček i jejich maminka Elenka tento rozhovor vyslechli. Ten křik totiž nešlo přeslechnout. Na rozdíl od rodičů ostatních zvířátek, kteří postřehli spíš až konec rozhovoru, to maminka Elenka vše pozorovala už od začátku. Proto také věděla, jak se Prokůpek cítí, proč tak křičí a zlobí se.

Všechno to znala od svých synků. „Prokůpku, vím, že se necítíš dobře, není to příjemné poslouchat, ale jsi šikovný koloušek a věřím, že teď začneš jíst rychleji. Stačí jen trénovat,“ mrkla na něj a obrátila se na Růženku s dalšími kamarády. „Není vám to příjemné, chápu, včera se Prokůpek nezachoval hezky, ale teď jste vlastně udělali to samé vy jemu. To, co mu Růženka řekla, slyšeli i všichni ostatní. Pokud se něco takového příště stane, nehezké řeči si raději řekněte o samotě, trochu v tichosti, ne že zase křikem spadnou všechny židličky na zem,“ usmívala se na konci své řeči maminka.

„Ty, Prokůpku, si dej pozor na rychlost u jídla a vy ostatní, mějte prosím pochopení pro Prokůpka, stejně jako ho máte pro mého Hopsálka, který je občas pomalejší. Teď si všichni podejte ruce na znamení, že jste kamarádi.“ A pak přišel tatínek a donesl nejen svým klukům, Hopsálkovi a Ušáčkovi, ale i ostatním kamarádům, různé dobroty jako odměnu za zvládnutí dnešního výletu. Pak si zvířátka zahrála pár her a před spaním provedla ještě večerní hygienu, vyčistila si zoubky a šla si lehnout, aby nabrala síly na další dny výletu.

Tipy na hry:

V lese

1) Kdo první uvidí nějakou věc (hříbek, veverku, určitého brouka), nahlásí to vedoucímu skupiny

2) Běhací štafeta – skupina po 4 (nejlépe namíchat pomalé i rychlé do jednoho družstva) – běží se ke stromu a zpět s šiškou v ruce. Ta když spadne, musí se zvednout, jeden člen doběhne do cíle, předá ji druhému běžci a takto se vystřídají všichni v družstvu.

Na chatě

1) Tichá pošta – děti si postupně šeptem (aby to další sedící vedle neslyšel) předávají slovo či větu, na konci většinou vyjde úplně něco jiného.

2) Židličkovaná – spočítají se děti, vezmou se židličky, o jednu méně než je dětí, pustí se hudba, začne se zpívat či vytleskávat. Když ustane hudba (zpěv, tleskání), děti se honem posadí. Na koho nezbude místo, vypadává. Pak se odebere židle, ať je židlí

zase o jednu méně než dětí a takto se to opakuje, až zůstanou jen dva hráči a jedna židlička, tehdy je to pak teprve napínavé. Vyhrává ten, kdo si rychleji sedne na poslední židli