Husopaska
V jedné zemi "Kdoví kde ležela a jak se jmenovala" kralovala stará královna. Král před lety zemřel a královna žila sama se svou dcerou. Mladá princezna byla jediná radost staré královny. Princezna rostla a den ode dne rostla i její krása. A čím víc princezna dorůstala, tím smutnější byla královna.
»Milá dceruško,« zavolala si jednoho dne královna princeznu, »přiblížil se den, kdy se musíme rozloučit. V daleké zemi žije král a má jediného syna. Tomu princi jsme tě kdysi přislíbili za ženu.«
Princezně se do světa nechtělo, raději by byla zůstala doma, ale dané slovo se rušit nesmí. Královna připravila princezně nádherné šaty, šperky a zlato a stříbro a všechno, jak se sluší a patří pro královskou nevěstu. I komornou princezně vybrala. Komorná měla cestou princezně sloužit a dávat pozor, aby se jí nic zlého nepřihodilo.
Nadešel den rozloučení. Královna dala přivést dva koně, jednoho pro princeznu, druhého pro komornou. Princeznin kůň se jmenoval Falada. Nebyl to obyčejný kůň; uměl mluvit lidskou řečí.
Princezna usedla na Faladu, královna jí přinesla kapesníček a pověděla:
»Vezmi si, dceruško, kapesníček, zachytila jsem do něho tři krůpěje své krve. Budou tě chránit na daleké cestě.«
Princezna poděkovala a s pláčem vyjela hradní bránou do širého světa. Komorná za ní jako stín.
Dlouho jely v parném slunci a nikde keře ani stromu. Princezna dostala žízeň.
»Jdi, naber z potoka vody do zlatého poháru a přines mi pít,« požádala komornou.
»Když máte žízeň, poslužte si sama,« odbyla ji komorná. Princezna sestoupila s koně, sehnula se k potoku a napila se z dlaní.
»Ach bože,« povzdechla si a tři krůpěje matčiny krve v kapesníčku se ozvaly:
»Dceruško moje, dcerko má, čeká tě ještě cesta zlá.«
Princezna nic neřekla, usedla znovu na koně Faladu a pokračovala v cestě. Jela zase dlouhý kus cesty a v parném slunci dostala znovu žízeň.
»Jdi a dej mi z mého zlatého poháru napít,« požádala komornou. Zapomněla, že ji komorná odbyla.
Ale komorná si princeznu změřila zlým pohledem:
»Jen se napijte sama,« řekla, »já vám už sloužit nechci.« Princezna sestoupila s koně, sklonila se nad hladinu a pila.
»Ach bože, bože,« šeptala si přitom. A tři krůpěje matčiny krve v kapesníčku se ozvaly:
»Dceruško moje, dcerko má, čeká tě ještě cesta zlá.«
Princezna pila, a jak se nad vodou skláněla, kapesníček jí vypadl. Ale byla tak smutná, že si toho ani nepovšimla. Komorná zpozorovala, co se stalo, a zaradovala se. Princeznu už nechrání matčin kapesníček, teď si s ní může dělat, co se jí zlíbí. Když se princezna napila, chtěla zase usednout na svého koně. Ale komorná se na ni obořila:
»Já patřím na Faladu a ty si jed na mém koni! «
Princezna musila svléknout královské šaty a vyměnit si je s komornou. Potom musila odpřisáhnout, že nikdy nikomu neprozradí, kdo je pravá princezna. Jinak že ji zlá komorná na místě připraví o život. Ale Falada všechno pozoroval.
Cestovaly dál, princezna převlečená za komornou a komorná za princeznu, cestovaly, až přijely do království, kde na princeznu čekali. Sotva vjely na zámecké nádvoří, seběhl k nim princ a snesl komornou s koně, neboť myslil, že je to zaslíbená princezna. Vedl ji po schodech do zámku s velkou slávou a poctami. Pravá princezna zůstala opuštěna na dvoře. Jen starý král, který stál u okna a shlížel na nádvoří, potřásal hlavou. Takovou jemnou a spanilou komornou ještě neviděl. Vždyť vypadala sama jako princezna. Šel tedy a nepravou nevěstou a zeptal se jí:
»Kdopak je ta plavovlasá dívka dole na dvoře?«
»Ta?« řekla přestrojená komorná. »Sebrala jsem ji někde cestou, aby mi nebylo smutno. Jen jí dejte nějakou práci, ať nezleniví. «
Starý král nevěděl, jakou práci by jí měl dát, ale pak mu napadlo:
»Máme tu malého chlapce, který chodí pást husy, snad by mu mohla pomáhat.«
Chlapec se jmenoval Konrádek a s ním musila pravá nevěsta každý den hnát husy na pastvu.
Netrvalo dlouho a komorná přestrojená za princeznu poprosila mladého krále:
»Milý manželi, prosím vás, splňte mi přání.«
»Přej si, co chceš, má milá, všechno ti rád spiním,« řekl mladý král.
»Dejte stít hlavu koni, na kterém jsem přijela. Zlobil mě cestou a přeji si, aby byl potrestán.«
Komorná měla strach, že Falada prozradí, jak s princeznou zacházela. O přání zlé komorné se dověděla princezna. Když přišel řezník, aby vykonal, co mu bylo přikázáno, přitočila se k němu a slíbila mu dukát, když udělá, oč jej požádá. Každé ráno vyháněla husy starou a tmavou městskou bránou ven a večer se tudy zas vracela zpátky. Na tu bránu ať řezník přibije hlavu dobrého koně Falady, aby ji
každý den vídala.
Řezník jí to slíbil, a co slíbil, udělal.
Ráno, když princezna s Konrádkem hnala bránou husy na pastvu, podívala se vzhůru na koňskou hlavu a řekla:
Falado, zlé máš časy! « A hlava odpověděla: běda, že odešla jsi.
Jen kdyby matka tvůj osud znala, hořce by nad tebou zaplakala.«
Pak se princezna s Konrádkem a husami zastavili až na louce. Tam se princezna posadila, rozpustila si vlasy a česala je. Měla vlasy dlouhé a zlaté jako ryzí zlato, jenjen zářily. Konrádkovi se její vlasy líbily a rád by si jich hrst vytrhl. Jen se k ní přiblížil, princezna zvolala:
»Pospěš, odnes, větříčku, Konrádkovi čepičku,
žeň ji sem a žeň ji tam, ať se zatím učesám.«
A hned přiletěl vítr, zvedl Konrádkovu čepičku a uháněl s ní přes louku a pole. Konrádek běžel za ní a chytal ji. Než se vrátil, byla princezna učesaná a vlasy schovala pod šátek. Konrádek se zlobil a nemluvil na ni. Hlídali spolu husy až do večera a večer hnali domů.
Druhého dne časně ráno se princezna zase zastavila před bránou a řekla:
»Ó, Falado, zlé máš časy! « Falada odpověděl:
»Ó, běda, že odešla jsi.
Jen kdyby matka tvůj osud znala, hořce by nad tebou zaplakala.«
A na louce princezna zase rozčesávala zlaté vlasy, a když jí Konrádek chtěl vjet do kadeří, rychle zavolala svou průpovídku:
»Pospěš, odnes, větříčku, Konrádkovi čepičku,
žeň ji sem a žeň ji tam, ať se zatím učesám!«
Tu přiletěl znovu vítr a odvál Konrádkovi čepičku daleko přes pole a louky. Konrádek běžel za ní, chytal ji, a než se vrátil, byla princezna učesaná a vlasy měla schované pod šátkem. A zase pásli husy až do večera.
Ale večer, když se vrátili domů, šel Konrádek ke starému králi a povídá:
»Pane králi, já s tou novou husy pást nebudu.« »A pročpak?« zeptal se starý král.
»Celý den mě jenom zlobí,« vykládal Konrádek.
Starý král mu poručil, aby vyprávěl, co se mu vlastně nelíbí. Konrádek vyprávěl:
»Ráno, když jdeme s husami tou tmavou bránou ven, vždycky se nová pasačka zastaví a řekne koňské hlavě přibité na bráně:
„Ó, Falado, zlé máš časy." Pak jí hlava odpoví:
„Ó, běda, že odešla jsi.
Jen kdyby matka tvůj osud znala, hořce by nad tebou zaplakala."«
A Konrádek vyprávěl, jak musí běhat za svou čapkou po lukách, vyprávěl a nic nesmlčel.
Starý král poručil hnát zítra ráno na pastvu jako dřív, ale sám si přivstal a posadil se za bránu, kudy Konrádek a husopaska hnali husy na pastvu. A opravdu. Husopaska rozprávěla s koňskou hlavou na bráně. I na pastvu se starý král vydal a schoval se za keř, aby ho nikdo neviděl. Odtud se díval a slyšel průpovídku:
»Pospěš, odnes, větříčku, Konrádkovi čepičku,
žeň ji sem a žeň ji tam, ať se zatím učesám! «
Jak husopaska domluvila, zvedl se vítr a Konrádek musil utíkat za čepicí. Starý král se ještě chvíli díval, jak si princezna husopaska rozčesává zlaté vlasy, a potom se nepozorovaně vrátil do zámku.
Večer se vrátili Konrádek s husopaskou z pastvy. Král si husopasku zavolal a pověděl jí, co viděl a slyšel, a zeptal se jí, proč dělá takové divné věci.
»To nemohu nikdy prozradit,« řekla husopaska, »musila jsem se zapřisáhnout, že to nikomu nepovím, jinak bych byla ztratila život.«
Starý král se vyptával a vyptával, nedopřával jí klidu, ale ať se vyptával jak chtěl, všechno bylo marné.
I zamyslil se král a řekl:
»Víš tedy co? Když nechceš nic prozradit mně, svěř se aspoň těmhle starým železným kamnům.«
To řekl a šel pryč.
Princezna otevřela dvířka do kamen a dala se do pláče:
»Ach, já opuštěná,« naříkala, »já jsem pravá princezna a nikdo o tom neví, jenom moje zlá komorná. Vzala mi šaty a nutila mě, abych přísahala. Teď sedí u stolu s princem jako princezna a ze mě se stala husopaska. Kdyby to tak věděla moje matka, srdce by jí puklo.«
Starý král stál venku u komínku a všechno vyslechl. Za chvilku se vrátil do pokoje a přikázal donést nádherná královská roucha. Když je princezna oblékla, byla v nich tak hezká a tak dobře se pro ni hodily, že starý král ani na chvíli nepochyboval, že tahle dívka je skutečná princezna. Zavolal mladého krále a pověděl mu, jak byl podveden. Mladý král měl z krásné princezny velkou radost a dal vystrojit skvělou hostinu. Při hostině posadil vedle sebe z jedné strany pravou princeznu a z druhé strany nepravou.
Nepravá princezna, zlá komorná, svou bývalou velitelku v nádherných šatech ani nepoznala. Myslila, že přijela vzácná návštěva.
Najedli se a napili a mladý král začal vyprávět. Pověděl všechno, co se přihodilo princezně husopasce, a nakonec se zeptal přestrojené komorné, jaký trest by se hodil pro takovou podvodnici, která by oklamala krále i princeznu.
Nepravá princezna chtěla před vznešenou společností vypadat ctnostně, a proto řekla:
»Taková podvodnice by zasluhovala, aby ji hodili s mostu do řeky.«
»Sama ses odsoudila,« zvolal starý král a hned přikázal zbrojnošům, aby provedli rozsudek.
A mladý král si vzal za ženu princeznu se zlatými vlasy. Žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti.