JAK DOBRÝ ZBOJNÍK ROBIN HOOD VYHRÁL ZLATÝ ŠÍP A JEŠTĚ OŠIDIL NOTTINGHAMSKÉHO ŠERIFA

Šerif města Nottinghamu si ve dne v noci lámal hlavu, jak co nejdřív chytit slavného zbojníka Robina Hooda, jak ho poslat na mučení a na popraviště a jak všem dokázat, že jen on je opravdovým pánem v hrabství. Na ptáky lepem, opakoval si šerif nejednou i v noci za těžkých bezesných hodin, ale jak na Robina Hooda? Po dlouhém přemítání ho nakonec přece jen napadlo, nač se mu určitě podaří smělého zbojníka navnadit a pak už ho snadno polapit. Viděl na vlastní oči, jací jsou Robinovi hoši výborní střelci. A tak tedy uspořádá letos ještě před podzimní poutí v Nottinghamu velké střelecké závody a vítězi sám odevzdá vysokou cenu — šíp s hrotem a perem z červeného zlata. Takový vzácný šíp ještě nikdo v celé Anglii neviděl. Opovážlivý Robin Hood jistě vyjde z lesa a zkusí štěstí. Šerifovi pak postačí, když se dobře podívá na nejlepší střelce. Určitě mezi nimi najde Robina Hooda nebo hochy z jeho družiny. Kdyby se past nezavřela napoprvé a návnada se ztratila, podaří se to podruhé, až bude mít tu neslýchaně cennou návnadu sám v rukou. A ke všem branám postaví tolik stráží, že po těch střeleckých závodech neproklouzne docela určitě z Nottinghamu do Sherwoodského lesa ani jediný zbojník.

Zanedlouho se na všechny strany rozběhli nottinghamští poslové. Všude, v každém městě, v každé vesnici, na každé samotě i na každém hradě oznamovali, aby všichni dobří střelci ze severu i z jihu, z východu i ze západu vyrazili přímo do Nottinghamu, protože tam na svatou Markétu bude velká slavnost se střeleckými závody. Vítěz dostane od šerifa vzácný šíp, celý z bílého stříbra a s hrotem a perem z ryzího červeného zlata. Byla to událost nad všechny události. Svátek šerifovy ženy se v Nottinghamu vždycky oslavoval veselicí, ale lukostřelecké závody v ten den ještě nikdy nebyly a o takové odměně dosud nikdy nikdo neslyšel.

Zanedlouho se tu novinu dozvěděl i Robin Hood. Z hospod a samot se všechny noviny dostaly vždycky rychle i do uší jeho družiny. A tentokrát se šerif nemýlil, dobře Robina odhadl. Sotva se doslechl o závodech a o tom zlatém šípu, hned se chystal, že se s nejlepšími střelci z družiny vydá do Nottinghamu a bude bojovat o vzácnou odměnu.

»Nechoď tam, Robine,« varoval ho Jack rozvážně, »slyšel jsem o těch střeleckých závodech už včera od hospodského U dobrého kováře. Má to být past na tebe, šerif tě chce chytit a nás s tebou.«

»Nelíbí se mi tvá řeč, páchne zbabělostí,« zabručel Robin Hood. »Víš přece dobře, že nechodím s bubnem na vrabce jako šerif. Chystejte se, hoši, půjdeme.«

»Půjdeme, rádi půjdeme,« přisvědčil Malý John, »ale musíme se šikovně připravit, ne aby nás už každý z dálky poznal.«

»Jen mluv, Malý Johne, vidím, žes na něco přišel,« pobízel ho Robin Hood.

»Chci říct jenom tolik, že jeden z nás půjde v bílém, druhý v červeném, třetí v žlutém . . .«

»A já v modrém,« skočil mu Robin Hood do řeči. »Šest z nás bude se mnou střílet, ostatní nás půjdou chránit.«

Jack si jen povzdychl, zavrtěl hlavou a mlčky šel chystat všechno potřebné. Den před nottinghamskou slavností putovali ze sherwoodských houštin do města žebraví mniši, kotláři, kováři, koželuhové a různí jiní řemeslníci. Lidé, kteří na takových veselicích nikdy nechybějí. Byli dobře ozbrojení, statní, urostlí a mladí. Robinův předvoj se cestou brzy zamíchal mezi ostatní lidi a nikdo si jich nevšiml. Hoši měli být diváky nottinghamských střeleckých závodů, a kdyby náhodou přece jen bylo zle, měli své druhy vysekat z nebezpečí, i kdyby se jim do cesty postavil sám čert.

Nakonec vyšel směle z houštiny na cestu i tmavovlasý švihák s tmavou bradkou a černou páskou přes oko. Seděl na kaštanovém koni, v brašně měl nový modrý kabátec z hedvábí a v měšci mu cinkaly veselou písničku zlatky a stříbrňáky. Jak se slušelo na urozeného mladého pána, doprovázelo ho šest panošů. Dva v bílém, dva v červeném a další v žlutém. V Nottinghamu se nejdřív dotázali, kde je nejlepší hostinec, tam se občerstvili, odpočali sí a pak se nedbale zeptali, kam mají jít na ty vyhlášené střelecké závody.

Nejlepší střelci z celého hrabství, a dokonce z dalšího okolí se sešli, aby dokázali, že jsou mistry všech mistrů, a aby si z Nottinghamu odnesli neslýchaně vzácnou trofej, zlatý šíp. Mezi nimi se nesl šerif na bílém koni v purpurovém rouše a s těžkým zlatým řetězem, blýskajícím mečem a zlatými ostruhami. Šerifova žena se mezi nimi třpytila, jako když slunce ozáří bílý sníh. Ale vtom už trubači zatroubili na stříbrné rohy a oznámili začátek her.

Pravidla střeleckých závodů bývala prostá a všude, ve velkých i malých městech, stejná, každý je už dávno znal, ale hlasatelé je přesto slavnostně zopakovali bod za bodem, aby pak nevznikly zbytečné vády a nedorozumění. Ale i tak všichni dychtivě čekali na jejich slova, protože byla znamením, že vzrušující boje co nevidět začnou. Každý střelec měl právo vystřelit třikrát do cíle ze vzdálenosti sta kroků. Z těch, kteří budou mít přesnější zásahy, bude vybráno deset nejlepších střelců. A z těch desíti se týmž způsobem vyberou dva. To je zlatý hřeb závodů. Mezi těmito dvěma posledními soupeři se pak rozhodne, kdo si odnese zlatý šíp.

Šerif nespouštěl z nastupujících střelců oči. Slídil po všech, změřil si jich pohledem nejmíň osm set, až se mu dělaly mžitky před očima. Vyhlížel, jestli se někde neukáže známá postava v zeleném sukně. Ale ať se díval jak se díval, pořád viděl jen tolik, že v zeleném je pouze několik známých lovců s královskými nebo knížecími odznaky. A mezi nejvyhlášenějšími lovci hrabství by přece Robina Hooda hledal marně, ti se všichni vzájemně dobře znají, mezi ně by se nemohl vetřít žádným způsobem. A vedle nich stáli nejlepší lučištníci, velitelé nottinghamských stráží. Všichni vojáci, stráže, špehové a donašeči dostali příkaz hledat mezi střelci Robina Hooda. Věděli, že by je neminula dobrá odměna, kdyby ho objevili, ale nikdo nepřišel se vzkazem, že by snad ten nebo onen střelec mohl být sherwoodským zbojníkem. Špehové a donašeči div si oči nevykoukali, ale všechno bylo marné.

Šerifovi to nedalo pokoj, podrbal se na hlavě a šeptem se vyptával dvou lučištníků, kteří s ním nedávno byli na té drahé hostině v Sherwoodském lese, kde ho Robin Hood o sto zlatých lstivě připravil, jestli zbojníka nikde neviděli.

»Myslel jsem si, že tu bude,« dodal, »ale asi se neodvážil přijet.«

»Urozený pane šerife, ani my ho nikde nevidíme,« odpověděl velitel stráže za šerifovými zády.

»Chceme si s ním vyrovnat účty. Je tu tváří jako listí v lese, mladších i starších, hubených i silných, světlých i tmavých, ale Robina Hooda jsme nezahlédli nikde.«

Šerif nepochyboval, že mu velitel řekl čistou pravdu. Robinův pinovous, plavý jako len, se opravdu nikde nad lukem nezvedal. Před šerifa a jeho ženu už nastoupilo slavnostně deset nejvybranějších střelců. Šerif mohl být spokojen. Tři z nich byli vyhlášení lovci z okolí a čtyři jeho strážci z nottinghamské pevnosti. Jen ty tři poslední neznal, ale velitel stráže mu pošeptal, že dva z nich jsou synové známých pánů z okolí a rádi by se dostali do jeho stráže.

»A ten třetí?« zeptal se šerif úsečně.

»Ten jednooký s tmavou bradkou?«

Šerif mlčky přikývl.

»Je z doprovodu prince Jana z irského tažení. Slyšel jsem, že ho nedávno ranili v nějaké půtce, a teď se vrací z Londýna domů na sever. Na jeho chování a hedvábných šatech je vidět, že se otřel o královský dvůr. Ale střelec je ten jednooký čert opravdu dobrý,« přiznal nakonec velitel.

»Tak tedy Robin je nejen zbojník, ale i zbabělec, když se do Nottinghamu neodvážil,« poznamenal šerif hlasitě a sebevědomě zvedl hlavu.

»A co nejdřív ho vyženeme i ze Sherwoodského lesa.«

Když některý střelec zvedal luk, bylo ticho, naprosté ticho, sotva šíp vylétl, ozval se ohlušující křik a volání. Boj byl tuhý, než nakonec zbyli z deseti nejlepších střelců dva poslední. Kdo bude králem střelců? Gilbert, lučištník z nottinghamské pevnosti, nebo neznámý střelec z doprovodu prince Jana? Všichni drželi palce Gilbertovi. Byl to přece známý Nottinghamec, zatímco proti němu stál jakýsi neznámý. Bylo by to pro slavné město Nottingham a jeho proslulé lukostřelce ostuda, kdyby takový cizí hejpočkej vyhrál nevídaně vzácný šíp a domácí by na něj mohli jen vzpomínat. Ať si svého střelce odmění princ Jan, je-li to jeho přání.

Střelec v modrém hedvábí zřejmě ani nečekal, že ho budou Nottinghamští povzbuzovat. Nepodíval se tím svým jediným okem na nikoho. Podle všeho se v bojích naučil spoléhat jen na svůj luk a na sebe. Když Gilbert zvedal naposled luk, bylo najednou takové ticho, jako by tisíce lidí docela zatajilo dech. Pomalu mířil a vystřelil. Šíp se zabodl tak blízko středu terče, že by se už do té skulinky nevešlo ani zrnko ječmene. Diváci jásali, skákali, křičeli a poplácávali se. Gilbertovo vítězství bylo jisté. Líp se přece nikdo trefit nemůže. Cizího střelce jako by to nezajímalo. Vyzývavě vystrčil tmavou bradku, svraštil temné obočí, jako by se mu na čele stahovala bouře, zatímco natahoval tětivu, a nakonec vystřelil. Šíp s bažantím perem ostře zasvištěl a strhl dlouhé husí brko z Gilbertova šípu. Zabodl se přímo do středu terče

Tentokrát byli i diváci spravedliví. Pozdravili vítěze ohlušujícím křikem, voláním a jásotem. Takového střelce ještě v Nottinghamu neviděli. Šerif si ho dal zavolat na tribunu a slavnostně mu podal šíp celý z bílého stříbra a s hrotem a perem z ryzího červeného zlata. Šerifova žena se na něho mile usmála, jako když měsíček postříbří orosenou louku.

»Celých čtyřicet let vídám střelce v boji i při zábavě. Ale takový mistrovský kousek, pane, jaký se vám podařil dnes, jsem ještě neviděl. Nelitoval byste, kdybyste i vy vstoupil do mé družiny,« dodal šerif uznale. »V Nottinghamu si takových střelců vážíme.«

»Děkuji za laskavá slova, pane šerife,« uklonil se neznámý hluboce. »Přicházejí vhod unavenému raněnému bojovníkovi, když se po dlouhé době vrací domů. Proto promiňte, pane, že nemohu hned teď zůstat v Nottinghamu. Když mě totiž otec zamlada poslal do družiny prince Jana, dal jsem mu slovo, že se vrátím domů, jakmile mě rodina zavolá a můj nejvyšší velitel propustí. Právě před týdnem mě v Londýně zastihl otcův vzkaz, a proto se rovnou odtud vracím. Ještě nevím, co mě doma čeká, ale nerad bych tam zůstal navždy. Z celého srdce doufám, urozený pane šerife, že se vám zase brzy ozvu. A za tu poctu vám ještě jednou děkuju.«

»Uvidíme se večer na hostině,« propustil šerif milostivě střelce. »Vítězovo místo je dnes po mém boku.«

Šikovný mladý muž z princova doprovodu se mu čím dál víc líbil, ten by mu neudělal ostudu na žádných závodech. Mladý střelec v modrém hedvábí zmizel i se zlatým šípem ve shonu a zmatku. A zmizel tak důkladně, že večer na hostině zůstalo místo po šerifově boku prázdné. Šerifa ta urážka nesmírně mrzela.

»Ten ničema namyšlený by zasluhoval, aby ho někdo naučil slušnosti. Naoko se tváří uhlazeně jako urozený pán, ale ve skutečnosti je to darebák. A prý z družiny prince Jana! « vztekal se šerif na střelce, který pohrdl pohoštěním.

Kupodivu však neměl zlost jen šerif, ale i Robin Hood uprostřed své družiny. Vytratili se už dávno po dvou po třech z města a sešli se pod zelenou houštinou. Ani jídlo a pití nechutnalo Robinu Hoodovi tak jako jindy, ani do smíchu a zpěvu mu nebylo, ačkoli mu nad hlavou visel toulec se zlatým šípem od šerifa.

»Co z takového vítězství,« stěžoval si hochům. Ti už shodili cizí šaty a ze srdce se upřímně veselili, jen Robin měl ještě načerněnou bradku a obočí. »K čemu mi je šíp z bílého stříbra a hrotem z červeného zlata, když šerif nemá ani tušení, kdo mu ho odnesl? A má mu snad projít bez trestu, že mě nazval zbabělcem a že mě pokládá jen za lučištníka prince Jana? To by byla na mou věru pěkná práce! Přiznám se bez mučení, že mě to do krve uráží.«

»Nic si z toho nedělej, mistře, to snadno napravíme a ty tu půjčku šerifovi splatíš,« ozval se najednou Dave, nejmladší z družiny. »Vrátím se ještě dnes před městskou bránu a pošlu šerifovi tvůj vzkaz. Jen mi dej pro něho psaní, ať ví, kde je jeho Šíp. Neboj se, nechytnou mě,« dodal, když viděl, že Robin váhá, »proklouznu jako lasice.«

V Robinově brašně se našel nejen hedvábný kabátec, ale i kousek tenké dobře vydělané kůže, a tak se Dave ve chvilce vydal s poselstvím pod nottinghamské hradby. Nápad se Robinovi nezdál nejhorší. Ať se kluk ostřílí, řekl si.

Hodovníci v Nottinghamu se ještě ani nepodívali na dno posledního poháru a širokého rohu, když se najednou zčistajasna na náměstí snesl šíp. Stráže se sběhly a schovaly pod bránu. Zdálo se jim, že uhodila jejich poslední hodina. Zřejmě na město nečekaně zaútočil nějaký nepřítel. Jenže kdo a odkud? Ale když se dál nic nedělo a žádný nepřítel odnikud nezaútočil, nakonec ten šíp s perem z křídla šedé husy velice opatrně zvedli. Naštěstí dřív, než velitel zatro-bil na poplach. Už dávno nikdo neslyšel o takové opovážlivosti, vystřelit v noci šíp doprostřed města! Velitel stráže měl zlost a zároveň nad tím kroutil hlavou a zanesl šíp přímo do pevnosti šerifovi. Byla to neobvyklá střela. Šerif odmotal ze šípu kus pergamenu a zaraženě se na něj díval. Nebylo divu, že ho rázem přešla chuť se bavit a že si rval vlasy divokou zlostí, když si přečetl psaní, napsané velkými pís-meny: