Jak pět zrníček přivedlo lakomce na mizinu
Kdysi uhodily na chudý lid špatné časy. Po kraji chodilo plno pracovitých mužů, a marně hledali práci. Volných míst bylo pomálu a uchazečů jako máku. Když někdo chtěl najmout čeledína, nabízelo se jich tolik, že bylo opravdu těžko si vybrat.
Mnozí nesvědomití lidé využívali této bídy, propouštěli starou čeládku a najímali novou za maličkou mzdu. Práce zato dávali každému tolik, že by stačila pro tři.
I nejbohatší statkář v kraji, známý lakomec, si řekl:
Vezmu si také nového čeledína, však na něm vydělám! Mzdu mu dám malou, ale o práci u mě nebude mít nouzi, o to se již postarám!
Poptal se u sousedů, nevědí-li o někom, a jak se zpráva o volném místě rozšířila po dalekém okolí, ke statkáři se čeledínové jen hrnuli.
Ale zase smutně pospíchali pryč, když jim statkář vysvětlil, za jakých podmínek by je přijal. Každému řekl:
»Vezmu tě do služby, ale musíš u mě sloužit sedm let. Nouzi u mě mít nebudeš, najíš se dosyta, ale jako plat ti dám jen tolik obilí, kolik si ho při mlácení nachytáš do úst.« Statkář byl člověk kamenného srdce a tropil si z ubožáků žerty v přesvědčení, že někdo z hladu přece místo přijme. Když však viděl, že za tuto mzdu nikdo u něho sloužit nebude, velkomyslně rozhodl, že nabídku zvýší. Dovolí prý novému čeledínu, aby si nachytané obilí zasil na jeho pozemcích. Dlouho se nikdo neodhodlal nastoupit službu za těchto podmínek, až jakýsi mladý muž se přece nabídl, že sloužit bude.
»Zkusím to u vás, hospodáři, ale sepíšeme o všem smlouvu, aby potom nebyl mezi námi spor.«
»Ale ovšem, milerád s tebou smlouvu uzavřu,« řekl statkář a myslil si: Tím lépe pro mě, budu mít aspoň černé na bílém, že tenhle ťulpas s malou mzdou souhlasil. Kdo mi pak může co vytýkat?
Sepsali tedy smlouvu: Čeledín bude sloužit sedm let a jako mzdu dostane tolik obilí, kolik si ho při mlácení nachytá do úst. Potom si ho smí zasít na statkářových polích, a co vzejde, může si příští rok opět zasít spolu s tím, co si znovu nachytá do úst při druhém mlácení, a tak podobně i každý další rok. Hospodář mu zapůjčí potřebné nářadí a potahy.
Měl tedy čeledín sedm jar k setí, sedm let k zrání, sedm podzimů ke sklizni a sedm zim k mlácení svého obilí.
Smlouvu pak podepsali, a když ji svědkové svými podpisy potvrdili, mnul si statkář radostí ruce. Liboval si, jak lacino získal čeledína, a na piných sedm let k tornu. Hned ho zapřáhl do práce a čeledín pracoval bez odměny, až nastal čas mlácení. Přichystal si pytlík na obilí a snažil se chytat vyskakující zrnka do úst, ale hospodář se od něho nehnul po celou dobu mlácení a zaměstnával ho tak, že mohl zachytit jen pět zrníček.
Čeledín mlčel, pečlivě zrníčka opatroval a na jaře je zasadil v jednom rohu pole. Sledoval, jak vzešla, a střežil vyrůstající klásky jako oko v hlavě. Když obilí dozrálo, sklidil ze svých zrnek pět krásných klasů.
Zrníčka z nich opatrně vybral, bylo jich v každém na šedesát, a uschoval je opět na jarní setí. Přidal k nim i několik dalších, která se mu podařilo chytit do úst při novém mlácení statkářova obilí.
Na jaře druhého roku služby zasil své obilí na větší kousek pole, vždyť celkem měl již na tři sta zrníček. Opět svůj záhonek pečlivě opatroval, a když sklidil z každého zrnka nových šedesát, musel mu statkář pro jarní setí uvolnit již malé políčko. Následující rok pak osil svým obilím celé velké pole.
Tentokrát statkář už začal chápat, že se při smlouvě krutě přepočítal. Věděl, že příští rok oseje čeledín svým obilím všechna jeho pole. Zděsil se té myšlenky a pravil svému tichému, mlčenlivému pomocníku:
»Vidím, že jsi pilný člověk, a mrzí mě, že jsem tě chtěl platit tak bídně. Pojď, sepíšeme spolu novou smlouvu! Budu ti platit deset dukátů ročně.« Čeledín se usmál:
»Pěkně děkuji, hospodáři! Ale nebudeme sepisovat nic. Já jsem se starou smlouvou docela spokojen.«
»Dám ti tedy padesát dukátů ročně,« navrhoval zděšený statkář. Avšak čeledín jen zavrtěl hlavou, že nechce.
»Tedy sto, dvě stě,« úpěnlivě volal boháč.
»Ani kdybyste mi dal sto tisíc, já od své smlouvy neupustím. Budu sloužit jen za zrníčka, která nachytám do úst při mlácení. Tak jsme se dohodli,« odpověděl mladý muž, obrátil se k vydřiduchovi zády a dělal si svou práci.
Následujícího jara si vzal ještě větší kus statkářových polí a brzy měl oseta všechna pole svého pána a ještě mu obilí zbylo. Statkář si musel od sousedů najmout další lány polí a platit za nájem veliké peníze. Jen tak mohl spinit podmínky zapsané ve smlouvě s čeledínem.
Spadl mu ze srdce těžký kámen, když uběhl sedmý rok a čeledín se s ním loučil. Pilný pracovník si odvážel mnoho vozů obilí, kterým pomohl z bídy sobě i četným jiným chudým lidem. Lakomci zůstaly na památku dluhy za nájem polí. Splácel je dlouhou řadu let a vzdychal a huboval, jak se mu lakota nevyplatila.
.