Jak Popeláček pásl králi zajíce

Byl jednou jeden výměnkář; statek již postoupil mladému hospodáři, ale měl doma ještě tři syny. Jmenovali se Petr, Pavel a Popeláček. Povalovali se všichni jen doma a nechtěli nic dělat, protože se jim tak dařilo docela dobře. A také si myslili, že jsou na každou práci příliš dobří a žádná práce že pro ně není dost dobrá.

Až jednou se Petr doslechl, že král hledá pasáka, který by mu pásl zajíce. Milý Petr prohlásil otci, že tam půjde: tohle zaměstnání že by se pro něho hodilo, protože za nic na světě nechce sloužit nikomu menšímu než samému králi! Otec sice mínil, že by se snad přece našla jiná práce, která by se pro něho lépe hodila než právě tato. Protože ten, kdo má hlídat zajíce, musí být hbitý a čiperný — nesmí to být pane žádný pecivál! Když si zajíci usmyslí, že se mu rozutečou na všechny strany, čeká ho jiný tanec, než když se jen válí doma za pecí! Ale nic to nepomohlo. Petr stál na svém a chtěl jen tam a nikam jinam. Přehodil si přes rameno uzlík a dal se přes kopce do údolí — ale pomalu, aby se neuhnal.

A když tak chvíli šel, přišel k staré babce, a ta měla nos přiskřípnutý do rozštípnutého pařezu. Když Petr uviděl, jak se namáhá a jak sebou škube, aby se odtamtud vyprostila, rozřehtal se na celé kolo. »Nestůj tady a nechechtej se tak hloupě!« řekla mu babka. »Raději pojď a pomoz ubohé stařence! Chtěla jsem si naštípat trochu dříví a přitom jsem si tam přiskřípla takhle nos. A tak tu teď stojím a namáhám se odtamtud vyprostit už dobrých sto let. A za celou tu dobu jsem nedala do úst ani tolik, co by se za nehet vešlo.« Ale Petr se smál ještě víc. Zdálo se mu to velmi zábavné a prohlásil, stojí-li stařenka tak už sto let, že to snadno vydrží dalších sto!

Když Petr přišel do králova dvora, hned byl přijat za pasáka. Bylo stále někoho zapotřebí, a slíbili Petrovi, že dostane dobrou stravu a slušný plat a možná i princeznu. Ale kdyby se mu ztratil jen jediný z králových zajíců, hrozili, vyříznou mu ze zad tři rudé řemeny a hodí ho do hadí jámy. Dokud byl Petr jen za humny nebo na ohrazených pastvinách, měl všechny zajíce pěkně pohromadě. Ale když později dopoledne došli do lesa, rozprchli se mu zajíci po kopcích na všechny strany. Petr se za nimi pustil a běhal, co mu nohy stačily, dokud tam měl alespoň jediného zajíčka. Ale když zmizel již i poslední, Petr sotva dechu popadal, a přece po zajících nebylo nikde ani památky. Pozdě odpoledne se vlekl Petr k domovu, jako by měl nohy svázané. U vrátek se zastavil a rozhlížel se po zajících, div si oči nevyhleděl. Ale kde nic tu nic, ani jediný se neukázal. Když Petr přišel do dvora, stál tam již král s připraveným nožem, vyřízl mu ze zad tři rudé řemeny, nasypal mu do ran pepře a soli a hodil ho do hadí jámy.

Za nějaký čas se rozhodl také Pavel, že se vypraví do králova dvora a bude tam pást královi zajíce. Otec ho varoval stejně jako Petra, ba ještě víc. Ale Pavel na to nedal, chtěl mermomocí tam a nikam jinam; a tak každá rada byla zbytečná. A vedlo se mu opravdu stejně jako Petrovi, nedopadalo to s nim ani lépe, ani hůře. Babka dosud stála s nosem přiskřípnutým v pařezu a marně se namáhala a škubala sebou, aby se odtamtud vyprostila. Pavel se jí jen smál, zdálo se mu to nesmírně zábavné a nechal ji, ať sebou škube dál. Na králově dvoře dostal službu hned, tu tam nikomu neodmítli. Ale zajíci se mu rozprchli po všech kopcích, třebaže za nimi lítal, že se uštval jako pes na slunci. A když se pak večer vrátil do dvora bez zajíců, stál král již připraven s nožem v ruce na zápraží a vyřízl mu ze zad tři široké rudé řemeny a nasypal mu do ran pepře a soli a pak ho hodil do hadí jámy.

A když zase uplynul nějaký čas, chtěl se také Popeláček vypravit do světa a jít pást královi zajíce. Řekl to otci: že by to byla práce zrovna pro něho, běhat po lesích a po lukách, sbírat si jahody a hlídat při tom zajíce a občas se natáhnout někde na sluníčku a pěkně se prospat. Otec však mínil, že by se přece snad našla pro něho vhodnější práce. Nedopadne-li to s ním hůře, lépe to s ním jistě nedopadne než s jeho bratry! Ten, kdo chce hlídat královy zajíce, nesmí být takový pecivál, který má nohy jako olověné; ani být tak přilepený k svému místu jako moucha na mucholapce! Až se mu zajíci rozutečou po všech kopcích kolem, bude na něho čekat jiný tanec než snad chytat blechy v rukavičkách! Kdo se chce toho úkolu zhostit se zdravou kůží, musí být víc než hbitý a víc než čiperný a lítat musí umět lépe než suchý list ve větru nebo ptačí peruť! Ale Popeláček prohlásil, ať je to jak je to, on že chce do služby do králova dvora, protože někomu menšímu, než je král, prostě sloužit nebude! Však již ty zajíce uhlídá, nemohou přece být o tolik horší než kozy nebo telata.

A hodil si uzlík přes rameno a dal se dolů do údolí — pěkně pomalu, aby se neuhnal. A když tak chvíli šel a začínal již být jaksepatří hladový, došel k té babce, jež měla nos přiskřípnutý ke špalku a namáhala se a škubala sebou, aby se z něho vyprostila.

»Dobrý den, babičko!« řekl Popeláček. »Co tam tak nemilosrdně brousíš tím svým nosem?«

»Už celých sto let mě nikdo tak hezky neoslovil a neřekl mi babičko,« řekla babka.

»Ale pojď mi teď pomoci, abych se z toho dostala, a dej mi kousek něčeho k jídlu, protože jsem po celou tu dobu neměla nic v ústech. Udělám ti za to také nějakou úsluhu,« vybízela ho.

»Nu, skoro bych řekl, že by ses už potřebovala trochu najíst a napít,« mínil Popeláček. A rozštípl pařez tak, že mohla vytáhnout nos ze štěrbiny. Pak se usadil k jídlu a podělil se o ně s babkou. Byla pane při chuti, to si můžete pomyslit, a Popeláček se s ní rozdělil o obsah svého uzlíku opravdu bratrsky. Když dojedli, dala babka Popeláčkovi píšťalku. A byla to taková podivuhodná píšťalka, že když jsi do ní zapískal na jednom konci, rozprchlo se na všechny strany to, co jsi chtěl mít pryč, a když jsi do ní zapískal z druhé strany, zase se to sběhlo hned dohromady. A kdyby snad o ni Popeláček přišel, stačilo jen si přát a hned by se mu zase vrátila. To je opravdu ohromná píšťalka, pomyslil si Popeláček.

Když přišel do králova dvora, hned byl přijat za pasáka, stále měli někoho zapotřebí. Slíbili mu za to stravu a plat; a dokáže-li králi jeho zajíce dobře ohlídat, dokonce i princeznu by mohl možná dostat za ženu! Zato kdyby přišel o některého zajíce, i kdyby to byl sebemenší zajíček, pohrozili Popeláčkovi, že mu vyříznou ze zad tři rudé řemeny. Král si byl jeho ztroskotáním tak jist, že si šel rovnou již brousit nůž. Nu, tyhle zajíce ohlídat není věru těžké! říkal si Popeláček. Neboť když s nimi odcházel ze dvora, byli skoro tak krotcí jako ovce. Dokud byli za humny nebo na ohrazených pastvinách, šli pěkně za ním v houfu. Ale sotva došli k poledni nahoru do lesa a slunce začalo připalovat a opírat se do svahu, rozprášili se zajíci všemi směry po kopcích.

»Hola hej! Chce se vám pryč?« zavolal Popeláček a zapískal na svou píšťalku. Zajíci zmizeli na všechny strany a v okamžiku nebylo po nich již ani památky. Ale když Popeláček došel k jednomu starému milíři a usadil se tam, zapískal zase na píšťalku z druhé strany, a dříve než si to mohl uvědomit, byli zajíci u něho a stáli tam pěkně v řadách jako vojáci na cvičišti, takže je mohl dobře přehlédnout. To je opravdu ohromná píšťalka, řekl si Popeláček. A pak se uložil kousek dál na sluníčku k spánku a zajíci se proháněli a starali se sami o sebe až do večera. Potom je Popeláček zas sehnal písknutím dohromady a vrátil se s nimi do králova dvora, jako by to bylo stádo ovcí!

Král a královna a s nimi i princezna stáli již na zápraží. Podivili se, co je to za chlapíka, že dovede tak pást zajíce a přivede je zase pěkně domů. A král je honem přepočítával, prstem si na ně ukazoval a znovu a znovu je počítal, ale nechyběl ani jeden jedinký zajíček.

»Opravdu, to je mi chlapík! « zvolala princezna. Nazítří se vypravil Popeláček opět se zajíci do lesa, aby je tam pásl. Ale zatímco tam ležel uprostřed jahodí, poslali za ním děvče, které sloužilo na dvoře jako komorná. Mělo vypátrat, jak je to možné, že Popeláček dokáže královy zajíce tak skvěle na pastvě ohlídat. Popeláček vytáhl píšťalku a ukázal ji děvčeti. Pak na ni zapískal na jednom konci a zajíci se rozprášili jako vítr na všechny strany po kopcích. A když potom zapískal na píšťalku na druhém konci, připelášili zas zpět a postavili se pěkně kolem Popeláčka do řady. Děvče mínilo, že je to opravdu skvělá píšťalka, a pr-hlásilo, že by mu za ni dalo sto tolarů, kdyby mu ji chtěl prodat.

»Opravdu, je to ohromná píšťalka,« přisvědčil Popeláček, ale řekl, že ji penězi nikdo nezaplatí. Kdyby mu však děvče dalo těch sto tolarů a ke každému tolaru ještě hubičku, že by mu píšťalku dal. Děvče bylo hned pro. Řeklo, že mu rádo přidá ke každému tolaru dvě hubičky a ještě že mu bude vděčné. A tak píšťalku dostalo. Ale když se vrátilo do dvora, byla píšťalka tatam, protože si ji Popeláček mezitím zase přál mít. Když se schylovalo k večeru, přitáhl Popeláček se svými zajíci domů, jako by to bylo stádo ovcí. A ať král počítal sebelépe a ukazoval si po zajících pěkně prstem, přece nechyběl ani jediný.

Když Popeláček pásl zajíce třetí den, poslali za ním princeznu, aby se zmocnila jeho píšťalky. Byla k němu roztomilá jako něžný skřivánek a nakonec mu nabídla dvě stě tolarů, prodá-li jí tu svou píšťalku a poradí-li jí, co má dělat, aby ji donesla šťastně domů. »Opravdu, je to ohromná píšťalka,« přiznával Popeláček a prohlásil, že penězi ji není možno vůbec zaplatit. Ale že o ni prosí ona, princezna, tak jí tu píšťalku dá, dá-li mu za ni těch dvě stě tolarů a ke každému z nich přidá hubičku.

Chce-li ji šťastně donést domů, musí si ovšem na ni dát dobrý pozor — to je přece už její věc! Princezně se zdálo, že je to velmi vysoká cena za takovou pasáckou píšťalku. I vytáčela se, jako by se jí nechtělo dát mu ty hubičky. Ale pak řekla: když je to v lese, kde to nikdo nemůže vidět ani slyšet, tak nechť — protože tu píšťalku musí mít! A když Popeláček dostal, co mu náleželo, dal princezně píšťalku. Princezna ji držela celou cestu v ruce a nespouštěla z ní prsty. Ale když přišla domů a chtěla ji ukázat, zmizela jí píšťalka mezi prsty.

Příštího dne se chtěla vypravit za píšťalkou sama královna; byla přesvědčena, že ji jistě od Popeláčka přinese. Královna však byla skoupější a nabídla Popeláčkovi za píšťalku jen padesát tolarů. Ale musila přidávat, až z toho byly tři sta. Popeláček prohlásil, že je to opravdu ohromná píšťalka a že královnina nabídka je skutečně hanebně nízká. Ale že o ni prosí ona sama, tak jí tu píšťalku přenechá, dá-li mu za ni těch tři sta tolarů a ke každému z nich ještě navrch pěkně mlaskavou hubičku. Dostal jich opravdu štědře naměřeno, protože na ně nebyla královna již tak skoupá.

Když dostala od Popeláčka píšťalku, pevně si ji přivázala a ještě ji dobře uschovala. Ale nevedlo se jí to ani o vlas lépe než oběma druhým. Když ji chtěla doma vytáhnout, byla píšťalka tatam. A večer přihnal Popeláček královy zajíce domů, jako by to bylo stádo ovcí.

»Jste všechny k ničemu!« prohlásil král. »Musím se tam tedy vypravit sám, máme-li tu prokletou píšťalku vůbec dostat! Jiné rady si nevím.« A když Popeláček nazítří opět přišel se zajíci do lesa, připlížil se král za ním a našel ho na témž vyhřátém paloučku, kde Popeláček vyjednával už předtím. Oba se brzy dobře shodli a stali se dobrými přáteli. A Popeláček ukázal králi svou píšťalku a zapískal na ni z jednoho i z druhého konce. Král prohlásil, že je to velmi hezká píšťalka, a chtěl si ji nakonec od Popeláčka koupit, i kdyby za ni měl dát tisíc tolarů.

»Ba, je to opravdu ohromná píšťalka,« přikyvoval Popeláček. »Nedá se penězi vůbec ani zaplatit. Ale, vidíš tam dole tu bílou klisnu?« zeptal se a ukázal do lesa.

»Ano, je to můj kůň, můj bělouš! « prohlásil král. »Tak tedy: dáš-li mi tisíc tolarů a políbíš-li tu klisničku, která se pase dole v bažině u té vysoké borovice, bude píšťalka tvá !«

»Za jinou cenu bych ji nedostal?« zeptal se král.

»Ne, to není možné,« trval na svém Popeláček. »Tak dobrá, ale mohu si snad dát před ústa svůj hedvábný kapesník?« zeptal se ještě král. To mu bylo dovoleno. A tak mohl nakonec král zastrčit píšťalku do svého měšce; poté jej vsunul i s ní do kapsy a kapsu dobře zapnul. Pak se dal na cestu k domovu. Ale když došel do svého královského dvora a chtěl píšťalku vytáhnout, nevedlo se mu o nic lépe než předtím ženským: píšťalka byla i tentokráte tatam. A Popeláček přihnal navečer domů zajíce a nechyběl mu z nich ani jedinký.

Král byl velmi popuzen a pohněván, Ze je Popeláček vodil všechny za nos a že i jeho o píšťalku tak ošidil. Popeláček to měl nyní zaplatit životem — to bylo králi zcela jasné! A královna byla také pro, říkala, že je nejlepší, vyřídit si to s takovým podvodníkem hned ještě za tepla. Ale Popeláček mínil, že to není spravedlivé, že přece dělal jen to, co mu bylo nařízeno, a že jen bránil svou kůži a svůj život, jak nejlépe uměl. Král řekl, že na tom nezáleží. Ale dokáže-li Popeláček nalhat toho tolik, až velká sladovnická káď, jež tam stála, bude přetékat, daruje mu život. Popeláček prohlásil, to že si dobře troufá, to že není ani těžká, ani velká práce! A pak začal vypravovat, pěkně od počátku, jak se to vše zběhlo. Vypravoval o babce s nosem přiskřípnutým ve špalku a dodal: »Musím si, toť se ví, zalhat, má-li toho být káď piná!« — A vypravoval, jak přišel k té píšťalce, a o tom, jak za ním přišla komorná a chtěla ji koupit za sto tolarů, a o všech těch hubičkách, které mu musila tam v lese k těm sto tolarům přidat. A vypravoval také o princezně, jak za ním přišla a co hubiček mu za tu píšťalku dala — vždyť to bylo až vzadu v lese, takže to nikdo neviděl ani neslyšel!

»Musím si přece trochu zalhat, má-li toho být káď piná! « podotkl Popeláček. A pak vypravoval o královně, jak skoupě odpočítávala krejcárky, ale jak marnotratně mrhala mlaskavými hubičkami. — »Musím si přece trochu zalhat, má-li být kácí plná! « dodal »Však už je jistě ažaž piná!« řekla honem královna. »Ach, kdepak!« volal král. A Popeláček vypravoval tedy dál o tom, jak k němu přišel král, a o té bílé klisničce, která se pásla dole na bažině — a o tom, jak král, chtěl-li dostat tu píšťalku, musil — »Inu, musíte mi prominout, ale musím si přece trochu zalhat, má-li ta káď být piná,« omlouval se Popeláček.

»Dost už! Dost, chlapče!« křičel král. »Cožpak nevidíš, jak už přetéká?« Král i královna se nyní najednou shodli, že bude nejlépe, když dají už Popeláčkovi princeznu, a ještě mu přidali půl říše. Co se také dalo jiného dělat? »Opravdu, ta píšťalka je ohromná,« prohlásil Popeláček.