Jak se Baronek narodil - Příhody placatého čumáčku

„Panenko na nebi!“ Spráskla ruce údivem postarší milá paní, které se neřeklo jinak než lidská máma. Právě teď se skláněla nad pelíškem statné boxerky Bely, kolem které se vrtěly právě narozené uzlíčky. Zatím ještě na svou psí maminku neviděly. Jen ji cítily. A tak knínaly a hledaly svými placatými čumáčky maminčino mlíčko.

„To je mi pěkné nadělení,“ vrtěla nevěřícně hlavou lidská máma a sklonila se, aby mohla Belu pohladit po hlavě. Pak začala počítat.

„Jedna, dvě, tři…“ ukazovala při tom prstem na jednotlivé uzlíčky chlupů v pelíšku. Když došla k poslednímu, znovu vrtěla hlavou.

„Osm štěňátek, to je ale krása,“ usmála se. Pak znovu pohladila Belu mezi ušima. „Jsi šikovná máma, Belo. Šikovná a statečná!“

A kde se to vlastně událo?

Na kraji hlubokého lesa a rozlehlého pole. Ukryt v tichu tam stál statek jako z pohádky. Bílá omítka, zelené okenice a jasně červená střecha. Po dvorku pobíhaly slepičky, kachny a všelijaká jiná drůbež. Ve velkém kotci, ve svém měkkém pelíšku ležela krásná a hrdá psí máma Bela.

U vrat hlídal statný silný pes, jejich psí táta Ben. Měl za úkol dohlížet na dům, dvůr i zahradu a nepustit za vrata žádného zloděje a vůbec - nikoho cizího. Dokonce ani pana pošťáka. Ben to bral vážně. A jakmile se k plotu někdo přiblížil, vrčel, štěkal a pouštěl hrůzu.

Není divu, že se ho i hodný pan pošťák bál. Vždycky hodil dopis rychle přes plot a utíkal o dům dál. Ben byl vzorně vychovaný, a tak vědělm že dopisy nemůže roztrhat ani rozkousat. Vždy je vzorně sebral a donesl až ke své paní, což byla jeho lidská máma.

Ben a Bela se před pár dny stali rodiči. Nebylo to poprvé, a tak věděli, co taková uvrtěná kníkající hromádka znamená. Osm jejich malých potomků teď chtělo hlavně jíst a spát, ale jen co trochu povyrostou, půjdou do světa.

V chumlu štěňat se choulilo malé, drobounké psí tělíčko. Štěňátko nebylo moc průbojné, spíše čekalo, co na něj zbude. Jestli mu maminka nechá alespoň trochu mlíčka, nebo později, jestli mu bráškové a sestřičky nesní všechny namočené granulky.

Chudáček byl všude poslední a všeho se bál. Nebylo tedy divu, že ho starší a silnější psí sourozenci odstrkovali. Ještě, že měl maminku. K té se vždy mohl schovat, schoulit a cítit se v bezpečí.

To malé neduživé štěňátko se totiž narodilo úplně jako poslední. Zatímco jeho čtyři bráškové a tři sestřičky přišli na svět dříve než on, a byli silní, rychlí a odvážní, on byl po svém narození úplně vyčerpaný. Měl tak málo síly, že nemohl pořádně ani pít mlíčko od maminky, ani se přemisťovat po jejich společném pelíšku. Naštěstí tu byla maminka Bela, která mu vždycky trochu toho mlíčka schovala. A pak také ta stará paní, o které maminka Bela říkala, že to je její lidská máma. Ta si maličkého pejsánka brala do náruče, dokrmovala ho mlíčkem z lahvičky a chovala, když se cítil opuštěný, nebo mu byla zima a sourozenci ho nechtěli pustit k maminčinu mlíčku.

Více v knize: Příhody placatého čumáčku