Jak se zlaté prasátko nechtělo ukazovat
"Ding, dong, ding, dong", zvoní zvony v jedné vesničce. To proto, že nastal vánoční čas plný splněných přání a kouzel. A jedno vánoční kouzlo se odehrálo i v prasečím chlívku a to přesně ve Štědrý den. Existuje totiž takový vánoční zvyk, že se na Štědrý den má držet půst až do štědrovečerní večeře. Ten, kdo to vydrží, spatří zlaté prasátko. A přesně podle tohoto vánočního zvyku se odvíjí náš příběh. Tak se děti usaďte a příběh o zlatém prasátku si vyslechněte...
...to vám byl takový docela obyčejný prasečí chlívek, ve kterém si žila dosti vypasená prasátka pěkně pohromadě a chovala se zrovna tak, jak se správná prasátka chovat mají. Ovšem ve vánoční čas se i chlívek naplnil kouzelnou atmosférou. Prasátka totiž čekala událost, která se odehrává pouze jednou ročně a to na Štědrý den. Ono Ježíšek se nestará pouze o vánoční dárky, ba ne. Ten vybírá i prasátko, které se podle vánočního zvyku ukáže všem těm, co vydrží nejíst, až do oné večeře. A proto se v onom chlívku napětím třáslo každé prasátko. Každé si totiž ze svého prasečího srdce přálo, aby Ježíšek vybral právě jeho.
Také prasátko Honzík si přálo, aby se štěstí usmálo právě na něj. Proto, než šlo před Štědrým dnem spát, pevně stisklo kopýtka k sobě a tam nahoru pošeptalo: "chro, chro, prosím, chro, chro, ať jsem letos já to zlaté prasátko, chro, chro". Jakmile dochrochtalo svou malou prasečí prosbičku, upadlo do hlubokého spánku...
..."Jéééééééé", vykřiklo, když otevřelo svá malá prasečí očka a první co spatřilo byl jeho zlatý prasečí rypáček. " To není možné, to nemůže být pravda...ať mi upadne můj prasečí ocásek, jestli se mi to všechno jenom zdá..", prasátko svým povykem vzbudilo i ostatní prasátka.
Ta se nemohla vynadívat na zářivou zlatou barvu, kterou nyní měl jejich kamarád Honzík. Po chvilce obdivování jim však začalo být líto, že právě oni tu nádhernou zlatou barvu nemají a tak si začala prasátka Honzíka dobírat. " Být tebou, tak ven ani nelezu, ostatní na tebe budou koukat a koukat, až ti zlatou barvu okoukají a ty si ji ani neužiješ". Ale prasátko, že ne, že se určitě musí ukázat, neboť právě kvůli němu hodně lidí hladoví. Než však došlo ke dveřím chlívku asi mu přelítlo smítko obav přes jeho zlatý rypáček a řeklo si: " co když mají mí kamarádi pravdu, co když mi opravdu mou nádhernou zlatou barvu okoukají a já si ji neužiji ani chvilku? Ba ne, to já si raději zalezu tady do kouta, kde mě nikdo hledat nebude. A po celý Štědrý den si budu mou zlatou barvu prohlížet", řeklo lakomě.
A jak si prasečí rypáček umanul, tak se také stalo. Když začalo svítat a lidé se probouzeli do Štědrého dne, napětí a očekávání zlatého prasátka viselo ve vzduchu. Ostatně po nějaké chvíli byste to rozeznali i podle kručících žaludků. Ale prasátko nikde! A to ho děti čekala dlouhá pouť! No řeknu vám, jestli si to naše umanuté prasátko zakrátko nerozmyslí, kouzlo Vánoc bude ztraceno...
A jak tam to naše zlaté prasátko v koutě sedělo, ozvalo se "ťuk, ťuk, ťuk". To andělský posel nesl prasátku dopis od samotného Ježíška. V něm stálo:
" Milé, pro dnes zlaté, jindy růžové prasátko!
Jelikož mám dnes víc než jindy plno práce s přípravou Štědrého dne, chtěl bych tě požádat, aby jsi splnilo svou povinnost, na kterou ses tolik těšilo.
Jinak budu letošního výběru opravdu litovat, jelikož jsem mohl vybrat například prasátko Dorotku nebo další těšící se prasátko Ivánka. Ti by jistě do kouta nezalezli.
Jestli si opravdu to správné prasátko na splnění vánočního zvyku, vylez a ukaž svou zlatou zář. Již teď ti mohu zaručit, že na onu zkušenost jaktěživ nezapomeneš.
S láskou Ježíšek"
No jakmile to prasátko přečetlo, hanbou by se nejraději propadlo. Vždyť se na onu pouť tolik těšilo a teď promarnilo spoustu času sezením v chlívku, v kterém tráví celý rok. Na nic nečekalo a aniž by se rozloučilo s andělským poslem vyběhlo z chlívku ven.
" Jůůů, mamííí, já vidím zlaté prasátko", ozývalo se všude kolem. A řeknu vám, byla to skvělá podívaná, neboť si prasátko Honzík vzalo Ježíškův dopis opravdu k srdci. A jak tu kouzelnou noc usínalo u sebe v chlívku, užívalo si ještě svou zlatou barvu a tak trochu se ještě stydělo za svou lakomost. Samo sebe se také ptalo: "jestlipak se na mě Ježíšek ještě zlobí?" Když se však ráno na Boží hod probudilo a vidělo, že mu na rypáčku i na zadečku zbylo trochu zlaté barvy pochopilo, že mu Ježíšek jeho rozmar již odpustil.