Jaké dovedou ženské také být!

Byl jednou jeden muž a jedna žena a byli by měli zjara zasít. Ale neměli zrní na setí ani peníze, za které by si ho koupili. Měli jenom krávu. Tak s ní měl muž zajít do města a prodat ji tam, aby měli peníze na zrní. Ale když už se měl muž vypravit s krávou do města, žena ho nepustila; bála se, že by stržené peníze propil. Vypravila se tam raději sama. Vzala s sebou vedle krávy také slepici.

Až docela u města potkala řezníka.

»Tak co, paňmámo, ta kráva je na prodej?« zeptal se jí. »Ano, jdu ji prodat,« řekla žena.

»A copak za ni chceš?« zeptal se řezník.

»Za tu krávu bych chtěla korunu; ale slepici bych ti dala za deset tolarů,« řekla mu.

»Co bych já dělal se slepicí!« odpověděl řezník. »Však ji prodáš, až přijdeš do města. Ale za tu krávu ti tu korunu teda dám.«

Milá chalupnice mu krávu prodala a vzala za ni jen jednu korunu. ale nikdo v městě jí nechtěl dát za její hubenou, prašivou slepici deset tolarů. Chalupnice se tedy vrátila k řezníkovi a řekla mu: »Podívej, pantáto, nemohu a nemo­hu tu slepici prodat. Musíš si ji tedy vzít ty, když máš už mou krávu! «

»Nu, však se nějak dohodneme! « řekl řezník. Pozval mi­lou tetku ke stolu a pohostil ji jídlem i pitím; naléval jí kořalku tak dlouho, až se opila a nevěděla o světě.

Když potom spala, namočil ji řezník do sudu s dehtem a pak ji posadil do kupy peří.

Jakmile se chalupnice probudila, viděla, že je po celém těle jakoby porostlá peřím. Hlava se jí z toho zatočila. »Jsem to já, nebo to nejsem já? Ne, to není možné, abych to byla já! Je to patrně jakýsi podivný pták! Ale co mám dělat, abych se najisto dověděla, jsem-li to já, nebo nejsem-li to já? Ale vím už, co udělám: půjdu domů, a jestliže se budou telátka ke mně lísat a jestliže pes nebude na mě štěkat, tak jsem to přece já!«

Ale pes dosud nikdy takovou stvůru neviděl, a proto se rozštěkal, co mu hrdlo stačilo, jako kdyby se k nim drali zloději ze všech stran. »Ne, přece jen to nemohu být já,« řekla si nebohá chalupnice. A když přišla do chléva, telátka se nechtěla k ní lísat, protože čpěla dehtem. »Ne, nejsem to já, je to jakýsi podivný pták! « zavzdychala cha­lupnice. A vylezla na střechu sýpky, mávala rukama, jako by to byla křídla, a chtěla se vznést do vzduchu.

Když to uviděl její muž, vyběhl s puškou ze stavení a zamířil na ni.

»Ach ne, nestřilej!« zavolala na něho žena. »To jsem jen já! «

»Jsi-li to ty, tak tam tak nestůj jako koza, a pojď dolů a vyúčtuj, jak jsi ve městě pořídila! « řekl muž.

Slezla tedy dolů, ale neměla ani groše, protože i tu koru­nu, kterou dostala od řezníka, v opilosti vyhodila. Když to muž uslyšel, prohlásil: »Byla jsi vždycky potřeštěná, ale teď jsi dvojnásob!« Byl na ni tak popuzen, že chtěl nechat chalupu chalupou, utéci a nikdy se již nevrátit, ledaže by našel ještě alespoň tři jiné ženské, které by byly stejně potřeštěné jako ta jeho.

Sebral se tedy a šel. A když ušel kus cesty, uviděl žen­skou, která běhala s prázdným sítem do stavení, teprve nově postaveného, a hned zase ven. Pokaždé, když běžela dovnitř, hodila přes síto zástěru, jako kdyby tam něco měla; a pak to vyklopila na podlahu.

»Copak to děláš, matko?« zeptal se jí.

»Ach, chtěla bych si tam nanést trošku světla,« odpo­věděla mu. »Ale to ví bůh, jak je to možné: dokud jsem venku, mám řešeto piné světla, ale jak vejdu dovnitř, je totam. Dokud jsem bydlila ve starém stavení, měla jsem ho tam ažaž, třebaže jsem ho tam vůbec nikdy neno­sila. Ach, kdyby mně tam jen takhle někdo chtěl trochu toho světla opatřit, ráda bych mu za to dala tři sta to­larů! «

»Máš-li tu nějakou sekeru, opatřím ti tam světlo,« řekl chalupník.

Když mu přinesla sekeru, vysekal ve stěně chalupy otvory pro okna, protože tesaři to zřejmě zapomněli udělat. Hned

bylo ve světnici pino světla. A milý chalupník dostal tři sta tolarů.

Tak vida, to by byla také jedna taková! řekl si, když odcházel.

Po chvíli přišel k stavení, odkud se rozléhal příšerný křik a nadávání. Vešel tam a uviděl ženu, jak bije svého muže do hlavy tloukem na prádlo. Měl přes ni nataženou košili, v které chyběl otvor pro krk.

»Cožpak chceš, matko, muže utlouct ?« zeptal se jí náš chalupník.

»Ale ne,« odpověděla. »Chci jen udělat v té košili otvor pro hlavu!«

Muž v košili křičel a rozčiloval se: »To aby se sám pán­bůh smiloval nad každým, kdo si má obléci novou košili! Kdyby někdo chtěl naučit mou starou dělat v košili díru pro

hlavu jiným způsobem než takhle, hned bych mu dal tři sta tolarů!«

»To může hned být, jen mi podej nůžky! « řekl druhý.

Vzal nůžky, vystřihl v košili otvor pro hlavu a táhl zas dál, pěkně s penězi v kapse.

Tak vida, to by byla už druhá! řekl si v duchu.

A šel a šel, až přišel k jednomu statku. Byl by si rád trochu odpočinul, a tak vešel dovnitř.

»Odkudpak jsi, strýčku?« zeptala se hospodyně. »Jsem z Ráje,« odpověděl jí.

»Ale jdi, doopravdy jsi z ráje? Tak to jistě znáš mého druhého zvěčnělého muže, mého dobrého Petra?«

Ta selka byla totiž už potřetí vdaná. První a poslední Petr toho světla opatřit, ráda bych mu za to dala tři sta to­larů! «

»Máš-li tu nějakou sekeru, opatřím ti tam světlo,« řekl chalupník.

Když mu přinesla sekeru, vysekal ve stěně chalupy otvory pro okna, protože tesaři to zřejmě zapomněli udělat. Hned

bylo ve světnici pino světla. A milý chalupník dostal tři sta tolarů.

Tak vida, to. by byla také jedna taková! řekl si, když odcházel.

Po chvíli přišel k stavení, odkud se rozléhal příšerný křik a nadávání. Vešel tam a uviděl ženu, jak bije svého muže do

hlavy tloukem na prádlo. Měl přes ni nataženou košili, v které chyběl otvor pro krk.

»Cožpak chceš, matko, muže utlouct ?« zeptal se jí náš chalupník.

»Ale ne,« odpověděla. »Chci jen udělat v té košili otvor pro hlavu!«

Muž v košili křičel a rozčiloval se: »To aby se sám pán­bůh smiloval nad každým, kdo si má obléci novou košili! Kdyby někdo chtěl naučit mou starou dělat v košili díru pro

hlavu jiným způsobem než takhle, hned bych mu dal tři sta tolarů!«

»To může hned být, jen mi podej nůžky! « řekl druhý.

Vzal nůžky, vystřihl v košili otvor pro hlavu a táhl zas dál, pěkně s penězi v kapse.

Tak vida, to by byla už druhá! řekl si v duchu.

A šel a šel, až přišel k jednomu statku. Byl by si rád trochu odpočinul, a tak vešel dovnitř.

»Odkudpak jsi, strýčku?« zeptala se hospodyně. »Jsem z Ráje,« odpověděl jí.

»Ale jdi, doopravdy jsi z ráje? Tak to jistě znáš mého druhého zvěčnělého muže, mého dobrého Petra?«

Ta selka byla totiž už potřetí vdaná. První a poslední Petr toho světla opatřit, ráda bych mu za to dala tři sta to­larů! «

»Máš-li tu nějakou sekeru, opatřím ti tam světlo,« řekl chalupník.

Když mu přinesla sekeru, vysekal ve stěně chalupy otvory pro okna, protože tesaři to zřejmě zapomněli udělat. Hned

bylo ve světnici pino světla. A milý chalupník dostal tři sta tolarů.

Tak vida, to. by byla také jedna taková! řekl si, když odcházel.

Po chvíli přišel k stavení, odkud se rozléhal příšerný křik a nadávání. Vešel tam a uviděl ženu, jak bije svého muže do

hlavy tloukem na prádlo. Měl přes ni nataženou košili, v které chyběl otvor pro krk.

»Cožpak chceš, matko, muže utlouct ?« zeptal se jí náš chalupník.

»Ale ne,« odpověděla. »Chci jen udělat v té košili otvor pro hlavu!«

Muž v košili křičel a rozčiloval se: »To aby se sám pán­bůh smiloval nad každým, kdo si má obléci novou košili! Kdyby někdo chtěl naučit mou starou dělat v košili díru pro

hlavu jiným způsobem než takhle, hned bych mu dal tři sta tolarů!«

»To může hned být, jen mi podej nůžky! « řekl druhý.

Vzal nůžky, vystřihl v košili otvor pro hlavu a táhl zas dál, pěkně s penězi v kapse.

Tak vida, to by byla už druhá! řekl si v duchu.

A šel a šel, až přišel k jednomu statku. Byl by si rád trochu odpočinul, a tak vešel dovnitř.

»Odkudpak jsi, strýčku?« zeptala se hospodyně. »Jsem z Ráje,« odpověděl jí.

»Ale jdi, doopravdy jsi z ráje? Tak to jistě znáš mého druhého zvěčnělého muže, mého dobrého Petra?«

Ta selka byla totiž už potřetí vdaná. První a poslední Petr její muži - byli k ní zlí, proto byla přesvědčena, že se její druhý muž, který na ni býval velmi hodný, dostal do ráje.

»Ale toť se ví, že ho znám,« řekl chalupník, když již jednou u ní byl.

»A jakpak se mu teď daří?« ptala se selka.

»Ach, je to s ním zlé,« prohlásil chalupník z Ráje. »Chodí po staveních a nemá ani co by do úst dal, ani co na sebe - o penězích raději už ani nemluvit! «

»Ale propánakrále! « zvolala selka. »Vždyť on se přece nepotřebuje tak nuzovat - on, který toho tady po sobě tolik zanechal! Vždyť je na půdě komora piná šatstva po něm! A truhlu máme pinou peněz! Kdybys mu to chtěl dovézt, dala bych ti s sebou koně a vůz. Ať tam jen má svého koně a na tom voze může jezdit po staveních, protože on, na mou věru, nepotřebuje chodit pěšky! «

A vnutila milému chalupníkovi z Ráje vůz naložený šatstvem a truhlu pinou lesklých stříbrňáků a jídla a pití co chtěl. Když mu to všechno naložila, sedl si na vůz a jel.

Tak vida, to je už třetí taková! řekl si v duchu.

Ale třetí muž té selky oral kus dál na poli, a když viděl, jak cizí  člověk jede od nich ze statku s jejich vozem a s jejich truhlou, běžel domů zeptat se ženy, kdo to je a jak to, že jede s jejich grošovaným koněm.

»Ach, to je jeden člověk z ráje,« odpověděla mu. »Říkal, jak se tam mému druhému muži, mému zvěčnělému Petrovi, zle daří. Že musí chodit po staveních a že nemá ani co na sebe, ani zač si co koupit. Tak jsem mu po něm poslala všechny staré šaty, co tu po něm zůstaly, a jeho starou truhlu se stříbrnými tolary.«

Sedlák hned pochopil, kolik uhodilo; osedlal koně a tryskem se vyřítil ze dvora. Netrvalo to dlouho a byl již chalupníkovi, který odjel od nich s vozem, v patách. Ale když ho chalupník z Ráje zpozoroval, zajel s koněm i s vozem do lesíka. Vytrhl koni z hřívy hrst žíní a vyběhl vedle na kopeček. Tam uvázal žíně pevně do koruny jedné břízy, pak si pod ni lehl a hleděl upřeně do oblak. »Ne, na mou věru, to jsou věci!« mluvil jakoby k sobě, když k němu třetí Petr dojížděl. »Ne, něco takového jsem opravdu ještě nikdy neviděl!«

Petr se zastavil a chvíli se na něho díval; ptal se v duchu sám sebe, zda se ten člověk snad nezbláznil - nebo co to všechno má jinak znamenat? Nakonec se ho zeptal: »Prosím tě, co tu tak ležíš a nač se to tam tak díváš?«

»Ne, něco takového jsem opravdu ještě nikdy neviděl!« prohlásil ležící. »Tuhle vyjel nějaký člověk s grošovaným koněm rovnou do nebe! Vidíš, tady na bříze visí ještě žíně z koňovy hřívy a tamhle nahoře v oblacích můžeš ho ještě uvidět i s tím jeho grošovaným koněm! «

Petr se podíval do oblak a z oblak zase na muže dole na zemi a řekl: »Nevidím nic jiného než ty žíně tuhle na bříze.«

»Ne, odtamtud, co stojíš, ani nemůžeš nic vidět,« odpo­věděl mu mazaný chalupník. »Pojď sem, lehni si tady a dívej se rovnou do nebe, ale nesmíš oči od těch oblak odtrhnout.«

Zatímco Petr ležel a upřeně hleděl do oblak, až mu oči slzely, vzal chalupník z Ráje jeho koně, vyšvihl se na něho a ujel i s ním, i s naloženým vozem. Teprve když se vůz dále na cestě rozrachotil, Petr vyskočil. Ale byl tím vším tak popleten, že než se vzpamatoval a než se mohl za ním pustit, bylo již na pronásledování příliš pozdě.

Viděl, že tomu druhému nalítl. Ale když přišel domů k ženě a žena se ho ptala, kde nechal koně, řekl: »Poslal jsem ho také tvému druhému Petrovi. Zdálo se mi, že se to pro něho nesluší, aby jezdil v takovém drkotavém vozíku po ráji. Teď jej bude moci prodat a koupit si pořádný vůz! «

»To jsi opravdu hodný! Nikdy bych to byla ani do tebe neřekla,« prohlásila jeho žena.

Když chalupník, který si tak lehce vydělal šest set tolarů a ještě získal vůz naložený šatstvem a truhlu se stříbrňáky - když náš chalupník z Ráje přijel domů, uviděl, že všech­na jejich políčka jsou zoraná a že je tam zaseto. První, nač se ženy zeptal, bylo, kde vzala obilí na zasetí.

»Slyšela jsem říkat, že co kdo zaseje, že to také sklidí!

A tak jsem zasela tu sůl, co si tu u nás lidé zdola z údolí složili, když jeli na sever. Jen aby teď brzy sprchlo - aby nám to brzy vzklíčilo!«

»Jsi potřeštěné stvoření a už potřeštěná zůstaneš,« prohlásil její muž. »Ale co na tom, jiné nejsou lepší než ty!«