Janek Fazolka

Děti, kdo z vás ještě neslyšel o Janku Fazolkovi? Kdo neslyšel, ten ať dobře poslouchá, protože dnes večer budu vyprávět pohádku o Janku Fazolkovi.

…Bylo nebylo, jisté je, že za sedmerým královstvím žil jednou chudý chalupník, který měl tolik dětí, kolik je děr v řešetě, dokonce jich bylo o jedno víc. Kdyby aspoň to neměl! Protože věřte nebo ne, byl to chlapec malinkatý jako fazolka, jen o něco větší než zrnko máku, proto mu všichni říkali Janek Fazolka.

Chalupník se velmi trápil a soužil, ale ještě víc se trápila jeho žena, co jen z Janka bude! U drhání konopí mu minulo šestnáct let, ale byl pořád stejně malinkatý, jako když se narodil. Dokud oni žijí, nějak bude, ale kdo se potom o takového drobečka postará?

Jednou šel chalupník na pole orat a vzal s sebou i Janka. Orali, ale najednou se spustil liják. Chalupník nechal práce a Janek se schoval před deštěm pod lopuch. Jen si tam ale zalezl, jeden z volů se obrátil a chlamst! — spolkl lopuch i s Jankem.

Když přestalo pršet, všude Janka hledali, prohledali každou brázdu, každou škvíru, celá vesnice ho vyšla hledat, a přesto ho nemohli najít. Vrátili se smutní a mysleli, co když už bude doma. Ale Janek zmizel, jako by se do země propadl. Zatímco ho hledali, Janek začal z volova břicha křičet: „Tatínku! Porazte toho vola, nebo mě už do smrti neuvidíte!“

Chalupník nevěřil svému sluchu, měl za to, že si z něho tropí žerty čerti. Druhého dne vyhnali vola do zahrady, aby se tam napásl trávy. Tím větší hlad dostal Janek. Začal držadlem bičíku — měl ho totiž s sebou — píchat vola do břicha a zmučené dobytče přiběhlo před chalupu. Janek zase začal křičet: „Tatínku, povídám, porazte toho vola, nebo je s vaším Jankem konec! Koho máte raději, mě, nebo vola?“

To se ví, chalupníka bolelo kvůli dobytčeti srdce, ale přece jen mu bylo vlastní dítě milejší, a tak vola porazil. Co však ten nešťastník nevyvedl! Prodal volská střeva sousedce. A tak vůl zahynul, ale Janek nikde. Žena, která střeva koupila, je šla k potoku vymýt. Když střeva proplachovala, Janek hlasitě vykřikl: „Selko! Vidím vaše kotníky!“ Ach, ta se vyděsila, ubožačka! Myslela si, že ve volovi byl jistojistě čert. Leknutím odhodila střeva na protější břeh. Tudy běžel zrovna vlk a chlamst! — spolkl střevo i s Jankem.

Janek se ve vlčím břiše tuze mrzel, že kvůli němu otec porazil drahého vola, a zbůhdarma: dostal se z bláta do louže. Seč jen mohl, bodal a píchal svou maličkou paží zevnitř do vlka a bez ustání volal: „Zažeň svoje stádo, pastýři, zažeň ho, přichází vlk!“

VIk se strašlivě polekal, kdo mu to sedí v břiše, a dal se na bezhlavý útěk. Tak ho uviděl medvěd a zajímal se:

„Kam tak utíkáš, kmotře vlku, nikdo tě přece nehoní?“

„Jakpak ne, kmotře medvěde, sedí mi v břiše čert a bodá mě, píchá a křičí jako zjednaný. Ach, kéž by mě ho někdo zbavil!“

„Nebuď smutný, kmotře vlku,“ utěšoval ho medvěd. „Pojď se mnou ke kmotře lišce, zrovna je to rok, co i ze mě vyhnala čerta.“

Rozběhli se tedy ke kmotře lišce, které už bylo snad sto let, ze svého doupěte skoro nevycházela, protože na tři nohy kulhala a čtvrtou měla zlomenou; mimoto měla pravé oko slepé, ale ani na druhé neviděla. Žila chuděra stará z toho, že léčila ostatní zvířata.

VIK jí vypověděl své trápení a kmotra liška zakroutila hlavou:

„Něco takového jsem ani já v životě neslyšela“ řekla, „otevři tlamu“

Vlk rozevřel tlamu a liška houkla dovnitř: „Abrakadabra, čerte čertovská, vylez z břicha kmotra vlka“

Jak vlk otevřel tlamu, proniklo dovnitř světlo a Janek začal klopýtat ven. Když se dostal až k tlamě, zaslechl, že ho považují za čerta. To je dobře, pomyslel si, aspoň mi dají najíst. A tak na čarování kmotry lišky odpověděl: „Nevylezu dřív, dokud mě neodnesete do lesa k loupežníkům. Ale vlk musí nechat tlamu otevřenou!“

Rádi mu jeho přání splnili a odnesli ho k obydlí lesních loupežníků. Teprve tam Janek vyskočil vlkovi z tlamy. V té chvíli, když dopadl na zem, dvanáct slavných loupežníků zrovna večeřelo. Jako stoh sena se kolem válela spousta zlata a diamantů, že by vedle nich pobledlo i světlo tisíce svíček. Janek si potichoučku vlezl do mísy s pečení, dosyta se najedl, vyzunkl i pohár vína, a přitom poslouchal, o čem se loupežníci radí. Tak také uslyšel, že se chystají vyloupit zrovna toho knížete, jehož diamantový zámek otáčející se na kohoutí noze byl od domu jeho otce na dostřel pušky.

No počkejte! pomyslel si Janek. Z toho nic nebude! A pohodlně se uvelebil v kapse jejich vůdce.

O půlnoci se loupežníci vypravili ke knížecímu zámku. Paklíčem si otevřeli hlavní železnou bránu, potom i vchod do domu a vnikli právě do pokoje, kde spala sličná knížecí dcera. Chtěli ji svázat a unést, ale Janek v tom okamžiku vyklouzl z kapsy a zakřičel: „Nedotýkejte se jí, je-li vám život milý!“

Loupežníci se rozhlíželi, ale nikde nespatřili živou duši. To je vyděsilo ještě víc a úprkem vyběhli z pokoje. Pak se zastavili, poslouchali, a když zjistili, že je zas ticho, vrátili se do paláce. Mezitím Janek stáhl z prstu knížecí dcery prsten a odcupital do pokoje knížete, pořádně ho zatahal za vousy a zakřičel mu do ucha: „Vstávejte, pane kníže, máte tu lupiče!“

Kníže vyskočil a hlasitě zvolal: „Stráže, ke mně!“

Než se vetřelci vzpamatovali, přiběhli do zámku vojáci a všech dvanáct loupežníků pobili.

Kníže pak všude hledal hrdinu, který mu zachránil život, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu, jako by ho země pohltila. Přitom kníže svatosvatě přísahal, že mu hned dá svou jedinou dceru za manželku. Janek to slyšel, protože byl ještě pořád v zámku. To se ví, že se zaradoval, protože na první pohled pro jeho dceru přímo zahořel, a řekl si: Život by nestál ani za malinkou fazolku, kdyby se zlatovlasá knížecí dcera nestala mou ženou.

Ještě musím povědět, že když Janek vyběhl z vlka, medvěd a vlk mu slíbili, že kdykoli bude potřebovat pomoc, ať hvízdne, že budou v tu ránu u něho. Janek tedy vyšel za humna a zahvízdal. V okamžení tu byl vlk i medvěd.

„Co poroučíš, pane?“ zeptali se.

„Dones mě do lesa k doupěti těch loupežníků“ řekl Janek vlkovi. „A ty,“ obrátil se k medvědovi, „obstarej velikánský vůz, zapřáhni do něj osm medvědů a žeň je taky tam.“

Janek se nestačil ani rozhlédnout, a byli u skrýše loupežníků. Byl tam už i medvěd s velkým vozem, do kterého bylo zapřaženo dalších osm medvědů.

„Teď naložte do vozu všechno zlato a diamanty, co tu mají!“ rozkázal Janek.

Stalo se, jak poručil, a když všechno naložili, vydali se k chalupě Jankových rodičů. Šli pomalu a o poledni se dostali pod velkou skálu. Tam se zastavili, aby si trošku vydechli, protože tak obrovský poklad byl těžký i pro osm silných medvědů. A jakmile slunce doputovalo přesně do prostředka oblohy, skála se rozevřela a vytryskl z ní pramen. Janek měl žízeň, naklonil se k prameni a pořádně se napil. A div divoucí! — v té chvíli se proměnil v urostlého statného jinocha, až medvědi úžasem vytřeštili oči. Ten pramen totiž tryskal jen jedinkrát za sedm let, v pravé poledne, a měl tu moc, že když se z něho napil malý človíček, stal se z něho vysoký štíhlý muž.

Když se Janek vrátil domů, rodiče ho namouvěru nepoznali, a kdyby nepřinesl ten velikánský poklad, mohl by jim vykládat do soudného dne, že je jejich syn. Přece jen to musí být náš Janek, pomysleli si, cizí by nebyl takový blázen, aby jim nosil tolik zlata!

Neuplynul ani týden a Janek si postavil zámek krásnější, než měl kníže. Když měl zámek hotový, řekl matce: „Mámo, dojděte ke knížeti a požádejte ho, aby mi dal za manželku svou dceru.“

Nebohá žena se div neskácela, myslela, že se Janek pomátl. Janek však nedal jinak, až nakonec plna bázně odešla do zámku; dál než do kuchyně si ovšem netroufla. Náhodou tudy šel kníže a povídá jí: „Copak nám nesete dobrého?“

„Ach pane kníže, ani se to neodvažuju povědět. Je to tak, že... můj syn Janek mě k vám posílá, abych... pro něj požádala o ruku vaší knížecí dcery.“

Kníže se s chutí zasmál, měl za to, že se nebohá žena pominula rozumem. Ale žena ho s pláčem ujišťovala, že ona má všech pět pohromadě, to možná její Janek nemá.

„No dobrá“ řekl kníže, když se vzpamatoval a přestal se smát, „vyřiď synovi, že jestli do týdne nedá udělat kočár s železnou nápravou, ale aby v něm byl i ten nejmenší hřebík ze zlata, a nepřiveze v něm hrdinu, co mě zachránil před loupežníky, dám mu za jeho opovážlivost srazit hlavu.“

Nebohá žena cestou domů tak plakala, že se sbíhala celá vesnice. Teď přijde o nejmilejšího syna! Vypověděla vše Jankovi, ten ale jen srazil podpatky, furiantsky si hvízdl a odešel. Ve městě si dal udělat kočár, který místo ze dřeva byl celý ze zlata. Pak zahvízdal a už před ním stáli medvěda vlk. „Co poroučíš, pane?“ zeptali se. „Tobě poroučím,“ řekl medvědovi, „abys přivedl osm medvědů k domu mého otce. A ty, kmotře vlku, pojď se mnou!“

Ještě nedošli domů, a už tam na Janka čekal medvěd se svými osmi druhy. Janek hned zapřáhl osm medvědů do zlatého kočáru, devátého posadil na kozlík jako kočího, vedle něho vlka jako lokaje a sám se jako velký pán, v krásných zlatých šatech, posadil dozadu.

Kníže je uviděl už zdálky a i s dcerou vyběhli na nádvoří, protože si mysleli, že k nim jede na návštěvu sám král. Janek vyskočil z kočáru, vypjal se do pozoru a řekl: „Poslušně hlásím, Vaše knížecí Výsosti, přivezl jsem kočár s železnou nápravou, který je místo ze dřeva celý ze zlata.“

„Dobrá, dobrá, a kdepak máš toho, co mě probudil?“

„To jsem já, vznešený pane, a jestli nevěříte, tady je prsten vaší knížecí dcery. Tu noc jsem jí ho stáhl z prstu, abych měl důkaz.“

To bylo radosti a veselí! Knížecí dcera mohla na Jankovi oči nechat. Zamilovali se do sebe jako dvě hrdličky. Ještě ten den vystrojili svatbu.

Z Janka se stal kníže, teď možná bude už králem, a z jeho bratrů zámožní sedláci. Jestli neumřeli, žijí dodnes.