Kapří pohádka

„ Sněží, sněží, mráz kolem běží“, zpívaly si děti, které běžely na odpolední koulovačku.

„ No, no, jen se nepřerazte“, smála se stará paní, co prodávala vánoční kapry.

„ Caparti jedni!“, naopak zanadával jejich směrem prodavač od vedlejšího stánku. Také on prodával vánoční kapry. Byl to takový morous zamračený! Žádný div, že se zákazníci k němu nehrnuli. To si raději vystáli frontu jinde.

Onehdy k němu přišla jedna paní a popřála mu krásné ráno. Ten na ni vykulil oči a povídá: „ _Zbláznila jste se ženská?! Jaképak krásné ráno?! Teda ráno možná, ale krásné jak pro koho!“, zaburácel. Chuděra paní! Celá zmatená popadla nákupní tašku a pospíchala pryč.

A tak, i když jeho stánek spíš prodělával, než vydělával, on se stále mračil na celý svět. Své zisky, nezisky pak svaloval tu na špatné počasí, tu na vybíravost lidí či dokonce na umístění svého stánku.

Jednou, když si ten zamračenec zdřímnul, spustila se kapří debata: „No to jsme dopadli kamarádi!“, povídá jeden. „ Místo abychom si plavali v něčí vaně, pořád se mačkáme tady v téhle kádi“. „ To už si lidi ke štědrovečerní večeři můžou rovnou otevřít konzervu sardinek. My jsme tady namačkaní zrovna tak, jako ty nebohé rybičky“, povídá zase jiný.  „Já bych to tak nepřeháněl, kamarádi“,ozve se ten nejmenší kapr. „ Co vám tady schází?“, zeptá se ostatních a rozhodí ploutvičkami. „ TRHNI SI ŠUPINOU!“, ohradí se na něho jiný kapr. „Kvůli toho zamračeného morouse, se s hanbou vrátíme zase zpátky do rybníka. Pak si ho změří od hlavy až k patě a dodává: „ I když ty se tam tak jako tak vrátíš, na štědrovečerního kapra jsi moc malý!“ No a pak se hádali a hádali. Teprve potom, co se všechny vlnky v kádi uklidnily, došli k závěru, že musí toho zamračence zamračeného nějak rozesmát.

„ Hoď po něm šupinkou, aby nás mohl slyšet“, obrátí se jeden kapr na druhého. „ Proč já?“, ptá se oslovený kapr udiveně. „ Já jsem házel minule, sám si jí po něm hoď!“, rozkázal. A tak, když se dohodli, šupinka dopadla tomu morousovi přímo na jeho obří břicho. Když se pak probudil, nevěřil svým uším. Kapři v jeho kádi si vyprávěli vtipy. „ Chahacha“, zasmál se, až se lidé po něm otočili a úsměv mu oplatili. Toho se hned morous zalekl a svůj smích zakryl hlasitým zakašláním a znovu nasadil svůj zamračený výraz.

„ No a znáte ten, jak si to plave kapr v rybníce a druhý kapr se ho zeptá „ hele, kde máš ploutev?“ „ukousl mi ji žralok“, povídá ten druhý. „ Chichichacha“, smál se morous z plných plic. „ Že prý mu ji ukousl žralok, hihihi“, smál se, až se za břicho popadal. „ To, to, to přece není mo, možné, hihihi“, pořád se smál. „ Vždyť v rybníce nejsou žádní žraloci chachacha“. Jeho smích nepřestával. To už se všichni lidé z náměstí přesouvali k němu, aby se podívali na ten zázrak. Morous se konečně směje!

Morous se vylekal. Tolik lidí u jeho stánku jaktěživ nestálo. A dokonce si od něj začali kupovat ryby. A protože se smích z jeho tváře nevytratil, lidí přibývalo a přibývalo. A tak morous brzo pochopil, že úsměv mu svědčí mnohem lépe. A své čelo už nestáhl do žádné zamračené grimasy.
A co kapři? Ti splnili svou kapří povinnost a putovali ke štědrovečernímu stolu. Teda až na jednoho. Ten nejmenší byl opravdu příliš malý a tak se vrátil zpátky do rybníka, kde měl co vyprávět. A kdo ví? Příští rok snad rozesměje dalšího zamračeného prodavače ryb.