Kdo mluví za zdí

Jiný svět

Byl jednou jeden kluk, Ríša se jmenoval. Tenhle Ríša měl problém. Vlastně ne jenom jeden, měl jich mnohem víc. Například nemožné rodiče, kteří mu pořád něco přikazovali a zakazovali. A nikdy za sebou nezavřeli dveře jeho pokoje, když z něj odcházeli. Jako by nestačilo, že tam každou chvíli některý z nich musel přijít. A k tomu ještě říkali něco o úklidu, úkolech a jiných nepříjemných a trapných věcech.

Ale jeden problém byl přece jen ze všech největší. Byl to maxi problém. Ríša totiž nikdy nechtěl spát. Což o to, jemu by to nevadilo. Ale jeho nemožní rodiče trvali na tom, aby spal. Alespoň někdy, alespoň trochu. Vždyť jeho mladší bratr Kuba také spí!

Jenže spát je hrozná otrava! Je přece tolik lepších věcí, které takový kluk může dělat. Hlavně hrát hry na počítači. Jak je možné, že to rodiče nechápou? Proč pořád povídají něco o nutnosti spánku pro mladý organismus? A co se týče Kuby, to je zkrátka slaboch. Ríša na sobě rozhodně žádnou újmu nepociťoval. Spíš se zdálo, že újmu pociťují rodiče. Vždycky říkali něco o příšerném puberťákovi a někdy i křičeli.

Nakonec Ríšovi nezbývalo nic jiného, než počítač zavřít a lehnout si do postele. Někdy dokonce kromě počítače zavřel i oči. Ale nebylo to nic platné, opravdu ne. Ríša prostě nemohl usnout.

Jednoho pozdního večera, jak tak ležel v posteli, která stála těsně u zdi, se mu zdálo, jako by za tou zdí slyšel nějaký podivný šum. Docela ho to otravovalo, ale uši se zavřít nedají a ležet se zacpanýma ušima po delší dobu není pohodlné. Z těchto důvodů se rozhodl, že se tomu raději pokusí přijít na kloub a jedno ucho na zmíněnou zeď přitiskl.

Nejprve se nic moc nezměnilo, ale když se trochu soustředil, byl velmi překvapený. „On tam snad někdo mluví? Ne jeden, ale hodně hlasů, takových tenoučkých. Kdo to jen může být? Sousedi asi nepřicházejí v úvahu, když člověk bydlí v rodinném domku. Tak kdo?“ Ríša se tázavě podíval po Kubovi, uloženém na vedlejší posteli, ale to nebylo k ničemu, protože Kuba, jak jinak, tvrdě spal.

Nějakou dobu se ještě snažil poslouchat, ale nakonec ho to tak unavilo, že, světe div se, usnul.

Stejná situace se opakovala dalšího večera a dalšího a ještě dalšího…

Ríša vždycky poslouchal, poslouchal, unavil se, usnul. Po nějaké době dokázal v těch hovořících hlasech rozeznat jednotlivé slabiky, pak slova, pak věty.

Snad to bylo tím, že si vytrénoval sluch, snad se naučil lépe soustředit, to nevím. Ještě mě napadá zvláštní věc. Nebylo by možné, aby měli rodiče pravdu, když mluvili o nutnosti spánku pro mladý organismus? Co kdyby zlepšení sluchu a soustředění souviselo s větším množstvím spánku? Je to ovšem velice nepravděpodobné.

Každopádně teď už bylo jisté, že za zdí někdo mluví a Ríša i částečně věděl, co říká.

Už to, že někdo mluví za zdí jeho pokoje, bylo překvapivé a znepokojující. A fakt, že ten někdo opakoval jeho jméno, dělal celou skutečnost ještě podivnější.

Byl si naprosto jistý, že každou noc slyší toto: „Pojď sem, Ríšo. Pojď k nám, Ríšo, prosím.“ Potom následovala nesrozumitelná část, ale i v ní se opakovalo jeho jméno, a možná znovu slovo „prosím.“ Pak řeč pokračovala, jak si alespoň Ríša myslel, slovy v nějakém cizím jazyce. „Co to všechno má znamenat?“

Ríša byl, upřímně řečeno, napůl vystrašený a napůl zvědavý. Jedné noci se pokusil zopakovat ta podivná cizí slova, která teď už slyšel docela zřetelně: „Volo ire est. Eo modo.“ Chtěl jen popřemýšlet, co by to mohlo znamenat. Když ale domluvil, stalo se něco velice zvláštního a strašidelného.

Najednou tu nebyla žádná zeď, na kterou se dá přitisknout ucho. Nebyla tu ani postel, ani spící bratr, ani počítač, ani skříň s oblečením.

Zkrátka, Ríša se ocitl někde úplně jinde. Nebo se snad v to „jinde“ proměnil známý pokoj? To mu bylo v tu chvíli docela jedno. Stěží dokázal uvěřit, že to není sen, a byl samozřejmě v šoku.

Krajina kolem něho vypadala úplně jako z Minecraftu, znáte to? Je to taková počítačová hra, kde je všechno hranaté. Stromy, lidé, zvířata, všechno. Lidé mají hranaté hlavy a také těla jsou složená z různých kvádrů a krychlí. Ale jestli se ptáte proč, tak to já nevím. Ríša by to asi věděl.

Tady, na tom místě, kde se ocitl, to bylo stejné. Byl na nějaké malé mýtině, samozřejmě čtvercové, mezi stromy s hranatými kmeny, hranatými větvemi a červenými, žlutými a hnědými listy ve tvaru obdélníčků.

Podle barev listů by usoudil, že je podzim, kdyby byl schopen usuzovat. Prozatím spíš jen stál s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a bušícím srdcem.

Na opačném konci mýtiny se jeho vytřeštěným zrakům nabízela jeskyně s obdélníkovým vchodem, dost velkým, aby jím prošel člověk. Což se také stalo. Z jeskyně se vynořil nikoli jeden, ale tři muži. Před vchodem se zarazili a strnule zírali na Ríšu, jenž jim oplácel stejným způsobem.

Tato vzájemná shoda panovala snad po dobu několika minut. Náhle se mýtinou prohnal závan studeného větru. Obdélníčkové listy se rozvlnily. Z lesa se ozval nesmělý hlas osamělého ptáka a vzápětí utichl. Tyto drobné události jako by přítomné probraly z ustrnutí.

Ríša zamrkal, zavřel konečně pusu a polknul. Jeden z mužů před jeskyní poskočil, zběsile zakýval hlavou a vykřikl: “Ha! Co jsem říkal?! No?! Tady to vidíte! Tady!“ Poslední „tady“ doprovodil divoce rozkomíhaným prstem, jímž se snažil ukázat na Ríšu. Druzí dva se po sobě zčásti tázavě a zčásti znechuceně podívali.

Ríša si je všechny důkladně prohlížel. Byli, stejně jako všechno kolem, hranatí, jako kdyby je někdo složil z různých kostek a hranolů. Dokonce i jejich oči vypadaly jako malé čtverečky. Ten, který stále ještě divoce poskakoval, vykřikoval „ha!“ a pokoušel se hranatý prst namířit na Ríšu, se zdál být nejstarší. Vypovídaly o tom dlouhé bílé vlasy a vousy, obojí dole zastřižené jako podle pravítka, a také vrásky v obličeji, připomínající vertikálně i horizontálně situované přímky.

Právě na něho se Ríša odhodlal obrátit s nesmělou otázkou. „Promiňte,“ začal opatrně s očima upřenýma do geometricky vrásčité tváře. Hranatý muž okamžitě přestal poskakovat, vykřikovat „ha!“ a pozorně se na nebohého, zmateného chlapce zadíval.

„Promiňte,“ začal znovu Ríša, snaže se ovládnout přeskakující hlas, „kde to jsem? Kdo jste?“

„Tedy,“ začal muž rozvážně odpovídat, „já se jmenuji Xaver. To je Justin, a tohle Adrian,“ ukázal střídavě na oba své společníky. „Těší mě,“ odpověděl chlapec, ačkoli mu ta zdvořilostní fráze v dané chvíli připadala absurdní, „já jsem Ríša. A kde to jsem? Kde je můj pokoj?“

„Pokoj!“ vykřikli tři muži téměř současně a významně se po sobě podívali. „Tak jsem asi v blázinci!“ zaúpěl v duchu Ríša.

„Mohl byste, prosím, jít sem?“ uklonil se Xaver lehce směrem k Ríšovi. „Rádi se Vám pokusíme odpovědět, jak jen budeme moci.“

A Ríša šel…

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

V jeskyni

Několika opatrnými kroky se přiblížil k jeskyni. Xaver ho zdvořilým posunkem vyzval, aby společně vstoupili a Ríša to po drobném zaváhání udělal.

Všichni čtyři vešli dovnitř. Zatímco se chlapec, pořád šokovaný a zmatený, rozhlížel kolem sebe, ostatní zdvořile, beze slova čekali.

Uvnitř krychlové jeskyně panovalo samozřejmě přítmí, bylo však zmírněno světlem čadící petrolejové lampy, postavené na jednoduchém, odřeném dřevěném stole. U stolu stálo několik židlí a na stole byly rozloženy různé popsané papíry a několik psacích per. Víc toho v jeskyni k vidění nebylo. Možná je zbytečné zmiňovat, že všechny předměty, které k vidění byly, měly formu krychlí a krychliček, kvádrů a kvádříků, prostě, kulatého nebo zaobleného se tu nedalo najít vůbec nic.

Ríša se tázavě podíval na své průvodce, načež ho Xaver, opět zdvořilým posunkem, vyzval, aby se posadil.

Všichni čtyři se usadili a Xaver začal, po rozpačitém odkašlání, pomalu mluvit: „Ptal jste se, kde jsme. Zkusím tedy odpovědět. Náš svět je odpradávna nazýván jménem Zet. Kdysi si lidé mysleli, že je možná kulatý, potom ale nejlepší myslitelé zjistili, že je pravděpodobně spíše hranatý. Někdo tvrdí, že má podobu placky. Domníváme se, že se rozprostírá do široka i daleka a vznáší se osaměle prázdným prostorem. Ačkoli, nejnovější teorie naznačují, že je takových světů víc. Možná dokonce nekonečně mnoho!

Každopádně,“ Xaver si znovu odkašlal, „posledních několik let je celý svět velmi znepokojován podivnými úkazy. Jedná se o zvuky. Objevují se v nepravidelných intervalech a slyší je lidé po celém světě. A co je nejpodivnější, ty zvuky jsou vlastně slova. Jako by mluvili nějací obři. Což je samozřejmě absurdní. Ale dovedete si asi představit, že je to velmi děsivé.

Vědci stále hledají vysvětlení, ale… zkrátka žádné nenašli. Nakonec se naši vládcové rozhodli obrátit se ke starším, ale,“ Xaver šlehl ironickým pohledem po Adrianovi a Justinovi, „mnohem lépe fungujícím způsobům. Ke kouzlům!“ Na ta slova se Justin i Adrian pohrdavě ušklíbli, ale v očích měli nejistotu.

Co se týče Ríši, poslouchal celou dobu jen tak napůl. Byl pochopitelně stále šokovaný, a potom, nezdálo se mu, že by cokoliv z toho, co zde slyšel, nějak souviselo s jeho situací. Trochu zbystřil teprve v okamžiku, kdy Xaver začal mluvit o kouzlech. Vždyť jedině kouzla by snad ty podivné události mohla vysvětlit. Po chvíli pochopil, že Xaver je něco jako čaroděj, zatímco Justin a Adrian se řadí k vědcům, kteří pátrají po původu těch děsivých zvuků.

Definitivně ho z ustrnutí probralo něco, co Xaver řekl vzápětí: „není tomu úplně dobře rozumět, ale velmi často se opakuje jméno Ríša,“ Xaver se opět lehce uklonil směrem k chlapci, „slovo pokoj, dále také spojení udělat pořádek, následují slova trpělivost, učení a úklid. To je nesmírně zajímavé. Jako by nám všem nějaké vyšší mocnosti chtěly cosi napovědět!“

Také Ríša měl právě pocit, jako by mu kdosi chtěl cosi napovědět. „Pokoj? Pořádek? Učení? Úklid? Cože? To jsou slova, která děsí obyvatele tohoto podivného světa?“ Jako by je i Ríša velmi dobře znal.

Jako by trochu děsila, ale ještě víc otravovala i jeho. Vždyť právě tohle často říkají jeho rodiče. Je to až neuvěřitelné, ale v tu chvíli se mu po nich zastesklo. Dokonce zatoužil uklidit si pokoj. Udělat v něm pořádek. Možná se i věnovat učení.

Zároveň s těmito pocity se objevil nesmělý zárodek myšlenky. „Že by…ale ne, to přece není možné! Nebo snad přece ano? Mohli by ti hranatí lidé nějakým způsobem slyšet, co říkají jeho rodiče? Ale jak to, zatraceně, jak to? A hlavně, jak se vrátit domů? Kdo mu jenom pomůže?“

Bezmocně se rozhlédl kolem sebe, až se očima zastavil na Xaverově tváři. Je tady nejstarší, asi i nejmoudřejší, snad by mu mohl pomoci.

Xaver ještě pořád mluvil: „četl jsem ve hvězdách a ty ke mně promluvily. Poradily mi, abych použil prastaré zaklínadlo, které přivolá bytost z jiného světa jménem Ríša. A to jste evidentně Vy. Muselo se to stát právě tady, v této jeskyni. Jak jsem šťastný, že se to podařilo! Vy jediný nám můžete pomoci. Vysvětlíte, co po nás ty hlasy chtějí. Před čím nás varují?“

V průběhu této řeči Ríša cítil, jak mu spodní čelist klesá níž a níž… Hlavou mu zavířila změť myšlenek: „Jakože cože? Já jsem bytost z jiného světa a mám Vám pomoci? Mám Vám cosi vysvětlit? Vždyť si ani neumím udělat v pokoji pořádek. (Proč mě sakra napadlo tohle?) To já potřebuju pomoc. Já se chci vrátit domů.“

Xaver se s nadějí zadíval na chlapce. Naděje však trochu zakolísala, když spatřil chlapcovu pokleslou čelist a vyvalené oči. Tak na sebe chvíli zírali. Nakonec si hranatý muž unaveně promnul kořen hranatého nosu hranatými prsty a řekl: „dovolil bych si našemu hostovi nejprve navrhnout koupel a občerstvení. Pak bychom snad mohli informovat vládce.“ Zadíval se na Justina a Adriana, kteří ochotně přikývli.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Ve městě

Všichni společně vyšli z jeskyně a zamířili do podzimně zbarveného lesa. Nad hlavami jim zářilo hranaté podzimní slunce. Pod nohama jim šustily barevné listy, jinak kráčeli potichu. Po chvíli však Justin hlasitě pískl na prsty a v odpověď se ozvalo koňské zaržání. Mezi stromy se cosi zabělalo a vzápětí Ríša uviděl, jak k nim klušou tři světlí, jak jinak než hranatí koně. Xaver, Justin i Adrian nasedli, Adrian před sebe do sedla vysadil Ríšu a vyrazili.

Projeli lesem, přes louku, chvíli jeli kolem řeky („Fakt? I hranaté vlny?“), potom přes most, na kopec („jak se jmenuje kopec, který vypadá spíš jako jehlan? Jehlanec? A vlastně, jak se jmenuje jehlan s rovinou nahoře? Komolý jehlan? Tak to není kopec ale komojehlanec?“)

Zatímco se Ríšovi honily hlavou tyto veledůležité myšlenky, (je zvláštní, jaké hlouposti někdy člověka napadají, když je v neobvyklé situaci, a to Ríša nesporně byl, mírně řečeno) sjeli na druhé straně z kopce – jehlance – komojehlance, projeli velkou kovovou branou, střeženou dvěma muži, a vjeli do města.

Tady se Ríšovi nabízelo tolik zajímavých věcí k dívání i poslouchání, že skoro zapomněl na svůj zmatek a strach. Jeli po širokých dlážděných ulicích, kolem domů s širokými, hranatými (samozřejmě) podloubími. Každý z domů byl natřen jinou, veselou barvou a téměř v každém podloubí stál někdo, kdo nabízel nějaké zboží a hlasitě vychvaloval jeho přednosti. Byla tu hranatá jablka, hrušky, švestky i další ovoce, hranaté koláče (čtveráče?), kobližky, dortíky i další jídlo, které nádherně vonělo, hranaté hrnce, hrnečky, sklenice i pánvičky, šátky, šperky, květiny a snad všechno, na co si ještě vzpomenete.

Na balkónech stáli další lidé, vykláněli se a pokřikovali na sebe.

Spolu s naší skupinkou se po ulicích pohybovali další muži i ženy v pestrém oblečení, někteří také na koních, jiní pěšky.

Po nějaké době prodírání se tou pestrobarevnou směsicí zastavili u jednoho z domů, mechově zeleného. Sesedli z koní a vstoupili dovnitř, do příjemného stínu.

Z prostorné haly z velkými okny a kamennou podlahou se vydali vzhůru po masivním kamenném schodišti. Nahoře vstoupili do světlé místnosti s velkým stolem uprostřed, obestavěným několika židlemi. Zde se všichni usadili, jen Xaver vyšel na přilehlý balkón a vzápětí začal dolů pokřikovat různé povely.

Za pár okamžiků se na schodech začaly ozývat kroky a do místnosti vcházeli různí lidé s všelijakými nádobami. Muž s košíkem jablek (hranatá jablka v hranatém košíku jsou vskutku zvláštní podívaná), další muž s lahví vína. žena s hrncem nějaké omáčky, chlapec s pečivem, dívenka s dortíky.

Xaver jim zaplatil hranatými mincemi a všichni zasedli ke stolu. („Aha, donáška do domu. Akorát se to neobjednává z počítače, ale z balkónu, pomyslel si Ríša“)

Pustili se do jídla a všechno chutnalo skvěle. Ríša jedl mlčky, zmáhala ho už únava a víno, které doma samozřejmě pít nemohl. Jen tak na půl ucha poslouchal, jak se Xaver zuřivě hádá s Justinem a Adrianem na téma „Kouzla versus věda“ a v hlavě se mu objevovaly jako světlušky nad bažinou únavy různé myšlenky. Asi nejvýznamnější z nich byla tato: „Xaver mě sem přece přivolal. Je čaroděj. Určitě mě může nějakým kouzlem vrátit zpátky. A vůbec, chtěl jsem ho přece poprosit o pomoc. Snad bych se ho měl rovnou zeptat.“ Podíval se na Xavera, který, v obličeji rudý jako krocan, vykřikoval něco a nezpochybnitelném, objektivně významnějším přínosu kouzel a potažmo čarodějů pro celou společnost. Významnějším ve srovnání s vědou, potažmo s vědci, samozřejmě. „Ještě počkám,“ pomyslel si Ríša. A bludičky myšlenek v jeho hlavě, možná i vlivem vypitého vína, se začaly spojovat do ucelenějšího obrazce.

Vzpomněl si, jak ho napadlo, že ti hranatí lidé nějakým způsobem slyší to, co říkají jeho rodiče. „Znamená to, že je jejich svět někde blízko mého světa? Možná. Ale protože nevím prostě nic, budu zatím předpokládat, že ano,“ rozhodl se Ríša. Ostatně se mu ta myšlenka líbila mnohem víc než představa, že se právě nachází někde na druhém konci vesmíru. „Za zdí mého pokoje je zahrada, jsem snad na naší zahradě? Možná jsou tu všichni malinkatí a žijí mezi stébly trávy nebo tak něco…ale to bych se pak musel taky zmenšit. Jako v nějaké pohádce pro malé děti. To je ale blbost! Na druhou stranu, jsem tady. Už to vypadá jako blbost, ale přesto tu jsem. Takže je možné asi všechno.“ Unaveně si položil hlavu do dlaní, a najednou si vzpomněl na něco z toho, co říkal Xaver v jeskyni: „Náš svět je nazýván jménem Zet. ….. pravděpodobně je hranatý…. rozprostírá se do široka i daleka…“

„Zet, zet. Všechno je tu hranaté, hranaté jako…jako zeď. A oni slyší slova jeho rodičů. Ale…to snad není možné, aby bydleli přímo ve zdi jeho pokoje? Copak je tam nějaké místo? Jsem tady, možné je všechno,“ připomněl si Ríša. „Pokud se mi to jenom nezdá, ale to si nemyslím. Třeba jsou opravdu strašně, strašně malinkatí. Menší než zrnko prachu, mnohem menší.“ Další světluška myšlenky se vynořila ze vzpomínek na školní lekce fyziky. „Všechno se skládá z molekul a mezi molekulami jsou přece mezery, nebo ne? Spíš mezerky. Mezírečky. Ačkoliv…to je asi relativní. Třeba se do jedné mezírečky vejde celý svět. Celý svět s Xaverem, Justinem, Adrianem, hranatými jablky, čtveráči, komonehlanci a teď i se mnou…“ Zatočila se mu hlava, chtělo se mu hrozně spát, ale musel ještě přemýšlet.

„Kdybych řekl Xaverovi o svých myšlenkách, myslel by si, že jsem se zbláznil. Možná by měl pravdu, ale ať si to raději nemyslí. A kdybych mu vyprávěl o svém životě s rodiči a s bratrem, o tom, jak jsem se tu najednou ocitl, kdybych mu řekl, že vůbec netuším, jak se to stalo a poprosil ho, aby mě vrátil zpátky? Tak jsem to nejdřív chtěl udělat, ale teď si už nemyslím, že by to bylo dobré. Kdybych to udělal, tak přinejmenším ti dva praštění vědátoři si mě tu budou chtít nechat a zkoumat mě.“ Ríša se při té myšlence až otřásl. „A nakonec, Xaver asi taky, nepustil by mě, chtěl by mě pořád zpovídat a pozorovat a kdovíco zjišťovat. Tak to tedy ne. Nejlepší by bylo, aby se mě aspoň trochu báli. Abych jim mohl přikazovat. Ostatně, jsem bytost z jiného světa. Můžu mít velkou moc, teoreticky…“

A světlušky myšlenek v Ríšově hlavě se sešikovaly do podoby plánu…

S Xaverem, Justinem ani Adrianem pak už moc nemluvil, jen se nechal odvést do koupelny a po příjemné koupeli i do ložnice, kde, navzdory tomu, že mu v hlavě poletovala celá hejna světlušek, rychle usnul. Ano, bylo to poněkud netradiční, ale byl opravdu velice, velice unavený.

V paláci

Následujícího rána, po snídani, se všichni čtyři vypravili do paláce na kraji města, aby navštívili vládce, kteří pravděpodobně měli rozhodnout o dalším Ríšově osudu.

Myšlenky v chlapcově hlavě si držely včerejší podobu plánu a on chtěl udělat všechno proto, aby plán vyšel. Snažil se nedávat najevo nervozitu a strach a chovat se suverénně. Snad se mu to i dařilo, podle toho, jak po něm jeho tři společníci udiveně pokukovali. Už to nebyl ten ustrašený kluk…

Palác, který se před nimi poznenáhlu vynořoval, vypadal velmi impozantně a … hranatě. Jediná drobnost nebyla zaoblená, vysoké věže, široká okna, brána, rozlehlá zahrada, nic z toho neobsahovalo žádné oblouky, obloučky, nic kulatého. Což ovšem nebylo překvapující.

Nahlásili se strážným před branou, vstoupili dovnitř, prošli několika rozlehlými síněmi a konečně stanuli před vládci.

Bylo to šest lidí, tři muži a tři ženy, všichni seděli v půlkruhu na vysokých židlích a přísně na ně shlíželi. Jejich výraz se nezměnil, ani když spatřili Ríšu, ačkoli jim musel připadat, mírně řečeno, divný. „Je jich šest, jak se můžou dohodnout?“ Napadlo chlapce.

Xaver se mezitím uklonil směrem k půlkruhu židlí a začal mluvit: „S Vaším laskavým svolením jsem se pokusil přivolat bytost z jiného světa a jak vidíte,“ dramaticky se odmlčel a ukázal na Ríšu, „tady je!“

Na chvíli nastalo ticho, načež se jedna z žen obrátila k Ríšovi: „Vítáme Vás! Pravděpodobně jste byl seznámen s naší znepokojivou situací?“ Ríša pouze stroze pokývl hlavou a žena pokračovala: „Byli bychom Vám velmi zavázáni, kdybyste nám mohl pomoci.“ Ríša, uvnitř se strachem, ale navenek sebejistý, jí pevně pohlédl do očí, potom po řadě i ostatním pěti, načež začal mluvit: „obávám se, že Vám pomoci nemůžu. Je pravda, že se Vám naši vládcové snažili napovědět.“ Při slovech „naši vládcové“ se mu vybavila maminka, jak se zarputilým výrazem vymetá koštětem prach pod jeho postelí a nadává a táta s rozježenými vlasy a varovně vztyčeným prstem. Měl co dělat, aby se hystericky nerozesmál, nicméně pokračoval: „Ale svoji práci musíte udělat sami. Musíte si tady udělat pořádek! Musíte se učit novým věcem. Musíte … no fuj, co to říkám? Mluvím jako rodiče!“ proběhlo mu hlavou a znovu pocítil nutkání se rozesmát.

Naštěstí mu jeden z vládců skočil do řeči a Ríšovo malé hysterické zajíknutí tak ušlo pozornosti. „Tedy, je pravda, že se nám v poslední době množí protesty proti vysokým daním …“ podíval se po

ostatních, kteří zachmuřeně pokývali hlavami. „Také ty znečištěné řeky,“ pronesla další žena váhavě a ostatní opět pokývali. „A úroveň vzdělávání…“ chtěl si vzít slovo další z vládců, ale tentokrát mu do řeči vstoupil Ríša, kterého napadlo, že by ten výčet mohl trvat dlouho a to nechtěl. „Vidím, že sami dobře víte, co máte napravit! Chtěli jsme Vás jen trochu popohnat. Nemohli jsme se na to už dívat!“ Řekl velice přísně.

„A teď,“ pokračoval a zaměřil pohled na Xavera, „neměli jste právo mě sem zavolat.“ Xaver poděšeně zamrkal a sklopil hlavu. Vládcové se do jednoho zamračili. „Ale,“ začal Xaver, „hvězdy …totiž, četl jsem ve hvězdách… a nebo, že bych se snad zmýlil?“ Koktal vystrašený muž. A Ríšovi se ho velmi zželelo. „No, “ promluvil chlapec o poznání mírněji, „nakonec je dobře, že jsem tady. Mohl jsem Vás poznat osobně. Proto jsem se choval jako vystrašený kluk. Abych Vás lépe poznal. A zjistil jsem, že jste velmi schopní. Dokážete všechny problémy vyřešit sami. Třeba to mělo nějaký smysl, že jste mě zavolal.“ To řekl, ale pomyslel si něco jiného: „Tak moc je zase neznám. Oni mi věří… Povídám asi hlouposti, ale musím Xaverovi nějak pomoci. Řekl bych, že možná v těch svých hvězdách četl to, co číst chtěl. Hrozně si přál vyzkoušet mocné přivolávací kouzlo. Na druhou stranu, kdo ví, třeba potřebují jenom povzbudit.“ V každém případě, Xaverovi se viditelně ulevilo. Ríša se mu pevně zadíval do očí a řekl: „musíte mě okamžitě poslat zpátky.“ „Ale jistě, samozřejmě,“ koktal Xaver, „jenom, víte, prostě, musíme se vrátit do jeskyně. Tady by to jaksi, tedy …“ „V tom případě si přeji okamžitě vyrazit.“ Pronesl Ríša slavnostně.

„Ale, začal rozpačitě jeden z vládců, „nemohli bychom od Vás získat nějaké informace o Vašem světě? Vy nás …“ zaváhal, „sledujete?“ „To ne!“ odpověděl Ríša. „Jen Vás občas … zkontrolujeme. Jestli máte v poko… totiž ve svém světě pořádek. Jestli … (Ríša byl svým moralizováním mírně znechucen a rozhodl se svou řeč raději ukončit.) „Však Vy víte. Náš svět je proti Vašemu ohromný,“ pokračoval. „Je Vašemu světu velmi blízko. Možná blíž, než si umíte představit.“ Zaznělo to docela výhružně a vládcové se po sobě znepokojeně podívali. Ríša toho využil a zadíval se chladně nejprve po řadě na vládce, potom na Xavera. „Přeji si vyrazit!“ Řekl velmi důrazně. Všichni přítomní na ta slova na souhlas pokývali hlavami. Vládcové obřadně povstali, rozloučili se s Ríšou a jeden z nich mu podal stříbrný zvonek (ano, jistě, hranatý) a prohlásil, že to je na památku. Ríša poděkoval, a nyní už ve zpáteční cestě nic nebránilo …

Nazpátek

Zpátky do jeskyně vyrazili ve stejné sestavě, ve které přijeli do města, tentokrát každý na svém koni. Adrian s Justinem jeli proto, aby byli jako svědkové a zástupci vědecké obce přítomni Ríšovu odeslání do jeho světa.

Cesta byla poněkud rozpačitá a plná nervozity z nastávajících událostí, nicméně v pořádku dorazili k jeskyni. Sesedli z koní, vstoupili dovnitř a chvíli se jeden na druhého jen dívali.

Xaver si pak povzdechl, nervózně si prohrábl vousy a zeptal se: “chtěl byste nám ještě něco říci, než nás opustíte?“ Ríša nechtěl, protože si z celého srdce přál být co možná nejdřív doma, ale zdálo se mu vhodné, aby něco řekl, zapřemýšlel tedy rychle, co by to mohlo být. „jsem velmi rád, že jsem vás poznal,“ pronesl nakonec. „Věřím, že všechny problémy vyřešíte.“ Xaver, Adrian i Justin se usmáli a nakonec si všichni potřásli rukama. „Možná, snad někdy na shledanou!“ Rozloučili se.

Nato Xaver přistoupil ke stolu, sebral z něj jeden pergamen a s pohledem upřeným na Ríšu začal číst...

Znovu doma

Najednou tu byl známý pokoj, bratr, spící na protější posteli i zeď, ke které Ríša tiskl ucho, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby odtud nikdy neodešel. Dokonce to vypadalo, že ani neuplynula dlouhá, nebo dokonce žádná doba od začátku toho šíleného dobrodružství. Jinak by ho jistě všichni sháněli, rodiče by se báli, ale všechno vypadalo v klidu. Byla noc, ale vedle bratrovy postele svítila noční lampička, takže Ríša dobře viděl kolem sebe.

Pomalu odlepil ucho od zdi a s bušícím srdcem se rozhlížel po pokoji. „Snad jsem jenom usnul a měl jsem neobyčejně živý sen?“ Uvažoval. Položil se do postele, přikryl se peřinou, ruce si dal pod hlavu a usmíval se. Byl šťastný, že je doma.

„Kdyby se mi to přece jenom nezdálo, snad bych si měl trochu víc uklízet a učit se? Protože jinak budou ty malé hranaté nebohé lidičky pořád znepokojovat záhadné hlasy, že? Pořád budou slyšet, že si mají udělat pořádek udělat to a ono.“ Ríša dobře věděl, jak moc otravné to je. A to prosím slyšel jenom od rodičů, kteří se do jisté míry dají ignorovat. Co kdyby Vám takové věci říkaly záhadné hlasy nějakých obrů? „Ale na druhou stranu, aspoň se budou ti hranatí snažit, ne?“ Táhlo Ríšovi hlavou. Myšlenky na úklid a učení mu totiž byly nějak nepříjemné a už se jimi nechtěl příliš zabývat. „A vůbec, stejně se mi to všechno jenom zdálo. Určitě! Byl to prostě živý sen. “ rozhodl se definitivně. Pak už se mu zavřely oči a Ríša usnul.

Ani neslyšel jemné cinknutí, jak na zem z postele spadl malý stříbrný zvoneček ...