O Barunce, Šimonovi a pohádkové hvězdě

Za temnými lesy, hlubokými řekami a vysokými horami stála kdysi vesnice, v té vesnici chalupa, ani velká, ani malá, ani nová, ani stará, ani krásná, ani ošklivá, prostě docela obyčejná. V chalupě žili rodiče se svými dětmi, Barunkou a Šimonem. Žilo se jim dobře, jen s Barunkou měli trápení.

Barunka byla zvláštní dívka, bledá a tichá, moc toho nenamluvila, o to raději však četla, hlavně pohádky. To by ještě nevadilo, jenže ona se o nic jiného nezajímala, než o své pohádkové knížky. Nic neuměla, všechno jí padalo z ruky, pořád se v myšlenkách někde toulala. Představovala si třeba, že je princeznou, uvězněnou ve vysoké věži, a že ji přijede vysvobodit krásný princ. A víte, ona pohádkám věřila. Věřila v kouzla, věřila, že se může proměnit v princeznu, věřila, že pro ni jednou přijede krásný princ. Barunka zkrátka žila ve vysněném světě a opravdový svět nevnímala. Šimon byl úplně jiný, všeho si všímal, vše si zapamatoval, na kouzla nevěřil ani v nejmenším. Sestru měl rád, ale často si ji dobíral a to ji zlobilo. Sedávala potom u okna, dívala se ven a vymýšlela si různé příběhy, aby na Šimonovu zlomyslnost zapomněla.

Každý večer pozorovala, jak se na nebi rozsvěcují hvězdy, a jedna z nich se jí zvlášť zalíbila. Nezářila silně, ale Barunce se zdálo, že na ni hvězda spiklenecky mrká. Hned si začala představovat, že je tam nahoře nějaký kouzelný, pohádkový svět, že tam třeba žijí skřítkové, víly nebo obři. Od té doby hvězdu pozorovala každý večer a někdy k ní i tiše mluvila.

Jednou se přihodila podivná věc. Barunka si zrovna říkala, že už půjde spát, jen se ještě s noční oblohou rozloučí pohledem. Podívala se, náhle však strnula, protřela si oči, zatřásla hlavou, znovu se pozorně podívala. Zdálo se jí, že se kolem její nejmilejší hvězdy něco míhá a třpytí jako stříbro. Zatahala se za vlasy, štípla se do ruky, myslela si, že už snad spí. Ale ne, bylo to tam pořád, a Barunka najednou nemohla uvěřit vlastním očím. Poznala, že se dolů pomaloučku spouští stříbrný žebřík!

Dívala se, dívala, dech se jí tajil, a co ještě nevidí – po žebříku sestupuje malý mužíček, vousy mu sahají až po kotníky, malinkou ručičkou si je nadzvedává, aby o ně nezakopl, druhou ručičkou se přidržuje žebříku, nožičky ve špičatých, stříbrných botkách opatrně klade z jedné příčky na druhou. Konečně sestoupil až dolů, zaklepal na okno, zdvořile se uklonil. Barunka otevřela jako ve snu. „Dobrý večer, Barunko,“ pozdravil mužík. „Ty mne znáš?“ Divila se dívka a zvědavě si jej prohlížela. „Ó, já tě znám velmi dobře,“ pousmál se. “Ale ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Barnabáš a jsem, jak vidíš, skřítek. Jestli chceš, ukážu ti, kde bydlím.“ A ukázal na hvězdu, ze které pořád visel stříbrný žebřík. „Bylo by mi velkým potěšením, kdybys mne poctila návštěvou, pronesl galantně. „Bohužel by ses zítra večer musela vrátit domů, dodal smutně. Barunka se tam velmi chtěla podívat! Už podávala skřítkovi ruku, vtom se však zarazila. „Počkej chvilku!“ Zavolala a běžela pro tužku a papír. Napsala mamince, tatínkovi a Šimonovi vzkaz, že se brzy vrátí. Pak se vydala se skřítkem Barnabášem za největším dobrodružstvím, které kdy zažila.

Opatrně stoupali po stříbrném žebříku, Barnabáš si nadzvedával vousy, Barunka se trochu třásla, napůl strachem, napůl rozrušením, a pevně se žebříku přidržovala. Trvalo dlouho, než vystoupali až nahoru, ale stálo to zato! Barunka nevěděla, kam se dřív podívat. Štěstím se jí až točila hlava, tak bylo všechno kolem krásné. I tady byl večer, stejně jako u Barunky doma, ale bylo dobře vidět, protože všude poletovala hejna zářících světlušek. Přímo pod nohama Barunky a Barnabáše tekla malá říčka. Voda v ní byla průzračná, a když se Barunka nad ni naklonila, dohlédla až na dno, pokryté bílými oblázky. Nad oblázky se vznášely různobarevné rybky, modré, žluté, oranžové, zelené, některé jako vytepané ze zlata nebo ze stříbra, jiné zářily jako duha. Také tvary měly roztodivné, úzké a dlouhé jako šipka, kulaté jako jablíčko, tenké i bachraté.

Barunka se na ně dívala, dokud ji Barnabáš nezatahal za rukáv a neukázal jí, že nedaleko od nich je dřevěná lávka, čistá, široká a úhledná, jako by je zvala, aby po ní přešli na druhou stranu říčky. Podala tedy skřítkovi ruku a šli, až došli na louku, plnou krásných, neobvyklých květin a sladké vůně. Barunka se zastavila jako omámená, ale hned se zase rozběhla, aby si všechno prohlédla. Zatímco se Barnabáš pro sebe jen pod vousy usmíval, pobíhala radostně kolem, až si najednou všimla, že v dálce, až na konci rozlehlé louky, se něco třpytí.

Podívala se tázavě na skřítka a ten jí povídá: „To je zeď, postavená z bílých třpytivých kamenů. V ní je brána, a když půjdeš se mnou, brzy uvidíš, co je za ní.“ Vydali se tedy tím směrem a za chvilku stáli u brány, celé ze stříbra a vykládané rubíny. Barnabáš třikrát tiše zapískal, a v tu chvíli se brána otevřela dokořán. Vešli a ocitli se v překrásném parku, plném fontán, jezírek, květin, zvláštních pokroucených stromů, a hlavně všelijakých pohádkových bytostí. Byly tu křehké víly, krásní elfové, několik princů a princezen v nádherných šatech, a dokonce i čarodějnice, která se kolem belhala o hůlce a něco si pro sebe mumlala. Udivená dívka zůstala stát a dívala se, jak víly na trávě tančí, princové a princezny jen tak postávají v hloučku a povídají si, skřítkové pospíchají každý jinam, … Až jí z toho šla hlava kolem.

Teprve když jí Barnabáš pověděl, že ještě zdaleka všechno neviděla, nechala se přemluvit k další cestě. Došli až na konec parku, a to byla od brány pořádná dálka. Nakonec před sebou uviděli zlatý zámek tak ohromný, že si dívka připadala malinkatá jako nějaká mrňavá muška. A co teprve Barnabáš! Sahal Barunce sotva po kolena. Na druhou stranu byl už dávno zvyklý, že je zámek tak ohromný, takže ho to nemohlo překvapit.

„Tady všichni bydlíme,“ vysvětloval. „Skřítkové mají svoji část támhle,“ ukázal malinkou ručičkou někam k nespočetné řadě zámeckých oken, „vedle nás bydlí víly, pod námi hodné čarodějnice, máme to prostě rozdělené podle druhů,“ usmál se. „Střed zámku patří elfům. Naše královna je také z rodu elfů, víš? Uvidíš, že je neobyčejně krásná, ale hlavně milá a laskavá.“ „Já se s ní setkám?“ Vyděsila se Barunka, protože dostala velkou trému. Není se co divit, ještě nikdy s žádnou královnou nemluvila. „Nemusíš se ničeho bát,“ chlácholil ji skřítek. „S královnou se dá mluvit úplně stejně jako s každým jiným elfem. Ostatně, už nás očekává,“ dodal a jemně postrčil vyplašenou dívku směrem k zámku.

Tak se stalo, že si Barunka popovídala s opravdovou královnou pohádkových bytostí, a moc se jí to líbilo. Královna byla opravdu taková, jak Barnabáš říkal. Potom už Barunku začala zmáhat únava, skřítek ji tedy doprovodil do krásné komnaty, která byla pro ni připravena, a ona na měkké posteli okamžitě usnula, jako když ji do vody hodí. Vzbudily ji až paprsky ranního slunce, proudící dovnitř oknem. Za chvíli se ozvalo zaťukání na dveře – to si pro ni přišel Barnabáš.

Jakmile ho uviděla, hned si vzpomněla, že se už včera chtěla na něco zeptat, jenom to kvůli spoustě nových zážitků nestihla. „Poslyš,“ vyzvídala, „jak je možné, že jsem tady zatím viděla jen samé hodné pohádkové bytosti? A kde jsou ty zlé? V mých knížkách vždycky nějaké byly. Třeba draci, baziliškové, černokněžníci nebo…“ Barnabáš se zamračil, jako by se mu ty otázky ani trochu nelíbily. Potom však přece jen odpověděl: „Kdysi dávno tady všichni žili s námi. Ale královna je musela vyhnat. Jinak to opravdu nešlo. Chtěli nám totiž vládnout. Mysleli si,“ rozčílil se, až mu zrudly tvářičky, „že jim budeme sloužit! No to víš, pokračoval už klidněji, že jsme jim dali za vyučenou. Bojovali jsme proti nim a porazili je.“ Domluvil a nevypadalo to, že by chtěl ještě něco říci. „Ale,“ nedala se Barunka, „kde jsou teď? Povíš mi to, prosím? Udělala na Barnabáše tak smutné oči, že musel odpovědět. „Ach jo,“ povzdechl si, tak tedy pojď se mnou.“

Zavedl ji k místu, kde byla v bílé zdi, obklopující celý park, malá, nenápadná dvířka. Ukázal na ně a řekl: „Tohle je vchod do Černého lesa. Tam žijí ti, na které ses ptala. Je to tak nebezpečné místo, že si to neumíš ani představit. Naštěstí je celá zeď obehnána mocným kouzlem, aby sem nikdo se zlými úmysly nemohl vejít. Vlastně bys o tom vůbec neměla vědět,“ dodal ještě s povzdechem. Potom se šli do zámku najíst, po výborném jídle se procházeli a dávali se do řeči s různými pohádkovými bytostmi. To by si Barunka ještě nedávno nepomyslela, že si bude klidně povídat například s trpaslíky nebo s vodníkem! Samozřejmě se jí to hrozně líbilo, ale přece jen, od té chvíle, kdy se dozvěděla o Černém lese, byla jako na trní. Nakonec jí to už nedalo a začala Barnabáše prosit, jestli by se tam nemohli na chvilinku, opravdu jenom na chvilinku podívat, jen tak maličko nakouknout. Byla hrozně zvědavá, jak to tam vypadá. Skřítek nejprve nechtěl o něčem takovém ani slyšet, rozčiloval se, dupal nožičkou, ale protože Barunka byla velmi

vytrvalá, nechal se nakonec přesvědčit. Vymyslel si, že se oba musí proměnit v malé ptáčky, úplně nenápadné, šedivé, aby si jich v Černém lese nikdo nevšiml. Jako ptáčkové se po lese rychle porozhlédnou, a hned poletí zpátky domů. Jednu věc Barunce obzvlášť důrazně pověděl, a to, že v podobě ptáčka nesmí za žádnou cenu ochutnat červené bobule, které rostou na stromě poblíž zámku. „Kdybys třeba i jen malý kousek sezobla, už bych ti nemohl vrátit tvoji pravou podobu,“ řekl přísně.

Pak pronesl zaklínadlo, které je proměnilo v ptáčky, a vyrazili. Byl to opravdu báječný zážitek! Barunka viděla draka, který spal, a jak odfukoval, šlehaly mu z nozder malé horké plamínky, zahlédla čarodějnici, skloněnou nad kotlem, plným odporného bublajícího lektvaru, nebo ošklivého baziliška s krutýma očima. Nevšimla si však někoho, kdo naopak viděl ji i Barnabáše. Byl to zlý černokněžník, velmi lstivý, který si hned pomyslel, že takové šedé ptáčky ještě v lese neviděl. Zadíval se na ně pozorně a potichu odříkal zaklínadlo, které mu odhalilo, kdo doopravdy jsou. Když poznal skřítka Barnabáše v doprovodu lidské dívky, ošklivě se zachechtal a použil další zaklínadlo: „Znám bobulí červených, z kouzelného stromu, ochutnáš dnes jednu z nich, nevrátíš se domů!“

Nato si pohrdavě odplivl a zmizel.

Šedí ptáčci o tom nic nevěděli a spokojeně se vraceli k zámku. Přelétli přes bílou třpytivou zeď, když vtom Barunka zahlédla strom s červenými bobulemi. V té chvíli na ně dostala strašnou, neodolatelnou chuť. Než jí v tom skřítek stačil zabránit, rozlétla se ke stromu a rychle jednu bobuli sezobla. To kvůli zaklínadlu zlého černokněžníka zapomněla, že to za žádnou cenu nesmí udělat. Barnabáš zanaříkal nešťastným ptačím hlasem a ona si hned vzpomněla, jenže bylo už pozdě. Teď to vypadalo, že je vše ztraceno.

Uběhlo několik dnů, pak týdnů. Barunka stále zůstávala malým, šedým ptáčkem, Barnabáš plakal, kudy chodil, a také doma, v chalupě, kde dívka bydlela, pro ni všichni plakali, maminka, tatínek i Šimon. Nevěděli, co se s ní stalo, dlouho ji všude hledali, ale nenašli. Nešťastný skřítek se zatím rozhodnul, že se poradí s královnou. Šel za ní, všechno jí vylíčil a stalo se, co očekával – královna se na něj velmi rozzlobila. „Barnabáši, způsobils hroznou věc,“ řekla mu. „Je to jen tvoje vina. Neměls nikdy Barunce dovolit, aby šla do černého lesa. Copak nevíš, jak moc je to nebezpečné? Barnabáš mlčel, díval se k zemi, z očí mu kapaly slzy. Dobře věděl, že královna má pravdu. Dlouho se na něj přísně dívala, nakonec se jí ho však zželelo. Zalistovala velikou kouzelnou knihou, chvíli v ní hledala, potom povídá. „Lidskou dívku může zachránit zase jedině člověk. Víc Ti říct nemůžu, dál už je všechno na Tobě.

Mezitím si Barunčin bratr navykl chodit do jejího pokoje, dívat se z okna a pozorovat hvězdy tak, jako to dělávala Barunka. Vzpomínal při tom na ni a moc se mu po ní stýskalo. Jednoho večera se zase díval na oblohu, a vtom se mu zdálo, že se tam děje něco podivného. Jako by se kolem jedné z hvězd cosi třpytilo a poblikávalo, cosi, co tam určitě dříve nebylo. Pozorně se na hvězdu zahleděl, až ho rozbolely oči. Najednou poznal, stejně jako před tím Barunka, že se dolů spouští stříbrný žebřík. Za chvíli uviděl i malého mužíčka, jak opatrně po žebříku sestupuje, vousy si malou ručkou přidržuje. Šimonovi bylo, jako by se ocitl ve snu. Nikdy na pohádky a kouzla nevěřil a teď se mu přihodí něco takového! Údivem a úlekem zůstal jako zkoprnělý, jen se dál bez hnutí díval, dokud mužíček nesestoupil na okenní rám a tiše nezaťukal na okno. Šimon, pořád jako ve snu, pomalu vstal a okno otevřel. Mužík se uklonil a povídá: „Jsem skřítek Barnabáš a znám tvoji sestru. Naléhavě potřebuje, abys jí pomohl!“ Na ta slova Šimon vyskočil, jako by ho Barnabáš píchl jehlou, a chtěl se rychle rozběhnout Barunce na pomoc. Skřítek ho ale zadržel a nejprve mu všechno vyložil, co a jak se přihodilo, ani to mu nezatajil, že pro záchranu sestry se bude muset vydat do velkého nebezpečí. Chlapec ale nezaváhal ani na okamžik, a tak spolu začali hned stoupat po stříbrném žebříku, za Barunkou a za velkým dobrodružstvím.

Jakmile dorazili na kouzelnou hvězdu, hned pospíchali za královnou. Šimon nevycházel z údivu, kde se to ocitl, ale na velké prohlížení nebyl čas. Pospíchali, aby co nejdřív Barunku

zachránili. Královna pak Šimonovi vysvětlila, že musí jít úplně sám do Černého lesa, najít tam strom se žlutými bobulemi, jednu utrhnout a dát ji Barunce sníst. Jestli přitom odříká zaklínadlo, které se naučí nazpaměť, kletba bude zlomena a Barunka se stane znovu dívkou. Šimon se nejprve naučil zaklínadlo. Potom šel za sestřičkou, aby ji utěšil. Našel šedého ptáčka, jak smutně a potichu sedí v Barnabášově pokoji, hlavu klopí k zemi. Pohladil ho po peříčkách, mile promluvil, ptáček se hned rozveselil a sedl si Matýskovi na rameno. Bylo to pro smutnou dívku velké překvapení, když uviděla bratra, a začala i doufat, že se jí vrátí její podoba. Chlapec už déle nečekal, rozloučil s Barunkou a vydal se do rovnou cestou Černého lesa. Od Barnabáše měl kouzelnou zlatou minci, jež ho mohla na několik minut udělat neviditelným, směl ji však použít jenom jednou. Kromě toho mu skřítek vysvětlil, jak se má v Černém lese chovat, a Šimon věřil, že se mu s pomocí mince, Barnabášových rad a vlastního bystrého rozumu podaří zázračné bobule donést a sestru vysvobodit.

Mnozí obyvatelé Černého lesa byli nočními tvory, a protože panoval bílý den, nyní tvrdě spali, jiní však byli vzhůru, a těm se chlapec musel obezřetně vyhýbat. Pečlivě si zapamatoval, kudy má podle skřítkova popisu jít, aby bezpečně obešel všechny bdící bytosti, a v lese našlapoval co možná nejtišeji, aby nikoho ze spánku neprobudil.

Podařilo se mu opatrně dojít téměř na místo, kde rostl strom s kouzelnými žlutými bobulemi. Ještě mu zbývalo přejít nejnebezpečnější úsek, jeskyni, kde bydlel černokněžník, ten, který svými kouzly způsobil Barunčino neštěstí. Šimon potichoučku kolem jeskyně našlapoval, když najednou zaslechl zlostné mumlání. Rychle sevřel v dlani kouzelnou minci a přál si být neviditelný. Povedlo se mu to právě včas, černokněžník zrovna vystrčil z jeskyně hlavu se zlostně naježenými vlasy a vousy a divoce se kolem rozhlížel. Když nic podezřelého nezpozoroval, naštěstí zase s brbláním zalezl. Pak už Šimon v pořádku došel až ke kouzelnému stromu. Utrhnul několik žlutých bobulí a vydal se na zpáteční cestu, stejně nebezpečnou jako ta, kterou měl právě za sebou.

Protože byl ale rozumný a nezapomínal na Barnabášovy rady, vše překonal a v pořádku se vrátil. Hned běžel za sestrou a nabídnul jí jednu žlutou bobuli. Přitom odříkával zaklínadlo: „Ať se vrátí sestra má, ať skončí trápení, ať se dívka nešťastná, hned nazpět promění.“

Domluvil, z malého šedého ptáčka se stala znovu dívka, radostí se rozplakala a bratra objala.

Teď už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit se všemi kouzelnými bytostmi a vydat se konečně domů.

Královna uspořádala na počest Šimona a Barunky velkolepou hostinu, a všem bylo trochu líto, že dobrodružství končí. Domluvili se ale, že se zase brzy uvidí.

Nakonec se sourozenci vydali v doprovodu Barnabáše znovu po stříbrném žebříku, tentokrát opačnou cestou, zpátky za rodiči.

Bylo to radostné shledání a dlouho si měli co povídat.

Časem se ukázalo, že Barunka i Šimon se po tom všem trochu změnili. Barunka poznala, že je docela užitečné dívat se pozorně kolem sebe, používat rozum, a naučila se hodně nových věcí.

Šimon zase pochopil, že nevěřit na pohádky a kouzelné bytosti byla velká chyba.

A to by měli vědět všichni.