O chalupníkovu synovi, co samotného krále přehádal

Stalo se v jedné daleké zemi, že si tam král vyjel na lov, a jak se tak hnal za losem přes houštiny a potoky, najednou nevěděl, kde že to vlastně je.

Naštěstí brzo dorazil k chalupě, co stála o samotě v lese. Byla nízká a nízké byly i její dveře. Tak nízké, že král, když nechtěl z koně sestoupit, musel se schýlit nad koňovu hlavu, aby mohl do těch dveří vjet.

Ve světnici bylo málo světla a král se v rozpacích zastavil na prahu.

»Hej!« zavolal, »je tu někdo?«

»Jakpak by nebyl,« ozvalo se zevnitř. »Je tu půldruha muže a jedna koňská hlava.«

Při těch slovech se na peci v koutě světnice něco zachrulo a z kožešin vyhlédl rozespalý mládenec.

»Kde máš otce?« zeptal se král, protože ho napadlo, že se s tímhle rozcuchancem asi nedomluví.

»Kde by byl,« zněla odpověď, »venku je a pokouší se tam z mála udělat hodně.«

Král z té odpovědi nebyl moudrý, a tak se raději ze­ptal:

»A co máma, co ta dělá?«

»Peče chleba na loňský rok.«

Král by byl toho marného hovoru nejraději nechal, jen kdyby byl věděl, kudy z toho lesa ven. Takhle mu však nezbývalo než se vyptávat dál:

»Máš bratra?«

Mládenec přikývl a král se zeptal: »A co ten dělá?«

»Loví,« dostalo se mu odpovědi. »Co chytí, nechá v lese, a co nechytí, přinese domů.«

Král z celé té řeči nerozuměl ani slovu, ale nechtěl to dát najevo. Nic víc se už proto nevyptával a rovnou mládenci poručil, aby hned slezl z pece a vyvedl ho z lesa. A tak se taky stalo.

Doma na zámku se mu ale všecko rozleželo v hlavě

a napadlo ho, že si z něho ten budižkničemu vlastně dělal dobrý den. Náramně se rozzlobil a hned poslal sluhu se vzkazem, aby chalupníkův výrostek bez meškání přišel na zámek a králi vysvětlil, co ty jeho odpovědi měly znamenat.

Nedalo se nic dělat, chalupníkův syn musel jít, kam ho zvali. Na zámku už ho čekal král se svými nejmoudřejšími rádci a hned na mládence uhodil:

»Cos tím myslel, že tvůj otec z mála dělá hodně?«

»Co bych měl myslet, byl na poli a sil žito. Pár hrstí ho člověk po poli rozhází, a celý pytel ho v létě sklidí.« Rádcové pokývali hlavou na souhlas a král se ptal dál: »A co to dělala tvá matka, když jsi tvrdil, že peče chleba

na loňský rok?«

»Jak pan král ví, bylo loni veliké sucho,« začal trochu rozvláčně mládenec. »Neurodilo se nám dost obilí, a tak jsme si k jaru museli vypůjčit pecen chleba od souseda. Letos však byla úroda dobrá, a tak matka pekla chléb, aby tu loňskou půjčku mohla sousedovi vrátit.

I teď byli rádcové spokojeni a král se vyptával dál:

»A copak lovil tvůj bratr, když to, co chytil, nechal v lese, a co nechytil, přinesl domů?«

»Odpusťte to slovo, vznešený pane králi,« odpověděl mládenec, »blechy chytal. Už ho moc sužovaly, proto šel do lesa, aby je ze svých šatů vychytal. Kterou tu zamáčkl a nechal v lese. Ty, co nechytil, donesl zpátky domů.«

Nedalo se nic dělat, král musel uznat, že měl mládenec pravdu. Zlobilo ho však, že na to sám nepřišel, a proto mu řekl:

»Dovolil sis žertovat s králem a já jsem zamýšlel potrestat tě tak, abys na to do smrti nezapomněl. Teď však jsem se rozhodl jinak. Taky ti dám jednu hádanku. Jestli odpovíš správně, pustím tě domů. Jestli se však spleteš, dám tě vsadit do vězení!«

Co chalupníkovu synovi zbývalo, ať chtěl nebo nechtěl, musel souhlasit. A král se ho zeptal: »Co je světlejší, sluneční paprsek, nebo mléko?«

»Sluneční paprsek,« odpověděl bez váhání chalupníkův syn, ale král se na něj rozkřikl:

»Neuhodls, hlupáku, neuhodls! Hej, sluhové! « zatleskal, »doneste pohár mléka a rozlijte ho tuhle na podlahu! « Sotva se tak stalo, rozkřikl se král znovu: »Tak jen se dívej, ty hlupáku! Na podlahu svítí slunce a je na ní rozlité mléko. Teď mi řekni, co je světlejší! Každý, kdo má oči, vidí, že mléko! Neuhodls a půjdeš do vězení, aby sis navždycky rozmyslel žertovat s králem!«

Odvedli ubohého mládence do vězení a nedali mu nic než kus suchého chleba a misku mléka, to aby nezapomněl na královu hádanku. Zatím krále napadlo, že se měl toho vtipálka ještě na něco zeptat. Rozběhl se za ním do vězení, a jak tak z plného světla vešel do temného sklepení, šlápl do misky s mlékem, uklouzl na ní a jak široký, tak dlouhý se rozplácl na zemi.

»Tak to vidíte, pane králi, kdo z nás dvou měl pravdu,« řekl mládenec. »Mléka tu mám dost, jen slunce mi chybí. Kdyby mléko bylo opravdu světlejší než sluneční paprsek, nemusel byste teď ležet u mých nohou. Ostatně se to na krále ani nesluší.«

Král byl zlostí celý bez sebe, ale nedalo se nic dělat. Chalupníkův syn měl pravdu, a on ho musel propustit z vězení. Tuze ho však hnětlo, že chudý chalupníkův syn je chytřejší než on sám, a taky se bál, že se mu všichni vysmějí, jestli se ten otrhanec někde pochlubí, jak krále přehádal. Rozhodl se proto, že se ho za každou cenu zbaví a sprovodí ho ze světa. Naoko se však tvářil přívětivě a řekl mu:

»Jsem s tebou spokojen, že jsi mou hádanku správně uhodl. Zasloužíš si za to zvláštní odměnu. Zítra ráno si sem pro ni přijď. Ale ne abys ze skromnosti nepřišel! To bys urazil svého krále a víš, jak se taková urážka trestá.«

Nic naplat, druhý den musel mládenec znova na zámek. Před branou na něho čekal jeden starý sluha: »Nechoď dál, chlapče, škoda je tvého mladého života. Král tě chce zahubit, celou smečku psů si na tebe přichystal.«

Ale mládenec se nedal odradit: »Když je člověk pozván k tak vznešenému pánovi, musí přijít. Však oni mě ti psi ještě nemají.«

Sotva vstoupil do dvora, opravdu se na něho vyřítila smečka loveckých psů. Král se díval z okna a těšil se na tu podívanou, až se psi do toho prosťáčka pustí. Ale co to? Psi doběhli skoro až k němu, ale najednou se otočili a jeden přes druhého se ženou někam na druhou stranu. Chytrý chalupníkův synek měl totiž pod košilí schovaného zajíce a v pravou chvíli ho pustil ven. Zajíc kličkoval po dvoře, psi se za ním hnali jako diví a mládence si ani nevšimli. Král to však neviděl, a tak nemohl pochopit, co se to vlastně děje.

»Za čím se to ti psi ženou?« volal na chalupníkova syna. »Za tím, co běží před nimi,« odpověděl mládenec. »A kdo před nimi běží?« vyzvídal král. »Ten, co se za ním psi ženou,« řekl na to mládenec, otočil se na patě a vyšel ze zámku. Od té doby už uplynulo mnoho vody v řekách té země a lidé na zlého a hloupého krále skoro zapomněli. Jen o chytrém chalupníkovu synu si dodnes vypravují, jak toho krále tenkrát přehádal.