O chasníkovi se soudkem piva

Byl jednou jeden chasník a ten sloužil dlouhou dobu v horách kdesi na severu. Jeho pán byl mistrem ve vaření piva. Pivo bylo tak pověstné a dobré, že se mu žádné jiné nevyrovnalo. Když chtěl chasník vystoupit ze služby a pán ho měl vyplatit, nechtěl chasník nic jiného než soudek vánočního piva. Dostal jej. Přehodil si ho přes rameno a vydal se s ním na cestu. Nosil se s ním dlouho. Čím déle však chodil, tím se mu zdál těžší. I začal se poohlížet po někom, kdo by s ním chtěl trochu popít, aby bylo piva méně a soudek nebyl tak těžký.

Konečně potkal starého člověka s dlouhými vousy. »Dobrý den,« pravil muž.

»Dobrý den,« odpověděl chasník.

»Kampak?« zeptal se muž.

»Hledám někoho, kdo by chtěl se mnou popít piva,« odpověděl mládenec, »abych neměl ten soudek tak těžký.«

»Nač koho hledat,« řekl muž, »vždyť bys mohl popít se mnou stejně dobře jako s někým jiným. Našlapal jsem se, že nohy sotva vleču, jsem unavený i žíznivý.«

»Pročpak ne,« svolil ochotně chasník, »ale řekni mi na­před, odkud přicházíš a kdo vlastně jsi.«

»Jsem Bůh a přicházím z nebeské říše,« odpověděl muž.

»S tebou se mi nechce popíjet,« pravil chasník, »pěstuješ tady na světě opravdu prapodivnou spravedlnost, děláš me­zi lidmi nápadné rozdíly. Někdo je bohatý, až neví, co s bohatstvím, a druhý je zase chudý až běda. Ne, s tebou pít nebudu,« řekl chasník a šlapal dál s těžkým soudkem piva na zádech. Ale sotva ušel kousek cesty, začal ho soudek strašně tížit. Zdálo se mu, že jej už daleko nedonese. Tu potkal ohyzdného člověka; byl jen kost a kůže, ale bylo na něm vidět, že je vytrvalý chodec.

»Dobrý den,« pozdravil muž.

»Dobrý den,« odpověděl chasník.

»Kampak?« zeptal se muž.

»Ech, hledám někoho, kdo by chtěl se mnou popít piva, abych neměl soudek tak těžký,« odpověděl chasník.

»A nechtěl bys popít se mnou?« zeptal se muž. »Nač máš koho jiného po světě hledat. Už jsem se dost nachodil a natrmácel, kapka piva by svědčila mému starému vyprah­lému žaludku.«

»I pročpak ne,« řekl chasník, »ale napřed mi řekni, kdo vlastně jsi a odkud jdeš.«

»Kdo jsem? Jsem věru dobře známý v celém světě. Jsem Čert a jdu z pekla.«

»Aj, to se tedy marně těšíš na mé pivo,« odpověděl chas­ník. »Neděláš nic jiného, než že trápíš a soužíš lidi. Kdykoli se lidem přihodí něco zlého, nějaké neštěstí, vždycky se říká, že ty jsi toho příčinou. Ne, ne, s tebou pít nebudu!«

I šel chasník zase dál se soudkem piva na zádech. Šel tak dlouho, až se mu soudek zdál nesnesitelně těžký, takže myslel, že už jej dál neunese. Rozhlédl se kolem sebe, nespatří-li někoho, kdo by s ním mohl trochu popít. A opravdu, z dálky viděl přicházet starce, který byl náram­ně vyschlý a hubený a sotva nohy vlekl.

»Dobrý den,« řekl stařec, když k němu došel.

»Dobrý den,« odpověděl chasník.

»Kampak kráčíš?« zeptal se stařec.

»Hledám někoho, kdo by chtěl se mnou popít piva, aby ho trochu ubylo a soudek nebyl tak těžký,« řekl chasník.

»Nemohl bys popít se mnou? Nač máš shánět někoho jiného?« pravil stařec.

»To bych mohl,« řekl chasník. »Ale napřed mi řekni, kdo jsi«.

»Říkají mi Smrt,« odpověděl stařec.

»S tebou budu pít,« řekl chasník, sundal soudek piva z ramena, narazil a napinil sklenku. »Ty jsi správný člověk, vyrovnáváš rozdíly mezi bohatými a chudými, jednáš se všemi lidmi stejně.«

Dal mu napít a stařec se rozplýval chválou dobrého piva. Chasník mu popřál po libosti, co hrdlo ráčilo; střídavě pili, sklenku si z ruky do ruky podávali. Piva ubývalo a soudek byl stále lehčí.

Konečně řekl stařec: »Nikdy jsem nepoznal lepší nápoj. Ještě nikdy mi nic nešlo tak k duhu jako tvé pivo. Je mi, jako bych se znovu narodil. Nevím, jak se ti mám odvděčit.« Pak chvíli přemýšlel, jak by chasníka odměnil, až konečně ho napadlo: »Ať se tvůj soudek nikdy nevyprázdní, i kdyby se z něho pilo sebevíc, a tvé pivo ať je lékem, kterým budeš uzdravovat lidi lépe než kterýkoli lékař! «

Ale na jednu podmínku musel chasník přistoupit. Stařec si vymínil: »Přijdeš-li k nemocnému a spatříš mě sedět u lůžka, musíš si dobře všimnout, kde sedím. Budu-li sedět u nohou nemocného, můžeš mu podat pozdravující nápoj ze soudku. Budu-li však sedět u hlav postele, nebude už nemocnému pomoci a uzdravující doušek mu podat ne­smíš.«

Chasník byl zakrátko proslulým lékařem. Volali ho k nemocným široko daleko a on uzdravoval i ty, jimž před­tím nebylo pomoci. Kdykoli vstoupil k nemocnému, podíval se nejdřív, kde sedí Smrt, a potom moudře usoudil, zda je možno nemocného uzdravit, či musí-li zemřít. Nikdy se nezmýlil. Stal se bohatým a váženým člověkem. Jednou ho povolali ke královské dceři v jedné daleké cizí zemi. Byla velmi nemocná a žádný lékař jí doposud nepomohl. Slíbili mu, že dostane všechno, co si bude přát, jen když ji uzdraví. Jak vešel do princezniny ložnice, hned spatřil starce s ko­sou. Seděl tentokrát u hlav postele. Seděl tam a právě usínal, hlava se mu klonila nízko na prsa. Princezně se v té chvíli ulevilo, to proto, že Smrt zrovna klímala.

»Tady není pomoci, nemoc je smrtelná,« pravil lékař. Začali však na něho naléhat a řekli mu, že ji musí uzdravit, kdyby je to mělo stát celou říši. Lékař pohlédl na Smrt, jak tam seděla a dřímala. Pokynul sluhům a tiše jim naznačil, aby opatrně otočili postel, tak aby se Smrt octla u nohou nemocné. Jakmile to bylo vykonáno, dal nemocné napít pozdravujícího nápoje a bylo vyhráno.

»Takhle jsi mě ošálil,« pravila Smrt, když se probudila, »je tedy mezi námi konec.«

»Musel jsem to udělat, měl-li jsem dostat princeznu a celou říši,« omlouval se chasník.

»Nebude ti to nic platno,« řekla Smrt, »neboť tvůj čas uplynul a ty teď náležíš mně.«

»Inu, staň se, co se musí stát,« odpověděl chasník, »ale snad mě přece ještě necháš alespoň pomodlit se otčenáš.«

Smrt řekla, že tedy počká, až se pomodlí. Chasník se modlil všechny možné jiné modlitby, jenom otčenáši se úzkostlivě vyhýbal. Konečně se mu zdálo, že Smrt dokonale napálil. Když to však Smrti trvalo s tím modlením příliš dlouho, zavěsila jedné noci nad chasníkovu postel velkou tabuli, na které byl napsán celý otčenáš. Když se chasník ráno probudil, padl jeho zrak prvně na popsanou tabuli. Začal číst, a protože byl ještě rozespalý, neuvědomil si ani, co vlastně čte. Teprve když se dostal k poslednímu slovu, s hrůzou seznal, jaké chyby se dopustil. Ale bylo už pozdě, napravit se to nedalo.