O CHLAPCI, KTERÝ SI ŠEL NAMLOUVAT DCERU BOHATÉ PANÍ ZA DALEKÝMI VRCHY

Byla jednou jedna žena a ta měla jediného syna. Byl to lenivý a netečný chlapec, který nikdy nic nechtěl dělat a byl k ničemu. Nejraději jen zpíval a tancoval celý den, ba někdy i dlouho do noci. Čím dál, tím horší to s ním bylo a tím horší bídu třela jeho matka.

Chlapec rostl a tím víc jedl. Také šatstva potřeboval stále více, neboť byl větší a silnější, a jistě toho také hodně roztrhal, neboť tancoval a skákal nejraději po polích a v lesích.

Konečně viděla žena, že už to tak dál nejde. Řekla tedy chlapci, aby si šel někam hledat práci, která by něco vynesla, jinak že oba budou muset zemřít hlady. Ale chlapec neměl k práci valné chuti. »Víš co, mámo,« řekl, »ožením se raději s dcerou bohaté paní za dalekými vrchy; potom se budu mít alespoň pořád dobře, budu moci tančit a zpívat a o práci se nebudu muset starat. «

Když to matka slyšela, pomyslela si, že by to nebylo zrovna špatné, kdyby se mu to podařilo. Poradila mu, aby se o to pokusil, a vybavila ho na cestu, jak mohla nejlépe, aby se zalíbil paní a její dceři. Slunce mu svítilo pěkně na cestu, když se vybral z domova. V noci však pršelo, takže druhý den bylo bláto a v bažinách pino vody. Chlapec se dal nejkratší cestou přímo k vysokým horám, za nimiž bydlila paní s dcerou. Zpíval a skákal, jak už byl odjakživa zvyklý. Najednou se octl před velkou bažinou, přes kterou ležel dřevěný můstek. Přehopsal můstek, ale na konci můstku musel ještě udělat pořádný skok rovnou na kopeček, aby si neumazal boty. A vtom plesk! bum!, a už se propadl do šeredné, vlhké a temné díry.

Zpočátku nic kolem sebe neviděl, teprve za chvíli objevila se před ním velká krysa. Pískala a vrtěla ocáskem, na němž měla uvázaný svazek klíčů. »Konečně jsi přišel, můj milý,« pravila krysa. »Děkuji ti, žes mě přišel navštívit, dlouho jsem už na tebe čekala. Přicházíš si mě namluvit, vím, že máš s ženěním naspěch, ale budeš muset ještě nějaký čas počkat, protože ještě nejsem se svou velkou výbavou hotova ani nejsem na svatbu ještě dokonale připravena. Ale vynasnažím se, abych měla co nejdřív všechno pohromadě.«

Potom vytáhla odkudsi několik skořápek od vajec, v nichž měla nashromážděny různé myší lahůdky, a nabídla svému hostu pohoštění se slovy: »Posaď se zatím a pojez trochu, jsi jistě po cestě unavený a hladový.«

Ale chlapec neměl ani trochu chuti na takové jídlo. Kéž bych jen byl už zase nahoře, pryč odtud z této odporné díry, myslel si, ale neřekl ani slovo. »Zdá se mi, že by ses rád ještě podíval domů,« řekla krysa. »Jdi tedy a já si co nejvíc pospíším se všemi přípravami, protože vím, jak toužíš po naší svatbě. Vezmi s sebou tuto lněnou nit, a až přijdeš nahoru, jdi rovnou domů. Ani jednou se však neohlédni nazpět! Celou cestu nesmíš říkat nic jiného než: Dopředu krátce, dozadu dlouze!« A dala mu do ruky lněnou nit.

»Zaplať pánbůh!« oddechl si chlapec, když se octl zase nahoře. »Už mě tam ale víckrát neuvidí, ať se marně netěší!« S nití v ruce skákal vesele k domovu. Zpíval si, jak byl odjakživa zvyklý, na odpornou myší díru a na podivnou krysu už ani nepomyslil, ale aniž o tom věděl, zpíval všechny své popěvky na slova:

Dopředu krátce, dozadu dlouze, dopředu krátce, dozadu dlouze!

Když došel večer šťastně domů, ohlédl se a spatřil, že se za ním táhne na sta a sta loktů nejjemnějšího a nejbělejšího plátna, jako kment tenkého, že ani nejproslulejší tkadlec by jemnější nedovedl utkat.

»Mámo, mámo! Pojď se podívat, pojď se podívat!« Žena vyběhla ven všecka vyděšena a ptala se, co se stalo. Když spatřila plátno, které se táhlo tak daleko, kam oko mohlo dohlédnout, a potom ještě hodný kus dál, kam už vidět nebylo, nechtěla ani svým očím věřit. Teprve když jí chlapec vypravoval, jak se všechno zběhlo, a když plátno ohmatala, rozveselila se tak, že se dala do zpěvu a do tance se svým synem o závod. Potom plátno svinula, rozstříhala a našila košil pro sebe i pro syna. Se zbytkem plátna šla do města, dobře ho prodala a přinesla si domů hodně peněz. Od toho dne se jim dařilo nějaký čas dobře, ale ani se nenadáli a byl pěknému životu zase konec.

Znovu nastala v chalupě nouze a bída a tu řekla matka synovi: »Měl by ses poohlédnout po nějaké práci, aby bylo z čeho žít, jinak nám nezbude, než abychom oba umřeli hlady.« Tentokrát dostal chlapec ještě větší chuť jít za paninou dcerou a namluvit si ji. Matce se rovněž zdál ten nápad docela dobrý, zvláště když nyní byl její syn slušně oblečen a nemusil se za sebe stydět. Vyparádila ho, jak mohla, dala mu na cestu, co ještě doma bylo, syn si obul nové boty, vyleštil si je, že se leskly jako zrcadlo, a když měl všechno pohromadě, vydal se na cestu. Počasí mu přálo jako poprvé.

Vyšel za nejkrásnějšího slunečního svitu, ale v noci pršelo a všude hned bylo pino bláta a bahna a v bažinách stála voda. Chlapec to vzal nejkratší cestou rovnou k paní za dalekými vrchy a poskakoval si a popěvoval vesele, jak to měl odjakživa ve zvyku. Snažil se jít jinudy než posledně, ale než se za zpěvu a poskakování nadál, octl se náhle zase u velké bažiny, přes kterou byl položen dřevěný můstek. Protože si nechtěl ušpinit boty, musil velkým skokem skočit z můstku na kopeček a plesk! bum!, už se to pod ním probořilo a on se propadl do šeredné, vlhké a temné hluboké díry.

Zpočátku nemohl nic kolem sebe rozeznat, teprve až se okoukal, spatřil před sebou velkou krysu. Pískala a vrtěla ocáskem, na němž měla uvázaný svazek klíčů. »Tos ty, můj milý?« pravila. »Buď mi vítán! Je od tebe hezké, že ses tak brzy vrátil. Však chápu, že už jsi netrpělivý, nemůžeš se dočkat naší svatby. Ale nic ti to není platno, musíš ještě chvilku počkat. Mé výbavě ještě ledacos schází, ale vynasnažím se, abych byla co nejdřív se vším hotova.« Jak to pověděla, vytáhla odkudsi několik vaječných skořápek a v těch mu předložila různé myší lahůdky. Ale chlapce přešla všechna chuť, když viděl tak hnusné věci. Kéž bych se co nejdřív odtud dostal, kéž bych už byl zase nahoře, pryč odtud, z téhle odporné díry! pomyslil si v duchu, ale neřekl ani slova.

Za chvíli řekla krysa: »Myslím, že by ses rád ještě podíval domů. Jdi tedy a já si pospíším, abych byla co nejdřív se všemi přípravami k svatbě hotova. Vezmi s sebou tuto vlněnou nit, a jak přijdeš nahoru, jdi rovnou domů, ani jedním okem se za sebe neohlédni! Jdi pořád kupředu a říkej si: Dopředu krátce, dozadu dlouze!« Dala mu do ruky viněnou nit a chlapec hleděl, aby byl co nejdřív nahoře. Zaplať pánbůh, že jsem zase unikl, řekl si, když se octl na vzduchu. Mě už víckrát neuvidíš, milá kryso, ani za nic na světě už se k tobě nevrátím. S nití v ruce skákal vesele cestou k domovu, zpíval si a výskal, jak byl zvyklý odjakživa. Na myší díru ani nepomyslil, ba ani nevěděl o tom, že celou cestu zpívá své veselé popěvky na slova:

Dopředu krátce, dozadu dlouze, dopředu krátce, dozadu dlouze!

Když kvečeru stanul na domácím zápraží, ohlédl se za sebe a spatřil, že se za ním táhne mnoho a mnoho set loktů dlouhý kus nejjemnějšího sukna, ba jistě dobrých pětadvacet set metrů. Bylo to sukno tak jemné, že by každý měšťák byl měl rád z něho šaty.

»Mámo! Mámo! Pojď se podívat! Pojď se podívat!« křičel.

I vyběhla matka ven a radostí divže ji mrtvice neranila, když spatřila to množství nejjemnějšího sukna. Chlapec jí musil od začátku až do konce vypravovat, jak se všechno zběhlo. Ovšemže nastaly v chaloupce znovu dobré časy. Chlapec dostal nové šaty a se zbytkem sukna šla žena do města. Každý rád koupil, a tak přinesla domů pino peněz. Vyparádila si pěkně světničku a sama také byla na stará kolena tak pěkně oblečena, že se toho v životě nenadála. A žilo se jim dobře.

Ale nakonec přece peníze došly a jednoho dne neměla žena, z čeho by uvařila oběd. Řekla tedy synovi, aby se poohlédl po nějakém výdělku, aby měli z čeho žít, neboť jinak by museli oba zemřít hlady. Synovi se však do práce nechtělo a řekl, že půjde raději k paní za dalekými vrchy a ožení se s její dcerou. Matka neměla ani tentokrát nejmenší námitky. Vždyť byl oblečen jako pán z města, pročpak by ho neměla chtít dcerka bohaté paní? Vystrojila ho, jak mohla nejlépe, chlapec si obul nové boty, vyleštil si je, že se leskly jako zrcadlo, potom se rozloučil s matkou a vydal se na cestu. Tentokrát se nedal nejkratší cestou. Namířil si to raději velkou oklikou, neboť už za nic na světě nechtěl se dostat k odporné kryse. Její ustavičné vrnění, pískání a žvanění o svatbě bylo mu už z duše protivné. Na cestu mu zase svítilo sluníčko a zhlíželo se pěkně v kalužích a bažinách. Vesele si zpíval a poskakoval, cesta mu rychle ubíhala. Při tom zpěvu ani nevěděl, jak se mohlo stát, že se opět octl u dřevěného můstku před velkou bažinou. Musel skočit na kopeček, aby si neumazal vyleštěné boty. A běda! Plesk! bum!, už se řítil dolů a vzpamatoval se až teprve dole v odporné, vlhké a nevzdušné díře.

Zprvu byl rád, že kolem sebe nikoho nevidí, ale za chvilku mu zakňourala u nohou krysa, která mu byla tak z duše protivná a měla na ocase uvázaný svazek klíčů.

»Dobrý den, můj milý,« řekla. »Pěkně vítám! Vidím, že beze mě dlouho nevydržíš; jsem ráda, že mě máš tak rád. Však už jsem s výbavou hotova, všechno je k svatbě připraveno. Co nevidět půjdeme spolu k oltáři.«

Teď jde do tuhého, pomyslil si chlapec, ale neřekl ani slovo. Krysa zapískla a hned se ze všech koutů vyhrnula hejna drobných krys i myší, jen se to kolem něho hemžilo. Šest velkých krys táhlo odkudsi starou pánev na smažení, dvě myši seděly na ní jako lokajové vzadu a dvě řídily vpředu spřežení. Ještě několik se jich usadilo v pánvi, velká krysa s klíči na ocase mezi nimi na čestném místě. Řekla chlapci: »Zpočátku bude cesta poněkud těsná, musíš se skrčit a jít vedle vozu, můj milý, ale až bude cesta širší, přisedneš ke mně na vůz.«

To bude nádhera! pomyslel si chlapec. Kéž bych se i tentokrát dostal zase nahoru! Nač tu mám s nimi pobíhat? Ale neřekl ani slova. Snažil se jim stačit; chvílemi musel lézt po kolenou, chvílemi se mohl trochu narovnat, ale záda musel mít stále ohnutá, protože cesta vedla těsnou chodbičkou. Po chvíli se mu však zdálo, že je už víc místa. Čekal toužebně na příležitost, kdy by bylo možno kryse utéci.

Jak tak šel s hlavou dolů, zaslechl za sebou svěží, jasný hlas: »Teď už je pěkná cesta, pojď, můj milý, přisedni ke mně do vozu.« Chlapec se po očku ohlédl za hlasem a hlava se mu zatočila z toho, co viděl. Vedle něho stál skvělý kočár a v něm seděla panna krásná, nádherná jako slunce zář. Byla obklopena zástupem krásných a milých dívek jako rojem hvězd. Byla to princezna se svými družkami. Všechny byly společně zaklety, ale nyní osvobozeny. Chlapec se stal jejich osvoboditelem, protože nikdy neodporoval a nikdy neodmlouval.

»Pojď ke mně!« řekla princezna. Chlapec vstoupil do vozu a jelo se do kostela. Když se vraceli z kostela, řekla princezna: »Pojedeme nejprve k nám a potom pošleme pro tvou matku. « Inu, dobře tedy, pomyslel si chlapec. Ani teď slůvkem neodporoval, ačkoli v duchu si myslel, že by bylo lépe, kdyby jeli raději hned k jeho matce a nikoli do té ztuchlé myší díry. Ale jak se podivil, když dojeli ke krásnému zámku. Vešli dovnitř, neboť ten zámek byl jejich obydlím. Potom poslali pro jeho matku krásný kočár, tažený šesti krásnými koňmi. Když ji přivezli, slavila se skvělá svatba. Trvala čtrnáct dní a dost možná, že trvá doposud. Pospíšíme-li si, snad ještě přijdeme včas, že si ještě s ženichem přiťukneme a s nevěstou zatančíme.