O Gudbrandovi z hor

Byl jednou jeden muž, který se jmenoval Gudbrand. Měl chalupu až daleko v horách, v samém úbočí horského hřebenu, a proto mu říkali Gudbrand z Hor. Gudbrand žil s ženou v tak dobré pohodě a tak dobře se spolu snášeli, že všechno, co muž udělal, zdálo se ženě tak dobré, že by to ani nemohlo být lepší! Nechť udělal co udělal, se vším byla velmi spokojena. Měli kus políčka, na dně truhly sto tolarů a ve chlévě dvě kravky. Ale jednoho dne řekla tetka strýčkovi: »Tak bych řekla, že bychom se měli vypravit do města a prodat tam jednu krávu, abychom měli nějaký groš po ruce. Jsme přece stejně dobří jako druzí, a tak ať máme nějaké peníze v ruce! Na těch sto tolarů, toť se ví, nebudeme sahat. Ale stačí nám přece jedna kráva! A já přitom ještě získám, budu mít na poklízení jen jednu krávu, místo abych se trápila se dvěma! «

Gudbrand si řekl, to že je opravdu moudrá řeč. A vzal krávu a šel s ní do městečka, aby ji prodal. Ale když tam přišel, nenašel nikoho, kdo by chtěl kupovat krávu. Inu, tak s ní půjdu zase domů, řekl si Gudbrand. Mám přece pro ni doma jho i stání a není domů o nic dál, než bylo sem. A dal se pomalu k domovu. Ale když kousek ušel, potkal člověka, který vedl na prodej koně. Gudbrandovi se zdálo, že by bylo lepší mít koně než krávu, a vyměnil tedy krávu za koně. Když chvíli šel, potkal člověka, který hnal před sebou tučného vepře. Gudbrandovi se zazdálo, že by bylo lépe mít tučného vepře než koně, a prohodil si tedy koně za vepře. Zase chvíli šel. A potkal člověka, který vedl kozu. Gudbrand si pomyslil, že by bylo lépe mít kozu než vepře, a proto vyměnil vepře za kozu. A šel a šel, až potkal člověka, který měl ovci. Prohodil s ním kozu za ovci, protože si řekl: Je vždycky lépe mít ovci než kozu! A když zase chvíli šel, potkal člověka s husou. A vyměnil si s ním ovci za husu. A. šel a šel, až potkal člověka, který nesl kohouta. I s ním vyměnil, protože si myslil: Je vždycky lépe mít kohouta než husu! A šel a šel, až už se schylovalo k večeru.

Tu ho přepadl hlad a milý chalupník prodal kohouta za dvanáct šilinků a koupil si za ně jídlo. Je přece lépe zachránit si život než mít kohouta! řekl si Gudbrand z Hor. A pokračoval v cestě k domovu. Když došel k sousedově chalupě, zaskočil na chvíli dovnitř.

»Jak ses měl v městě?« vyptávali se ho. »Inu, nestálo to za mnoho,« řekl Gudbrand z Hor. »Nemohu říci, že bych byl býval měl právě štěstí, ale,naříkat si taky nemohu.« A vypravoval jim od začátku až do konce, jak se mu vedlo. »Nu, to tě jistě žena pěkně přivítá, až se jí vrátíš s takovouhle domů!« řekl soused. »Pomáhej ti pánbůh nechtěl bych věru být na tvém mistě!«

»Podle mého by to bývalo mohlo dopadnout hůř,« mínil Gudbrand z Hor. »Ale ať to už dopadlo jakkoliv, mám tak hodnou ženu, že mi nikdy nic neřekne, ať udělám co udělám! « »To sice vím, ale přece jen ti nevěřím,« řekl soused. »Chceš se vsadit?« řekl Gudbrand z Hor. »Mám uloženo doma na dně truhly sto tolarů, troufáš si vsadit se o tolik?« Vsadili se. A Gudbrand pobyl u sousedů až do večera. Až za tmy se vydali na cestu ke Gudbrandově chalupě. Soused zůstal přede dveřmi a poslouchal. Gudbrand šel za ženou do světnice.

»Dobrý večer! « pozdravil, když vstoupil. »Dobrý večer! « odpověděla žena. »Zaplať pánbůh, jsi to přece ty! « »Ano, jsem to já.« A žena se ho hned ptala, jak pochodil v městě. »Inu, nestálo to za mnoho,« odpověděl Gudbrand. »Nemohu říci, že bych byl býval měl právě štěstí. Když jsem přišel do města, nebyl tam nikdo, kdo by chtěl kupovat krávu. Tak jsem ji vyměnil za koně.«

»To je dobře! « řekla žena. »Jsme stejně dobří jako druzí lidé a můžeme si jako oni jezdit do kostela vozem! A když na to máme, abychom si drželi koně, můžeme si dovolit mít ho! Jdi jen, chlapče, a přiveď ho! «

»Inu, to je tak,« řekl Gudbrand. »Nemám už toho koně. Když jsem ušel kousek cesty, vyměnil jsem ho za vepře.«

»Ale jdi, opravdu?« zvolala jeho žena. »Byla bych to udělala zrovna jako ty. To jsem ti opravdu vděčna! Budeme mít teď alespoň doma kousek masa a slaniny a budeme moci nabídnout pohoštění, když k nám někdo přijde — jako to dělají jinde. K čemu by nám byl kůň? Ještě by lidé řekli, že jsme zpychli tak, že už ani do kostela nemůžeme chodit pěšky jako dříve. Jen jdi, chlapče, a přiveď toho vepříka!«

»Ale já nemám už ani toho vepře,« řekl Gudbrand.»Když jsem chvíli šel, vyměnil jsem ho za kozu.«

»Ne — opravdu? Ty máš vždycky šťastnou ruku! « zvolala jeho žena.

»Vždyť když na to více myslím — co bych s tím vepřem dělala? Jen by lidé ještě řekli: ti lidé tam nahoře všechno jen projedí. Zato když teď budu mít kozu, budu mít od ní mléko a sýr — a koza mi přitom zůstane dál. Jen ji sem, chlapče, vpusť! «

»Ale když já ani tu kozu už nemám,« řekl Gudbrand. »Když jsem ušel zas kus cesty, vyměnil jsem tu kozu a dostal jsem za ni pěknou ovci.« »Opravdu, ale jdi! « zvolala žena. »Tos to udělal, jako bys mi to na očích viděl! Jako kdybych tam bývala s tebou byla! Co bychom si byli s kozou počali? Byla bych s ní musila šplhat po kopcích a večer zas dolů. Zato když budu mít ovci, dá mi vinu na šaty, budu mít doma dost vinutí a jídla také. Jdi jen pro ni, chlapče! «

»Když to je tak, nemám teď už ani tu ovci,« řekl Gudbrand. »Protože když jsem došel ještě kousek dál, vyměnil jsem ji za husu.« »To je dobře! « řekla žena.

»To jsem sama ráda! Vždyť co s takovou ovcí! Nemám beztoho ani kolovrátek, ani vřeteno a nevidím v tom na mou věru žádné potěšení, musit si hrát s předením a s tkaním. Kupovali jsme si šaty až dodnes, budeme si je kupovat i dál! A budu mít pěkně husí pečínku, však jsem se na ni něco natěšila! A taky peří do toho svého ubohého polštáře! Běž jen, chlapče, pro tu husu!«

»Ale já nemám už ani tu husu,« řekl Gudbrand. »Když jsem znovu ušel kus cesty, vyměnil jsem ji za kohouta.«

»Jak jsi jen na to mohl připadnout!« zvolala jeho žena. »Zrovna tak bych to byla všechno sama udělala. Kohouta! Vždyť to je, jako bys byl koupil hodiny, které se nemusí celý týden natahovat. Zakokrhá den jak den pěkně ve čtyři, abychom nezaspali a byli včas na nohou. Kdežto husa? Pečeně by se mohla připálit a polštář si mohu docela dobře nacpat senem. Tak jen skoč pro toho kohouta, hochu!«

»Ale když já už nemám ani toho kohouta,« řekl Gudbrand. »Když jsem tak šel a šel, dostal jsem takový hlad, že jsem div nepadl. A tak jsem kohouta prodal za dvanáct šilinků, abych hlady neumřel.«

»Buď bohu chvála, žes to udělal! « zvolala jeho žena. »Ať děláš co děláš, vždycky to uděláš nakonec tak, jako bys mi to z očí vyčetl. Vždyť taky, co s takovým kohoutem! Jsme přece svoji páni a můžeme si ráno ležet, jak dlouho se nám zachce. A zaplať jen pánbůh, že tě mám, můj dobrý hochu, zase doma. Ty dovedeš všechno tak dobře zařídit, tak k čemu potřebuji kohouta anebo husu nebo vepře či krávu! « Gudbrand otevřel dveře.