O hloupém pánovi a kotlíku, který sám vařil

Jednou se vydal jeden lovec na lov losa, aby si nadělal pořádnou zásobu masa. Jde sněhem, jde a najednou mu zakručelo v břiše tak, že se až sám skoro lekl. Ozval se hlad. Nedalo se nic dělat, musel si uvařit alespoň trošku kaše. Hladový by se marně toulal v lese a nic by nechytil.

Nalámal si dřevo, rozdělal oheň a roztopil v kotlíku tolik sněhu, aby se mu mohla kaše uvařit. Nasypal pak do vody ovesnou mouku a čekal. Když se už kaše dovářela, postavil kotlík z ohně na zem, aby se jídlo nespálilo. Kotlík dobu­blával a kaše se mile ozývala, když tu najednou jel kolem jakýsi pán. Zastavil se a povídá udiveně:

»To jsem ještě neviděl, aby se kaše takhle vařila vedle ohně, jen tak sama!«

Lovec viděl, že pán asi nechal rozum doma. Řekl:

»Ano, jsi první, kdo můj kotlík vidí při vaření. Ten to dovede! Ten vaří! Žádné tahání dříví z lesa, všechno pěkně dělá on sám! Posaď se, za chviličku můžeš se mnou ochut­nat kaši, kterou můj kuchař připravil. Slouží mi dobře, i když vypadá už trochu staře.«

Poklepal koflíku na jedno ouško a povídá mu laskavě:

»Kotle, kotle, kotlíčku, dodělej mi kašičku!«

Pán vypadal, jako že se na kaši moc netěší. Měl asi doma lepší jídlo, a tak se mu pusa ani moc na obyčejnou ovesnou míchanici nesmála. Lovec se tedy pustil do kaše sám a jen se olizoval. Pán chvíli koukal a pak se začal vyptávat:

»A co ten kotlík dovede uvařit ?«

»Všechno, nač máš chuť. Dáš na to do kotlíku vodu a už se to vaří jako na nejbohatší hostinu.«

»Nejbohatší hostinu, říkáš? A že ty máš jen ovesnou ma­zanici? Proč nemáš něco lepšího?«

»Jdu na lov, pane, a musím mít v žaludku lehko. Proto jsem si poručil kaši.«

»Víš co?« nemohl pán přemoci už svou zvědavost a chuť. »Já ten kotlík od tebe koupím za sto tolarů.«

Lovec se té hlouposti v duchu podivil. Pochopil, že si může pomoci k penězům. Majetek od hlupáka, to je přece pořád majetek. Povídá tedy po chvíli:

»Kdepak, ani nápad. Za sto tolarů, to ne. Víš, co ten­hle pomocník ušetří práce s dřívím a peněz za otop? Sedíš si doma a se žádným topením si nemusíš dělat sta­rosti.«

»To je pravda,« souhlasil pán, »také jsem na to myslel. Tak ti dám tolarů pět set a kotlík bude můj.«

Lovec už nesmlouval. Dal pánovi kotlík, schoval si peníze a obrátil se k domovu.

»Počkej, a kde bydlíš?« volal pán, »kdybych se náhodou ještě potřeboval na něco zeptat ?«

»Tady za lesem,« mávl rukou lovec a šel domů.

Pán spěchal domů, jen mu sáně svištěly po sněhu. Však se bude manželka divit! Pořád mu jen vyčítá, jak je hloupý, a teď konečně uvidí! Ta bude koukat, až postaví kotel na stůl a uvaří jí dobroty jako z panské hostiny. Hned jak přišel domů, všechno jí vyprávěl. Nakonec postavil kotlík na stůl a povídá:

»Tak to je on. To je ten chlapík, co vaří bez ohně.«

Ani se na manželku nepodíval, jako kdyby tu nebyla. Přinesl vodu do kotlíku, pak tam přisypal kroupy a nakonec hodil ještě kus masa, jen to žbluňklo.

»Slyšíš, jak povídá?« řekl jen manželce zálibně.

Kotlík však stál na stole a jinak nic. Žádné vaření, žádné bublání. Po chvíli povídá pán:

»Vidíš, jak je hodný a chytrý? Nechce na stole vařit, aby nám nezapálil stůl a od stolu dům.«

Popadl kotlík a běžel s ním na dvůr. Postavil ho kousek od dveří a čeká. Kotlík však zase nic. To už bylo pánovi divné. Přemýšlel a povídá:

»Aha, já jsem se zapomněl zeptat, co se mu má říci a jak se mu má poručit, aby vařil. Pojedu zpátky a na všechno se důkladně vyptám.«

A tak se stalo. Jen dojel k lovcově chatrči, už volal:

»Kdepak jsi? Zapomněl jsem se tě zeptat, co se má tvému kotlíku poručit, aby vařil. Stojí mi tam na dvoře a ani nezabublá! «

»Víš,« odpověděl lovec, »on je to velký lenoch a pracovat se mu moc nechce. A asi tě také ještě nezná, když byl tak dlouho zvyklý na mě. Stoupni si k němu s holí, raději s pořádnou, pak ho můžeš zkusit pohladit po oušku a říkej:

„Koflíku, pospíchej, já už mám hlad, abych ti nemusel tou holí dát!"

Pak už se určitě lekne a začne. Vždyť jsi ho viděl. A kdyby náhodou ještě nezačal, tak ho nijak nelituj a vyplať ho pořádně holí. Víš přece, jak se to musí s lenochy a co na ně platí.«

Pán tu řeč vyslechl a asi se mu zdála rozumná. Zakýval totiž hlavou a obrátil se k domovu. Pospíchá, pospíchá, sáně po sněhu sviští, losí spřežení odfrkuje a pán se těší, jak to ženě ukáže. Přijede domů, zavolá na manželku, sežene si tlustou tvrdou hůl a už jde ke kotli. Tam spustí:

»Kotlíku, pospíchej, já už mám hlad, abych ti nemusel tou holí dát! «

Skončil a kouká a nevěří svým očím. Kotlík nic. Pán k němu vykročil, za ouško ho zatahal, až voda zašplouchala.

»Poslechni, kotlíčku, tak už začni!«

Kotlík zase nic. Stojí, stojí, voda v něm němá a nehybná.

To pána rozzlobilo. Začal vzpomínat, jak to ten lovec říkal dál. Aha, pak holí, a raději pořádnou! Sevřel hůl v hrsti a začal kotlíku sázet jednu ránu za druhou.

»Počkej!« křičel přitom, »však já tě už naučím vařit!«

Kotlík nic. Zato manželka si myslela, že se muž zbláznil, a raději utekla k sousedce. Pán se rozzuřil ještě víc a začal do koflíku mlátit jako kladivem. Líný kotlík však vařit nezačal, ani nemohl. Nevydržel pánovo napomínání holí a rozbil se na několik kusů. Voda z něho vytekla a zmizela a stejně zmizela pánova naděje, že by mohl kotlík vrátit a chtít peníze nazpátek.

A tak pán od té doby sedával doma a přemýšlel, jak by mohl svého rozmláceného pomocníka spravit. Dodnes však

na nic nepřišel.