O kohoutkovi, mlýnku a pytli vos

Byl jeden chalupník a ten neměl vůbec žádné peníze. Zato však měl v chlívku vykrmené prasátko, a tak se rozhodl, že ho odvede do města na prodej.

Jenže taková věc se lehko řekne, ale těžko udělá. Prasátko se vzpouzelo, každou chvíli se zastavilo a rylo se v blátě. Chudák chalupník ho musel chvíli tlačit a chvíli táhnout, a nežli ušli kus cesty, vypadal stejně jako to prasátko.

Konečně se celý utrmácený na chvilku posadil vedle ces­ty, a tu vidí, že sem přijíždí nějaký pán na koni.

Chalupník honem vyskočil, pozdravil a smekl čepici a zeptal se pána, jestli by nekoupil prasátko.

»Jdi s ním k čertu!« křikl na něho pán, pobídl koně a byl tentam, jen trochu zvířeného prachu po něm zůstalo.

Co se dalo dělat. Chalupník si ulomil z keře proutek, pobídl prasátko a pustili se dál. A zase ho chalupník chvíli tlačil a chvíli táhl, a takhle se dostali až k nějakému statku.

Statkář stál před vraty, pokuřoval z fajfky a díval se na nebe, jaké bude počasí.

»Šťastný dobrý den,« pozdravil ho chalupník, »nekoupil byste prasátko?«

»Jdi s ním k čertu,« odpověděl statkář a zabouchl mu před nosem vrata.

Chalupníka to mrzelo, ale nic naplat, musel dál.

Kvečeru došel k nějaké hospodě. Napadlo ho, že snad tady by mohl prasátko odbýt. Ale sotva hospodské řekl, co by rád, už ho zas posílala k čertu.

»Já bych už třeba i k tornu čertu šel,« povzdechl si cha­lupník, »jen kdybych věděl kudy.«

»Já ti cestu ukážu,« nabídl se mládenec, co tam seděl v koutě a popíjel pivo. A hned taky vyskočil a vedl chalup­níka k lesu a v tom lese k černé skále. Ve skále byla železná vrata

»Tady je to,« řekl, a v tom okamžení zmizel, jak by se do země propadl.

Noc už byla na spadnutí a chalupník únavou sotva pletl nohama. Nezbývalo mu proto nic jiného, než na vrata zabušit. Vykoukla z nich nějaká umouněná hlava:

»Co tu chceš, he?«

»Jdu se zeptat, jestli nekoupíte prasátko,« kurážně odpo­věděl chalupník.

»Tak počkej, já se zeptám,« řekl na to ten umouněnec a zmizel vevnitř.

Než by však napočítal do pěti, byl zase zpátky, a ať jen prý chalupník vejde, že mají zrovna trh. Vrata se otevřela dokořán a chalupník viděl, že je opravdu v pekle.

Čerti se hned sběhli kolem prasátka a každý ho chtěl koupit. Ale tu přišel sám pekelný kníže, a ten chalupníka vyzval, ať jde s ním. Že mu za prasátko zaplatí tak dobře, jako mu ještě nikdy nikdo nezaplatil.

Zavedl chalupníka do svého domu a tam mu podal čer­ného kohouta s velikým červeným hřebenem. Chalupník se začal ošívat, to že je trochu málo za tak pěkné prasátko, ale pán mu na to řekl:

»Neříkej, že je to málo, dokud nevíš, co ten kohout dove­de. Kdykoliv řekneš:

„Stříbrný kohoutku, snes vejce do koutku!"

snese ti stříbrné vajíčko.«

Teď se teprve chalupník zaradoval, pěkně poděkoval a spěchal domů. Cestou se však nejdřív stavil v té hospodě, co ho odtamtud prve šenkýřka vyhnala. Poručil si dobré jídlo a pití, a když byl čas platit, vytáhl z pytle kohouta, postavil ho na zem a poručil:

»Stříbrný kohoutku, snes vejce do koutku! «

Hospodská jak ten div uviděla, hned si usmyslila, že toho kohouta musí stůj co stůj dostat. Pořád proto chalup­níka zdržovala, aby ještě nechodil, až uběhl celý den.

Večer mu ustlala v komoře a čekala, až usne. Potom mu z pytle vzala kouzelného kohouta a místo něho mu tam strčila obyčejného ze svého kurníku.

Ráno se chalupník nasnídal a chtěl platit. Sáhl do pytle, vytáhl kohouta a řekl:

»Stříbrný kohoutku, snes vejce do koutku!«

Ale kohout nic.

Chalupník tedy znova přikázal:

»Stříbrný kohoutku, snes vejce do koutku!«

Ale kohout zase nic. A ať chalupník prosil, nebo křičel, ko­hout na to všecko odpovídal jenom: »Kykyryhý! Kykyryhý! «

Chalupníka to dopálilo a rozběhl se rovnou zpátky do pekla. Pekelný kníže ho vyslechl, ale nic na to neřekl, jenom mu podal veliký mosazný mlýnek:

»Teď už snad budeš spokojen. Stačí, abys jen otočil kličkou a řekl:

„Toč se, můj mlýnku, vesele,

ať se mi, nač mám chuť, namele!"

A mlýnek ti namele, co si budeš přát.«

Chalupník poděkoval a spěchal domů, jenže mu to neda­lo a cestou se zase stavil v té hospodě, co předtím.

Hospodská už byla náramně zvědavá, co nového si cha­lupník nese. Hned ho proto začala obskakovat a vyptávat se, co by mu měla připravit k jídlu.

»Dnes nic,« odpověděl chalupník, »dnes vás všecky pohos­tím já!«

Postavil na stůl mlýnek, zatočil kličkou a namlel každému, co jen si kdo přál.

Jak to hostinská uviděla, hned ji zas napadlo, že ten mlýnek musí mít, a tak ho v noci chalupníkovi vyměnila za obyčejný.

Ráno chtěl chalupník posnídat, vytáhl z pytle mlýnek, postavil ho na stůl, zatočil kličkou a řekl:

»Toč se, můj mlýnku, vesele, ať se mi koláč namele! «

Ale mlýnek nic.

Chalupník si ho ze všech stran prohlédl, ale nic zvlášt­ního neviděl. Znova ho proto postavil na stůl, zatočil kličkou a poručil:

»Toč se, můj mlýnku, vesele, ať se mi koláč namele! «

Ale mlýnek zase nic.

Chalupník prosil, znova a znova točil kličkou, ale všechno marné.

Nakonec se opět rozběhl do pekla.

Pekelný kníže ho pěkně přivítal, vyslechl a řekl mu:

»Aby byla na světě nějaká spravedlnost, rozdělíme se spolu. Ty dostaneš zpátky svého kohouta i mlýnek, a já taky nevyjdu naprázdno, i pro mě se v hospodě něco najde. Teď si vezmi tenhle kožený pytel a neotvírej ho, dokud nebudeš v hospodě. Potom řekni:

„Ať pytel dobře poslouží,

a každý má, co si zaslouží!"«

Chalupník udělal, jak mu čert přikázal. Rozvázal v hos­podě pytel a řekl:

Ať pytel dobře poslouží,

a každý má, co si zaslouží! «

V tu chvíli z pytle vyletěl roj vos a vrhl se na hospodskou. Jak ji ty vosy bodaly, tak ji bodaly, až honem přinesla kohouta i mlýnek, co chalupníkovi vzala, a jen ho prosila, aby zavolal vosy zpátky do pytle. Ale chalupník nevěděl, jak by to měl udělat.

A tu se za ním ozvalo:

»Neříkal jsem ti, že se spolu rozdělíme? Nech si kohouta i mlýnek, já si vezmu hospodskou. Stejně už dávno propad­la peklu.«

Chalupník se otočil a uviděl pekelného knížete, co mu dal ty tři kouzelné věci.

Ten otevřel kožený pytel a vosy do něj vletěly i s hospod­skou. A rázem potom byl tentam.

Chalupník se vrátil domů a stal se z něho bohatý a vážený člověk. Až do smrti vzpomínal na čerta a nikdy nepřestal říkat:

»Dobrého člověka ani peklo nespálí.«