O kouzelném hrnci

Byli jednou stařík a stařenka a ti neměli nic než jedinou krávu. Když už ji jednoho dne neměli čím živit, rozhodli se, že ji muž odvede na prodej řezníkovi. Rád nerad, stařík se ráno vypravil na cestu a bylo mu krávy čím dál víc líto.

»Kdyby si ji chtěl někdo nechat, vyměnil bych ji s ním třeba za cokoliv,« bručel si pod vousy.

»Já bych si ji nechala,« ozvalo se za ním, »jen jestli bys ji se mnou vyměnil.«

»To se ví, že vyměnil,« řekl stařík a otočil se. Vzadu kousek od cesty seděla pod stromem babka a vyškrabovala kaši z hrnce.

»Nemůžu ti za ni dát nic jiného než tenhle hrnec,« řekla, »ale uvidíš, že špatně nepochodíš.« Staříkovi se to zdálo být trochu málo, ale co se dalo dělat, co slíbil, musel spinit. Babka si krávu odvedla a stařík se vrátil domů.

»Prodals?« zeptala se ho žena. »Prodal,« řekl stařík, »a dostal jsem za ni tuhleten hrnec. « Ženě se to také zdálo být málo, ale už se stalo, a tak hrnec vzala a postavila ho na okno. Ten chvilku stál jako každý obyčejný hrnec, ale potom se najednou začal kolíbat a k tornu si tiše broukal: »Kolíbám se, jen se třesu, přinesu vám, co unesu.« Nato se skulil z okna a hnal se pryč. Za chvilku byl na dvoře lakomého sedláka, vkutálel se do kuchyně a postavil se na lavici. »To je šikovný hrnec,« řekla si děvečka, která chtěla právě vařit oběd, »v tom se bude dobře vařit polévka.«

Postavila hrnec na oheň, dala do něj kus masa a vařila. Když byla polévka hotová a děvečka ji odstavila z ohně, zazpíval hrnec svou písničku: »Kolíbám se, jen se třesu, odnesu si, co unesu.«

»A kampak se kolíbáš?« zeptala se děvečka. »K dědkovi a bábě, do chaloupky v trávě,« zavolal hrnec a byl tentam. Dědek s babkou si dobře pochutnali, pak babka hrnec vymyla a postavila ho zase na okno.

Hrnec chvilku tiše stál, ale pak si zase zazpíval: »Kolíbám se, jen se třesu, přinesu vám, co unesu.« Nato se skulil z okna a upaloval rovnou zas k tornu bohatému sedlákovi. Sedlákova dcera právě stloukala máslo. Uviděla hrnec, který se jí šikovně přistavil k ruce, a dala máslo do něho.

Ale jen byl hrnec piný, zakolíbal se a zazpíval: »Kolíbám se, jen se třesu, odnesu si, co unesu.« Děvče se ještě stačilo zeptat: »A kampak se to kolíbáš?«

»K dědkovi a bábě, do chaloupky v trávě,« odpověděl hrnec a byl pryč. V chaloupce měli z másla velikou radost, hned ho odnesli do sklepa a hrnec zase postavili na okno.

Ale jen to udělali, už zas si hrnec zazpíval: »Kolíbám se, jen se třesu, přinesu vám, co unesu.« Vykutálel se ven a rovnou tam, co už podvakrát.

Selka nebyla o nic méně lakomá než její muž. Seděla právě ve světnici a počítala peníze. Když je všecky spočítala, rozhlédla se kolem sebe, do čeho by je měla dát. Uviděla hrnec, právě dost veliký, aby se do něho všecky vešly, a tak ho hned popadla a napinila ho až po okraj zlaťáky. »Kolíbám se, jen se třesu, odnesu si, co unesu,« zazpíval hrnec a skutálel se na zem. »Počkej, kam běžíš!« volala na něj selka. »K dědkovi a bábě, do chaloupky v trávě.« Selka se za ním rozběhla, ale hrnec jí proklouzl pod rukama, a kde už mu byl konec! To bylo v chaloupce radosti! Honem hrnec vyprázdnili a postavili na jeho místo. Ale ten ani dlouho nepostál a už zase zpíval:

»Kolíbám se, jen se třesu, už vám nic víc nepřinesu.« Dědek s babkou by se byli rádi ještě na něco zeptali, ale po hrnci už nebylo ani vidu. Ten si to namířil zas rovnou na dvůr toho lakomce a postavil se tak, aby si ho sedlák musel všimnout. Sedlák, to se ví, už věděl, jak hrnec ošidil jeho děvečku, dceru i ženu. Popadl ho proto za obě ucha a chtěl ho rozbít. Ale jak se tak nad ním sklonil, hrnec se proměnil ve velikou káď a sedlák do ní po hlavě žuchnul, jen to zadunělo. »Kolíbám se, jen se třesu, odnesu si, co unesu,« zazpíval hrnec jako obvykle a uháněl ze dvora.

»Počkej, zastav, kam to se mnou běžíš!« volal vyplašený sedlák.