O kouzelném kloboučku

Byl jeden pasáček a ten pásl krávy na palouku v lese. Uprostřed palouku se zvedal malý kopeček, a právě když ve vesnici zvonili poledne, ozval se z toho kopečku nějaký hluk a bylo slyšet hlas:

»Kde je můj klobouček? Kdo jste viděli můj klobouček?« Pasáčkovi to připadalo divné, a když volání neustávalo, zavolal:

»Nenašlo by se tam taky něco pro mě?«

»Nenašlo,« odpověděl mu hlas, ale hned se ozval někdo jiný:

»Ale ano, našlo, je tu ten starý klobouk po tatínkovi! «

Nato z kopce vyletěl širokánský černý klobouk, a sotva si ho pasáček nasadil na hlavu, uviděl najednou, co předtím ještě nikdy nespatřil: z hory se vyhrnul celý průvod trpa­slíků a každý měl na hlavě stejný černý klobouk, jako teď měl on sám.

Trpaslíci se pustili k vesnici a pasáček nechal krávy kra­vami a utíkal za nimi.

Cestou potkal několik sousedů, ale nikdo si ho ani ne­všiml a někteří divže ho neporazili. Pasáček je všechny slušně pozdravoval, ale oni se otáčeli, jako by nevěděli, kdo to na ně mluví.

A tu ho konečně napadlo to pravé: vždyť oni ho sousedé nevidí! Ten černý klobouk ho dělá neviditelným!

Pasáček se zaradoval a směle si to namířil rovnou do hospody. Tam bylo veselo! Slavili právě posvícení, všichni se dobře bavili, jedli, pili a tancovali, jen na pasáčka si nikdo nevzpomněl.

Tak vy tak, řekl si pasáček, celý den abych se staral o vaše krávy, a vy pro mě ani koláč nenecháte! Tak to já se tedy obsloužím sám!

Rozběhl se mezi stoly a od všeho ochutnal, jedl a pil, jako když paličkami tluče. Až se mu z toho za ušima boule dělaly.

Ale když byl v nejlepším, tak se to stalo: někdo do něho vrazil, klobouček spadl na zem, a najednou všichni uviděli pasáčka s pusou mastnou od pečeně a tvářemi rozpálenými pivem.

Pustili se do něho, co tu dělá, že se o krávy nestará,a v tom zmatku snad kouzelný klobouček rozšlapali, protože se ztratil a už ho nikdo nenašel.

Ale pasáček stejně až do smrti vzpomínal na to, jak se tenkrát o posvícení poměl.