O kouzelném kvítku

Jeden král měl vojáka, který dovedl víc než jenom jíst chleba. Byl nejpřesnější, nejčistší a nejpořádnější z celého pluku. Když král nějakému vojákovi vyčítal, že je nepořád­ný, že je špatně ustrojený a že si nedává na své věci pozor, vždycky ukazoval na toho pořádného a říkával:

»Tenhle nedostává větší žold než vy, a přece se stará o své věci mnohem líp.«

»Jak by ne,« odpovídali vojáci, »vždyť dovede čarovat. Kdybychom to uměli my, také bychom vypadali jako on.«

Král byl zvědavý a myslil si: Tomuhle musím přijít na kloub. Jednou večer se přestrojil za žebráka, šel k vojákovi a povídá mu:

»Vojáčku, jsem starý a nemám kam jít. Nemohl bych u vás někde přespat?«

Voják odpověděl: »I můžeš, dědečku, ale musíš se položit na slámu, nic lepšího tu nemám.«

Král byl spokojený, položil se, ale po očku pozoroval, co se bude dít. V noci k němu voják přistoupil a povídá: »Pojď, půjdeme se trochu podívat na rynk.«

A oba zamířili na rynk, kde měli bohatí obchodníci své krámy. U těch největších se voják zastavil, vytáhl zpod kabátu kouzelný kvítek, který utrhl o svatojanské noci v lese mezi kapradím. Kvítkem se dotkl dveří, dveře se samy otevřely a voják s přestrojeným králem mohl volně do krámu. Kvítek otevřel i železnou pokladnu, do které ob­chodník uložil peníze. Voják všechno vybral. Sotva byly peníze na hromadě, pobízel král vojáka:

»Rychle, rychle, ať se dostaneme odtud, jinak nás ještě chytí.«

»Jen neměj strach,« uklidňoval jej voják, »nejdřív musím peníze spočítat a rozdělit.«

Voják peníze spočítal a rozdělil na tři díly. Potom po­věděl:

»Tahle hromada jsou peníze, za které obchodník nakupo­val, druhá hromada jsou poctivě vydělané peníze, třetí hro­mada mu patří neprávem. Získal ji špatnou mírou a váhou. Tuhle třetí hromadu si vezmeme.«

To řekl a rozdělil ji na dva stejné díly. Jeden díl dal králi, druhý si zastrčil sám. Tak to udělali ještě ve dvou krámech. V posledním však chtěl král vzít všechno. Tu mu dal voják ránu, až se mu v očích zablesklo. Potom řekl:

»Bratře, teď ještě půjdeme do královské pokladnice.«

Přišli k zámku a vojáci, kteří měli hlídat, spali jako medvědi. Voják se dotkl dveří kvítkem a všechny dveře se jim hned otvíraly. Dostali se až do pokladnice, kde bylo zlata na hromadách jako sena na louce. Král dělal, jako by si chtěl nabrat piné kapsy. Voják mu zase dal ránu, až mu šla hlava kolem.

»Z těch peněz,« řekl voják, »musí král živit vojáky, těch se mi nedotýkej. Z téhle hromady však vydržuje král svoje dvořany. Z té si něco vezmeme.«

Vzali si z té hromady a dostali se bez nehody ven. Před zámkem se rozloučili.

Jak se král druhého dne probudil, dal si zavolat vojáka a vyčetl mu, že kradl v královské pokladnici. Voják nejdříve zapíral, ale když se podíval králi zpříma do obličeje, poznal, kdo s ním v noci chodil. Začal prosit o milost, že nevěděl, s kým jde. Král se smál a třel si tvář, kterou měl po včerejšku ještě naběhlou. Povídal:

»Zle sis se mnou zahrál, ale odpustím ti. Nepošlu tě na šibenici. Kouzelný kvítek mi tu necháš. Nebudeš už mít zapotřebí, aby sis pomáhal penězi, o které ošidili bohatí kupci chudáky. Ode dneška budeš mým generálem.«