O kravičce Bukole

Stála jednou až na konci pohádkového světa roztrhaná chalupa a v ní žili stařeček se stařenkou. Bůhvíjak se to přihodilo, ale nikdy se stařečkovi nepodařilo chytit jedinou rybku, přestože moře bylo nedaleko.

Jen kravička Bukola jim dávala obživu - mléko, ze kterého stařenka stloukala máslo tak dobré, že ho kupoval i pan král pro svou tabuli.

Pravda, v chaloupce žil se starými ještě synek Jón, ale takového pohledat. Od rána do večera prstem nehnul, pova­loval se v trávě, a když po něm rodiče něco chtěli, zhurta se na ně osopil:

»Nevyrušovat! Učím se řeči zvířat!«

Tak šel rok za rokem. Starouškové se dřeli, Jón chytal lelky za plotem. To se ví, každý, kdo šel kolem, hned viděl, jaký je ten kluk budižkničemu, až jeden pocestný starým se smíchem poradil:

»Ať pase alespoň krávu, náramně si s ní popovídá! «

Jón nic proti tornu nenamítal a hned druhého dne vyrazil s Bukolou na pastvu. Dlouho tam však nepobyl. Ještě před polednem se přihnal do chalupy s křikem:

»Kráva je pryč, kráva je pryč!«

To bylo neštěstí! Jejich jediná živitelka zmizela. Tři dny a tři noci ji hledali, ale po Bukole jako by se zem slehla. A tehdy stařeček rozzlobeně Jónovi přikázal:

»Najdi kravičku, kde chceš; když ji nenajdeš, už se domů nevracej ! «

S těžkým srdcem se vydal mládenec na cestu. Stařenka mu ještě dala do ranečku něco jídla a potom ho nohy nesly přes hory i doly, až únavou nemohl dál.

Posadil se tedy, aby pojedl. Pak zavolal na všechny stra­ny:

»Bukolo! Bukolo! «

»Olo, olo,« opakovala ozvěna z nedalekých kopců, ale než dozněla, přece Jón zaslechl vzdálené kraviččino bučení. Honem popadl svůj raneček a pospíchal tím směrem.

Tentokrát ho cesta vedla přes potoky a řeky, přes rokytí a úskalí; teprve pak se únavou zastavil.

»Bukolo, Bukolo!« znovu zavolal, jak nejsilněji mohl. Tentokrát se ozvala zřetelná odpověď:

»Tady jsem, v jeskyni! «

Skutečně! Po několika krocích spatřil Jón otvor do skály, veliký jako vrata. Bez bázně nakoukl dovnitř. Bukola stála připoutaná silným řetězem ke kamennému sloupu a mláde­nec měl co dělat, aby ji odvázal.

»Pospěšme si odtud,« řekla potom kravička. »Bydlí tu zlá obryně a běda, když nás dopadne!«

Utíkali tedy, jak mohli nejrychleji, jenže brzy za sebou uslyšeli supění a dupání, až se země třásla.

»Vytrhni chlup z mého ocasu a polož ho na zem,« zastavi­la se kravička. Jón bez váhání poslechl a v té chvíli hučela mezi nimi a obryní široká řeka.

Honem se dali znovu do běhu, jenže nestvůra také nezahálela. Pískla na všech pět prstů a stál u ní vůl jako hora. Lačně se vrhl do proudu, pil a pil, až řeku vypil do poslední kapičky.

To už byl Jón s kravičkou hodně daleko. Obryně musela chvíli hledat jejich stopu, ale nakonec jim byla znovu v patách.

»Vytrhni chlup z mého hřbetu a polož ho na zem!« řekla teď Bukola.

Jakmile tak učinil, zaplál před obludou vysoký oheň a ožehl jí štětinatou tvář.

Obryně zařvala bolestí i vztekem:

»To mi draze zaplatíte!«

Zapískala dvakrát na deset prstů, zanedlouho se přiko­lébal vůl a vodou, co měl v žaludku, oheň uhasil.

Zatím se však uprchlíci dostali až k moři a tam jako na zavolanou čekaly dvě lodě: jedna stará, rozeschlá, že sotva pohromadě držela, druhá ještě voněla čerstvým dřevem a barvou.

Jón se hnal k té nové, jenže kravička ho včas zarazila: »Tu nech na pokoji, dobře ti radím . . .«

Mládenec se tedy opřel do rozeschlé kocábky: sklouzla do moře jako po másle, potom nasedli.

Každým záběrem vesel se vzdalovali od břehu tak rychle; že se Jón nepřestával divit.

Obryně také nezahálela.

»Hlupák!« zaradovala se, když spatřila na břehu úpině

novou loď. »Teď už mi na tom vraku neunikne!«

Pak hodila jediným rozmachem člun na vodu a jako bouře se hnala za uprchlíky.

Ať se Jón namáhal sebevíc, vzdálenost mezi nimi a obryní se začala vůčihledě zmenšovat. Už rozeznával oči planoucí jako uhly, tesáky, jen se zakousnout. Už nestvůra po něm natahuje zakřivené drápy; jako kleště se rozevírají a svírají stále blíž . . . ještě blíž. Tu obryně náhle vykřikla. Z hladiny se vynořila smolně černá paže a stáhla loď i s nestvůrou navždy do hlubin!

Mládenec oněměl úžasem, kravička však řekla:

»Jako ty ses naučil řeči zvířat, rozumím já řeči lidí. Proto jsem se dozvěděla, že nový člun tam nastražil sám mořský ďábel a ten utopil obryni. Konečně nebude soužit lidi.«

Bukola měla pravdu. Dorazili bez nehody domů a od té chvíle se jim dobře dařilo. Jón vyjížděl se starým člunem na ryby, a protože už opravdu rozuměl řeči zvířat, věděl od racků, kde se ponejvíce zdržují. V těch místech potom kladl sítě, takže měl ze všech rybářů nejbohatší úlovek.