O nekouzelné holi

V jedné vesnické hospodě seděl jednou člověk, který tam nepatřil. Hraběcí synek v důstojnických šatech, samé zlato, bílá paruka, peněz jako šlupek a ze všeho nejvíc měl řečí. Neustále se vychloubal, kde všude bojoval a koho porazil, že má nejlepší koně z pluku, že se ho všichni jeho dragouni bojí a jak utíkají před jeho lískovkou. Zkrátka huba mu jela bez přestání. Najednou však zmlkl a strnule koukal na náves. Viděl tam jezdce na báječném a překrásném koni.

»Hostinský, sem! « uhodil lískovkou do stolu. »Komu patří tamten bělouš?«

»Jemu, pane důstojníku! «

»To vím i bez tebe, troubo! Ale kdo je to?«

»Jeden sedlák, od nás ze vsi, pane důstojníku! «

»Ten si vůbec takového krásného bělouše nezaslouží, darmo ho svými usmolenými gatěmi zašpiní. Přivést! Ten kůň bude můj! «

A mladý hrabě se zatvářil tak majetnicky, jako by o tom vůbec nebylo pochyb, že sedláčka obalamutí. Nevěděl asi, že hrdý jezdec má chválit koně a že jen povýšený chválí sebe. Ve chviličce sedláka přivedli do hostince, že ho mladý pan hrabě zve. A než si stačil dát nalít pivo, už do něho hrabátko píchalo lískovkou jako do nějaké věci.

»Ty, poslechni, toho koně mi prodáš. Já to chci.«

»Já?« podivil se sedláček.

»Ano, ty. A nekoukej se jako bluma. Nebo uvidíš,« čertil se důstojník.

»Já? A co uvidím?« tvářil se sedlák, jako by nechal rozum doma.

»Ani to nechtěj vidět! Spráskám tě a koně si vezmu. Tak honem, co za něj chceš? Mluv, dokud chci platit!« nadskakovalo hrabátko netrpělivostí, že se nuzák zdráhá.

Sedlák chvíli přemýšlel, napil se piva a podrbal se na hlavě. Pak řekl: »Prodám, pane důstojníku. Za pět ran holí.«

Do hrabátka jako když píchne. »Zbláznil ses?«

»Ne, pane důstojníku, nezbláznil jsem se. To je pevná cena.«

»Počkej, jak pevná cena . . .«

»Nechceš-li, pane důstojníku, nechtěj. Já jdu pryč.«

»To nemůžeš! Ty nesmíš odejít! Já toho koně chci! «

»Proč bych nemohl? Přece mě tu nikdo nemůže držet.«

»No tak počkej,« nutilo hrabátko sedláka, »přece se nějak domluvíme. «

Sedlák tedy zůstal sedět a ještě se chvíli domlouvali. Konečně důstojník podlehl své chuti mít bělouše a souhlasil, že si dá vyplatit pět ran, aby kůň patřil jemu. Sepsali tedy smlouvu, pak přinesli lavici a připravili na tu výplatu pěknou hůl. Sedlák si ještě vyzkoušel, jak je hůl pružná a jak hvízdá. Zašvihal do vzduchu — a hvizd! Hvízd! Až se hrabátko polekalo. Do té doby slyšelo jen, jak hvízdá lískovka pro jeho vojáky a poddané, nyní však zpívala jemu. Hrabátko si pomalu svlékalo kabát. Zatím ustanovili jednoho, aby počítal rány. Pak si hrabátko lehlo na lavici zády nahoru a už se mohlo začít. Sedláček popadl pevně hůl, rozpřáhl se a švih! Hůl hvízdla vzduchem a zastavila se o hraběcí záda.

»Jedna! « Důstojník jen zakřičel, a kdyby se byl nestyděl, hned by výplatu zastavil. Sedláček však nečekal a hvizd! »Dvě!« A tak přišlo ještě tři a čtyři — a hrabátko čekalo na pátou. Sedlák však položil hůl, sedl si a poručil si ještě jedno pivo. Seděl, seděl, upíjel a utíral si pusu od pěny. Důstojník ležel na lavici a čekal, kdy výplata skončí. Za chvíli už vztekle zakřičel: »Tak kdy bude ta pátá? Jak tu budu ještě dlouho ležet?«

»Pátá? To nevím,« povídá sedlák, »až se mi bude chtít.«

»Jak to, až se ti bude chtít?« rozzuřilo se hrabátko.»Hned sem půjdeš a dáš mi ránu holí! To je smlouva! «

»Pane důstojníku,« řekl klidně sedláček, »ve smlouvě vůbec není nic o tom, kdy mají být rány vyplaceny. Já teď musím jít domů nakrmit dobytek, pak pojedu pro seno, a až přivezu seno, čeká mě fůra dříví v lese, jenže ji musím ještě pokácet a nařezat. Jen se neboj, až se mi to hodí, já za tebou s tou pátou přijdu.« Při těch slovech hodil sedláček hůl na stůl, vyšel ven, sedl na svého bělouše a jel domů. Hrabátko se vztekalo a vyhrožovalo sedlákovi i ostatním, že to tak nenechá, že musí dostat ještě jednu přes záda. Hosté v hospodě se však smáli a nic na jeho řeči nedali, leda mu nabízeli ještě něco na záda. Mladý hrabě pochopil, že všechno prohrál. Vztekle zaplatil útratu a honem se ztratil. Asi šel přemýšlet o tom, že je lepší mít víc rozumu než povýšenosti.