O ošklivém princi a krásné princezně

Bylo nebylo, za sedmerým královstvím žil jednou jeden král a ten měl dceru krásnou, jako jasná hvězda na nebi. Král sousední země měl zas syna, ale ten byl chudák ošklivý, jako černá noc. Princ se doslechl o princezně proslulé krásou po celém světě a vypravil se na námluvy.

Přišel do královského zámku a vyjevil králi přání svého srdce. Král hned poslal pro svou dceru, princezna se na prince podívala, a když uviděla, jak je ošklivý, řekla: „Od takového mládence bych si nenechala ani střevíčky vyčistit“

Nebohý princ se velmi zarmoutil a vyšel ze zámku celý zahanbený. Na krásnou princeznu ale nemohl zapomenout. Umínil si: „To děvče bude moje, i kdyby mě to mělo život stát!“

Přemýšlel a přemýšlel a pak dal zhotovit z ryzího zlata slepici s dvanácti kuřaty, zlaté vřeteno se zlatým konopím a zlaté zrcadlo, do kterého se stačilo podívat a začalo tak líbezně hrát, že by to nikdo líp nesvedl. Pak se princ přestrojil, vrátil se ke králi a vstoupil k němu do služby jako obyčejný sluha. Zlatou slepici s kuřaty, zlaté vřeteno a zlaté zrcadlo schoval u sebe pod postel.

Druhého dne vyndal slepici s kuřátky a postavil je doprostřed své komůrky. Tam je uviděla princeznina komorná.

Hned utíkala k princezně a celá u vytržení jí oznamovala: „Milostivá princezno, honem pojďte se mnou, ukážu vám něco tak nádherného, že jste to ještě nikdy neviděla“

Šly do sluhovy komůrky, a když princezna uviděla zlatou slepici s dvanácti zlatými kuřátky, spráskla ruce: „Ach, to je krása, to je krása! Dej mi je“ řekla sluhovi. „Můj otec ti zaplatí, kolik budeš žádat“

Sluha řekl: „Za peníze je neprodám, krásná princezno, ale. dejte mi hubičku a budou vaše“

Princezna chviličku váhala, ale pak spánembohem sluhu políbila. Sebrala zlatou slepici a dvanáct kuřátek do zástěry a radostně odběhla do svého pokoje. Druhého dne sluha vyndal zlaté vřeteno. A komorná zas vřeteno uviděla a honem utíkala k princezně se zvěstí: „Milostivá princezno, zlatá slípka je pěkná, kuřátka jsou pěkná, ale u sluhy uvidíte něco, co je ještě krásnější!“

Běžely do sluhovy komůrky, a když do ní vkročily, princezna div neoslepla z té nesmírné záře.

„To je ale krásné vřeteno, to je krásné konopí! Jak ráda bych si z něho upředla šaty!“ řekla princezna.

„Zaplatím ti za to, kolik si budeš přát“

Sluha na to řekl: „Já si moc neřeknu, krásná princezno. Dej mi dvě hubičky a zlaté vřeteno bude tvoje.“

Princezna chvilku přemýšlela, pak ale sluhu dvakrát políbila a odběhla zpátky do svého pokoje. To všechno zatím nebylo nic proti tomu, co přišlo pak. Třetího dne vyndal sluha zlaté zrcadlo, pověsil je na zeď a čekal, až přijde komorná. Najisto věděl, že se před ním zastaví. A opravdu, jak komorná přišla a spatřila zrcadlo, hned se k němu rozběhla a v tom okamžiku zrcadlo začalo hrát přelíbeznou hudbu.

Komorná honem utíkala k princezně. „Pojďte, pojďte, milostivá princezno, jestlipak jste už viděla hrající zrcadlo?“ Rychle šly do sluhovy komůrky, ale když tam vkročily, zrcadlo už nehrálo. „Vždyť nehraje!“ řekla princezna.

Sluha jí řekl: „Jen se před něj postav, krásná princezno, a podívej se na sebe.“

Princezna si stoupla před zrcadlo, podívala se do něho a vtom zazněla tak krásná a tak smutná hudba, že z toho princezně div nepuklo srdce.

„Dej mi to zrcadlo“ začala žadonit.

„Dám ti ho,“ řekl sluha, „jak bych nedal, ale jen když od tebe dostanu tři hubičky.“

Teď už se princezna nerozmýšlela ani chvíli, objala ošklivého mládence a třikrát ho políbila. Zrovna v té chvíli vstoupil král. Strašně se rozhněval, když viděl, že se jeho dcera, princezna proslulá krásou po celém světě, líbá s takovým škaredou.

„Ven z mého domu“ rozkřikl se, „ven, jestli je ti život milý“

A vyhnal do světa dceru i sluhu. Odcházeli spolu z města velice smutní, ale rmoutila se jen princezna, princ měl náramnou radost. Zanic na světě by však neřekl, kdo je a co je. Šli a šli přes celé království, až došli do města, v němž sídlil král, princův otec. Na kraji města byl hostinec. Zastavili se v něm a princ řekl princezně: „Já se teď umyju a zatím mi vyčisti čižmy, chci jít do města. Brzy se vrátím, ty tu na mě počkej“

Princezna neřekla ani slůvko, vzala čižmy a pěkně je vyčistila. Princ potom odešel do města, doma na zámku si oblékl zlatý kabátec s diamanty, zapřáhl šest koní do kočáru potaženého sametem a jel do hostince pro princeznu. Když se před ní objevil, nechtěla věřit svým očím.

„Zdalipak si vzpomínáš,“ řekl princ, „jak jsi řekla, že bys mi nedovolila, ani abych ti vyčistil střevíčky? Vidíš, já nebyl tak pyšný, dovolil jsem ti, abys mi vyčistila čižmy.“

Princezna se od srdce rozesmála, padla princi kolem krku a radostně řekla: „Ať jsem řekla cokoli, ty jsi teď můj a já jsem tvá, ani hrob nás nerozloučí!“

Rychle nasedli do kočáru a odjeli do královského zámku. Ještě ten den se konala slavná svatba a velká hostina. A jestli neumřeli, žijí dodnes.