O Petru pánu

Žili jednou dva chudí lidé, neměli nic kromě tří synů. Jak se ti dva starší jmenovali, už se nepamatuji, vím jen, že nejmladší se jmenoval Petr.

Když rodiče zemřeli, měly děti po nich dědit. Ale nezbylo po nich nic než hrnek, plech na pečení a kočka. Nejstarší, který si mohl první volit, vzal si hrnek. Prohlásil: »Když jej někomu půjčím, budu si jej pak moci vždycky vyškrabat.«

Druhý z bratří si vzal plech na pečení. Řekl: »Když jej někomu půjčím, dostanu vždycky drobek na ochutnání.«

Ale nejmladší neměl, mezi čím by mohl volit. Chtěl-li vůbec něco dostat, musel si vzít kočku. Řekl: »Když ji někomu půjčím, nebudu z toho mít nic. Dá-li jí někdo trochu mléka, slízne je sama. Ale přece jen si ji vezmu! Bylo by mi jí líto, kdyby tu měla zůstat a zaplatit to snad životem. «

Potom se bratři vypravili do světa zkusit štěstí. Každý se pustil svou cestou. Když nejmladší už chvíli šel, řekla mu kočka: »Chci se ti odvděčit za to, že jsi mě nechtěl nechat samotnou v té staré chalupě, protože bych to byla jistě zaplatila životem. Odběhnu teď do lesa a chytím ti tam nějaké vzácné zvíře. Dojdeš s ním potom do královského dvora, který tamhle vidíš, a řekneš, že přinášíš králi dárek. Když se tě budou ptát, od koho to je, řekneš, že od Petra pána.«

Petr ani dlouho nečekal a už byla kočka z lesa nazpět s krásným sobem; vyskočila mu na hlavu a usadila se mu mezi parohy. Řekla sobovi: »Nepůjdeš-li teď do králova dvora, vyškrábu ti oči!« Sobovi tedy nic jiného nezbylo než poslušně jít. Když Petr přišel do králova dvora, dovedl soba do kuchy-ně a řekl: »Přináším tady králi malý dárek, snad jej neodmítne. «

Král přišel do kuchyně, a když uviděl toho nádherného soba, velmi se zaradoval: »Ale, můj milý brachu, kdo mi to posílá tak krásný dárek ?« zeptal se Petra.

»Je to dárek od Petra pána,« řekl Petr.

»Od Petra pána?« podivil se král. »A kde bydlí?« zeptal se, protože mu bylo hanba, že takového vynikajícího člověka nezná. Ale s tím nechtěl Petr ven. Řekl tedy, že mu to jeho pán zakázal říkat. Král mu tedy dal bohaté spropitné a prosil ho, aby doma pěkně pozdravoval a vyřídil jeho vřelé díky za ten krásný dar.

Druhého dne odběhla kočka znovu do lesa. Vyskočila na hlavu krásnému jelenovi, usadila se mu mezi oči a donutila ho hrozbami, aby šel do králova dvora. Petr ho opět dovedl do kuchyně a řekl, že přináší králi malý dárek — neodmítne-li jej! Král měl z jelena ještě větší radost než včera ze soba. A znovu se vyptával, kdo mu to tak nádherný dar posílá. »Je to dárek od Petra pána,« řekl Petr. Ale když chtěl král vědět, kde Petr pán bydlí, dostal stejnou odpověď jako včera. Petr dostal tentokrát ještě bohatší spropitné.

Třetího dne přihnala kočka losa. Když s ním Petr přišel do kuchyně na králově dvoře, řekl, že přináší králi ještě jeden dáreček — neodmítne-li jej. Král přiběhl hned do kuchyně, a když toho krásného losa uviděl, měl takovou radost, že se div nedal do tance. A dal Petrovi ještě mnohem, mnohem bohatší spropitné: jistě to bylo dobrých sto tolarů! Chtěl se však stůj co stůj dovědět, kde Petr pán bydlí. Ale Petr tvrdil, že to nesmí říci, protože mu to jeho pán velmi přísně zakázal. »Popros tedy Petra pána, aby mi prokázal sám tu laskavost a přišel mě navštívit,« řekl král.

Petr slíbil, že to vyřídí. Ale když vyšel ze dvora a setkal se s kočkou, zlobil se na ni: »Přivedlas mě teď do pěkné kaše! Král teď chce, abych ho přišel navšívit, a já nemám co jiného na sebe než tyhle hadry. «

»Neměj vůbec strach!« řekla mu kočka. »Za tři dny dostaneš koně a vůz a tak nádherné šaty, že z tebe bude zlato jen kapat. Budeš potom moci směle jít ke králi na návštěvu. Ale pamatuj si: ať uvidíš u krále cokoli, musíš říkat, že to máš doma mnohem krásnější a nádhernější. Nezapomeň!« Petr ji ujistil, že si to bude dobře pamatovat. Když tři dny uplynuly, přišla kočka k Petrovi s vozem, koňmi, oděvem a vůbec se vším, co Petr potřeboval; a všechno bylo tak nádherné, že nikdo dosud nic tak krásného neviděl. Petr se potom vydal na cestu ke králi a kočka utíkala za ním. Král ho přijal velmi přátelsky. Ale ať mu nabídl nebo ukázal cokoli, Petr vždy na to řekl, že je to sice krásné, ale on že to má doma mnohem a mnohem krásnější a nádhernější. Králi se Petrovo chování zřejmě příliš nelíbilo, ale Petr se tím nedal zmást. Nakonec byl král tak popuzen, že se již déle neudržel. Zvolal: »Teď ale chci jít s tebou k tobě domů a podívat se, je-li pravda, že to máš doma mnohem krásnější a nádhernější než já! «

»Navařilas mně pěkné kaše,« řekl pak Petr kočce. »Král chce teď se mnou ke mně domů. Ale kde mám honem vůbec nějaký domov sehnat, když ani žádný nemám! «

»O to se ty nestarej!« odpověděla kočka. »Jed' jen za mnou, kam já poběžím.« A tak se dali na cestu. Vpředu Petr, který jel za kočkou tam, kam ona běžela, a za ním král se svým dvorem. Když již ujeli hezký kousek, přijeli k velkému stádu krásných ovcí. Měly vinu tak dlouhou, že ji až couraly po zemi. »Když řekneš, že ty ovce patří Petru pánu, až se tě král zeptá, dám ti tuhle stříbrnou lžíci,« řekla kočka pasákovi a ukázala mu stříbrnou lžíci, kterou s sebou vzala z králova dvora. Pasák slíbil, že to rád tak řekne. Když král dojel k ovcím, řekl pasákovi: »To jsou opravdu krásné ovce, jaktěživ jsem tak velké a krásné stádo neviděl! Čí jsou, pasáčku?«

»Jsou Petra pána,« odpověděl pasák.

Po chvilce přijeli zase k velkému, velikánskému stádu krásných krav — jen se leskly, jak byly hezké a tlusťoučké. »Kdybys řekla, že ty krávy náleží Petru pánu, až se tě král zeptá, dala bych ti tuhle stříbrnou sběračku,« řekla kočka pasačce a ukázala jí stříbrnou sběračku, kterou s sebou vzala z králova dvora. »Proč ne — ráda!« řekla pasačka.
Když král dojel k stádu krav, byl tím krásným, statným dobytkem velmi překvapen: protože tak nádherné krávy věru jaktěživ neviděl! Zeptal se tedy děvčete, které je páslo, čí ten krásný dobytek je.
»Je Petra pána,« řeklo děvče. A zase chvíli jeli. Přijeli potom k velkému, obdivuhodnému stádu koní. Byli to nejkrásnější koně, které kdy kdo viděl. Byli velcí a silní a bylo jich po šesti od každé barvy: šest hnědých, šest vraných a šest grošovaných.
»Když řekneš — až se tě král zeptá —, že tihle koně náleží Petru pánu, dám ti tenhle stříbrný džbán,« řekla kočka pasákovi a ukázala mu džbán, který také s sebou vzala z králova dvora. Pasák rád slíbil, že to tak řekne. Když tam král dojel, byl bez sebe nadšením nad tím velkým a krásným stádem koní. Prohlásil, že takové koně dosud nikdy neviděl! A zeptal se pasáka, komu ti krásní hnědáci, vraníci a grošáci náleží. »Jsou Petra pána,« řekl pasák.
Když ujeli znovu hezký kus cesty, přijeli k zámku. Vedla do něho nejdříve mosazná brána, potom stříbrná a potom zlatá. Zámek sám byl ze stříbra a leskl se, až oči přecházely; právě když tam přijeli, zazářilo na něj totiž slunce. Vešli dovnitř a tam řekla kočka Petrovi, tohle že je jeho sídlo. Uvnitř byl zámek ještě nádhernější než zvenčí — všechno bylo samé zlato: židle, stoly i lavice. Když král zámkem prošel a uviděl všechno, byl velmi zahanben.
»Opravdu, Petr pán to má doma mnohem nádhernější než já! Nebylo by nic platno chtít to popírat,« prohlásil. A chtěl se hned zas vydat na zpáteční cestu. Ale Petr ho prosil, aby počkal a povečeřel s nimi. Král pozvání přijal, ale byl po celou dobu rozmrzelý a nakvašený. Zatímco seděli u stolu, vrátil se trol, kterému zámek náležel, a zatloukl na vrata. »Kdo tu jí mé jídlo a pije mou medovinu jako zjednaný?« volal trol. Sotva ho kočka uslyšela, běžela k bráně. »Počkej jen trochu, povím ti, jak to sedlák dělá, když chce zasít žito,« řekla kočka. »Nejdříve tedy sedlák to své pole zorá,« vypravovala kočka, »potom je pohnojí a potom je znovu zorá.« Vtom zazářilo slunce. »Otoč se rychle, uvidíš za sebou krásnou dívku!« řekla kočka trolovi. Trol se opravdu otočil, a jakmile uviděl slunce, náhle pukl. »Teď je to zde všechno tvé,« řekla kočka Petrovi.
»A nyní mi usekni hlavu: to jediné si od tebe žádám za to, co jsem pro tebe udělala! «
»Ne, to neudělám! « děsil se Petr.
»Dobrá,« mínila kočka. »Neuděláš-li to, vyškrábu ti oči! «
Petr ji tedy musel, třebaže velmi nerad, vyhovět a useknout jí hlavu. Ale v tom okamžiku se kočka proměnila v nejkrásnější princeznu. Petr mohl na ní oči nechat.
»Všechna tahle nádhera mi kdysi náležela,« vypravovala princezna, »ale trol mě zaklel v kočku, a tak jsem musela žít u tvých rodičů. Rozhodni se teď, chceš-li si mě vzít a udělat ze mne královnu. Protože jsi teď králem ty a náleží ti celé království! « prohlásila princezna. Toť se ví, že si ji Petr chtěl vzít, aby vládla s ním. Vystrojili slavnou svatbu s velikou hostinou. Hodovali a veselili se piných osm dní. Ale co bylo pak, nevím, protože potom jsem s Petrem pánem a s jeho královnou už nebyl.