O předpisu na dveřích

V ulicích jednoho města se kdysi objevil zvláštní chlapík. Nejspíše to byl podle oblečení vesničan nebo horal z nedale­kých vrchů. Celé město se za ním ohlíželo, jakou mě divnou ozdobu. Nesl totiž bytelné těžké domovní dveře. Chvai je měl na hlavě,' pak je přendal na záda a zanedlouho, když ho tížily, je dal zas na hlavu. Šel na pouť? Nebo s nim, jak se někteří smáli. někdo vyrazil dveře?

Brzy se to dozvěděli. Chlapík se totiž ptal, kde by našel lékárnu. Ukázali mu, kudy jít a kde hledat. Muž si přehodil dveře ze zad na hlavu a kráčel dál. Konečně objevil, co hledal. Vstoupil do lékárny, postavil si dveře vedle sebe na podlahu a pozdravil:

»Dobrý den a dobré zdraví. Jsem tady dobře s těmi dveřmi?«

Kulaťoučký lékárník se zlatými brejličkami napřed ztratil z toho dotazu řeč. Pak se vzpamatoval a podi­vil se:

»Človíčku, já ani neopravuji lékárnu, ani nestavím dům, nezřizuji nový vchod, nekovám zámky, neberu truhlářské opravy, nespravuji, nelakuji, nebarvím, nenatírám, nepro­dávám a ani nekupuji dveře.«

Venkovan si utřel pot a táže se dál:

»Já jenom . . . jestli jsem tady v lékárně? Já chci ten lék ze dveří. «

»V lékárně, človíčku, jste. Ale lék ze dveří tu nemáme, u mne můžete dostat jen pilulky, léky, vodičky, baňky, prášky, mastičky - prostě věci na všechno bolení, ale bole­ní lidí. Ze dveří nic nemám.«

»Tak to jsem tady správně,« oddechl si muž. »To já právě chci. V noci byl u nás doktor a neměl ani papír, ani žádné pisátko. Tak popadl štětku a napsal předpis na lék vápnem na dveře. Podívejte se! «

»To je tedy něco jiného,« prohlásil lékárník, »ale ty dveře musíte napřed obrátit, abych to mohl přečíst.«

Stalo se. Lékárník si přečetl doktorský zápis, všechno pro nemocného přichystal a dal vesničanovi. Ten zaplatil, léky strčil do kapsy, rozloučil se, hodil dveře na záda a vykročil zpátky z města domů.

Jak ta dveřní medicína účinkovala, to už se nepovídá. Asi však dobře, protože venkovan se už nikdy v lékárně o nic nehlásil, ani s dveřmi, ani bez nich.