O princezně, která všechno věděla

Byla jednou jedna princezna, která viděla líp než ostatní lidé a nepotřebovala k tornu ani brýle, ani dalekohled. Měla ve svém zámku nahoře pod střechou pokoj s okny na všechny strany. Okny viděla na celou říši a ještě dál, ještě mnohem dál. Když se podívala prvním oknem, viděla každého broučka v zámecké zahradě, jako by ho držela na dlani. Když se podívala druhým oknem, viděla všechno, co se děje v královském městě, třetím oknem viděla až za devátou horu a z dalších oken viděla vždycky víc a víc, až z posledního okna viděla všechno, co se hýbá i nehýbá na zemi, pod zemí i nad zemí, a nic se před ní nemohlo skrýt. Na své umění byla náramně pyšná. Řekla si, že ten, koho si vezme za muže, musí umět víc než ona. Dala rozhlásit, vybubnovat a vytroubit, že každého, kdo se bude ucházet o její ruku, nejdříve vyzkouší. Ať se před princeznou schová tak, aby ho nenašla. Když ho nenajde, stane se jeho ženou a on se stane králem. Když princezna vypozoruje, kde se ženich schovává, ztratí ženich hlavu. I hlásili se princové i chasníci, zkoušeli štěstí, schovávali se, kam se dalo, ale princezna všechny našla. Devětadevadesát ženichů přišlo už o hlavu.

Tu se jednoho dne objevil v zámku mladý myslivecký mládenec, uklonil se před princeznou a povídal: »Krásná princezno, přišel jsem vás požádat o ruku.« »Nejdříve mi musíš ukázat, jestli se umíš schovat tak, abych tě nenašla,« řekla princezna. »Rád se vám, princezno, schovám,« odpověděl myslivecký mládenec, »jen mi dovolte, abych se vám schoval třikrát. Dvakrát na zkoušku, potřetí doopravdy.« Princezně se myslivecký mládenec líbil. Pročpak by mu nedovolila třikrát se schovat? Stejně ho všude uvidí. Proto mu odpověděla:

»Můžeš se schovat třikrát. Dobře si svou skrýš vyhledej, dám ti týden času. Za týden přijď a začne zkouška.« Mládenec se princezně uklonil, přehodil si pušku přes rameno a šel. Jak procházel zámeckou zahradou, uviděl na větvi havrana. Rychle strhl pušku a chtěl ho zastřelit. Havran zavolal lidským hlasem: »Nestřílej, nestřílej, nikdy ti to nezapomenu! « Myslivecký mládenec se zarazil, nestřelil a milý havran odletěl.

Kolem zahrady leželo královské město a městem protékala řeka. Myslivecký mládenec šel podle řeky dál, a když přišel na kraj města, vynořila z řeky hlavu veliká ryba. Rychle strhl pušku a chtěl ji zastřelit. Ale ryba zavolala lidským hlasem: »Nestřílej, nikdy ti to nezapomenu.« Mládenec se zarazil, nestřelil a ryba uplavala.

Potom putoval dál a dál, až potkal v lese lišáka. Lišák kulhal a myslivecký mládenec po něm hned střelil, ale minul ho. Lišák se dal do křiku: »Proč po mně střílíš? Raději mi pomoz a vytáhni mi z nohy trn!« Mládenec si k němu klekl, vytáhl mu trn z nohy, ale nechtěl už milého lišáka pustit. Lišák začal prosit: »Pusť mě, pusť mě. Když mě pustíš, nikdy ti to nezapomenu. « Myslivecký mládenec se dal dlouho prosit. Nakonec lišáka přece pustil a putoval dál. Sedm dní mládenec prochodil, ale žádnou skrýš nenašel. Po sedmi dnech začala zkouška. Smutně chodil myslivecký mládenec po zámecké zahradě a přemýšlel, kam by se schoval. Věděl, že prohraje, jestli se neschová dřív, než budou ve městě vyzvánět poledne. Přemýšlel, trápil se a tu vidí na větvi havrana. »Havrane,« povídá mládenec, »pomoz mi a řekni, kam se mám schovat, aby mě princezna nenašla.«

»Nechal jsi mě žít, rád ti pomohu,« odpověděl havran. »Princezna zná všechny skrýše, ale jednu přece nezná.« A havran vytáhl ze svého hnízda vejce, rozklovl ho na dva díly, mládence schoval uvnitř, pak dal havran půlky vejce zase k sobě a posadil se na ně. Jakmile zvonili ve městě poledne, běžela princezna do svého kouzelného pokoje. Jak se podívala prvním oknem, našla v zámecké zahradě havraní hnízdo s havranem i vejcem a ve vejci mysliveckého mládence. Kroutila nad tím hlavou, tohle se jí ještě nestalo. Strážím přikázala, aby mládence přivedly. Za chvilku stál mládenec před princeznou.

»Poprvé ti prominu, i podruhé ti prominu, potřetí neprominu nic,« řekla princezna mládenci a propustila ho. Druhého dne si mládenec povídá: Jak by mě princezna nenašla, když jsem se schoval tak blízko u zámku. Dnes půjdu do města a schovám se v městě. Chodil městem sem a tam, nahoru i dolů, a žádná skrýš se mu nehodila. Před samým polednem se zastavil u řeky. Vzpomněl si na rybu. Snad by mu poradila. Jen si pomyslil a ryba vynořila z vody hlavu. »Vím, co tě trápí,« řekla lidským hlasem, »princezna zná všechny skrýše, ale jednu přece nezná. Pojď do vody a já tě schovám.  «

Mládenec šel do vody, ryba ho spolkla a ponořila se až na dno řeky. Jakmile zvonili ve městě poledne, rozběhla se princezna do svého kouzelného pokoje. Postavila se před první okno, a mládenec nikde. Polekala se. Postavila se k druhému oknu a zaradovala se. Na dně řeky odpočívá ryba, v břiše ryby sedí myslivecký mládenec a čeká. Princezna svolala stráže. »Pospěšte,« přikázala, »vezměte sítě a vylovte z řeky velikou rybu. V rybě sedí mládenec, toho mi přiveďte.« Stráže přivedou mysliveckého mládence, princezna si ho prohlíží a povídá: »Poprvé jsem ti prominula, podruhé ti taky prominu, ale potřetí neprominu nic.«

Třetího dne byl mládenec nejsmutnější, šlo mu o hlavu. Usmyslil si, že půjde ještě dál od zámku, aby ho princezna nenašla. Došel do lesa, hledal ve větvích i pod kořeny, ve skalách i ve křoví, a žádná skrýš se mu nehodila. Utrápený se posadil. Vtom se mezi listím ukázal lišákův rezatý kožich. »Lišáku, lišáčku, pomoz mi,« zavolal na něho myslivecký mládenec. Lišák vyběhl z houštiny a povídal: »Proto sem běžím, abych ti pomohl. Princezna zná všechny skrýše na světě. Nikde se jí nemůžeš schovat. Ale já ti přece pomohu. Pojď se mnou.«
Mládenec šel s lišákem k potoku. Lišák se třikrát ponořil do vody a vyšel z potoka jako kramář, který na trhu prodává ptáky a zvířata. Mládenec se musil také třikrát ponořit. Když se potřetí ponořil, proměnil se v malinkou opičku. Kramář si posadil opičku na rameno a šel s ní do města na trh. Lidé se kolem kramáře sběhli a byli by rádi opičku koupili. Kramář ji nechtěl prodat. Jenom opakoval: »Takovou opičku by mohla zaplatit jenom princezna a nikdo jiný.« Služky donesly princezně, co kramář říká. Princezna byla zvědavá a poslala pro kramáře a opičku. Opička se princezně zalíbila. Hodila kramáři piný měšec zlaťáků a opičku si nechala. Kramář zašeptal opičce na rozloučenou: »Až půjde princezna k oknu, zaleZ jí rychle pod vlasy.« Jakmile začali ve městě vyzvánět poledne, pospíšila princezna do kouzelného pokoje. Opička poskakovala za ní. Princezna se postavila k oknu, opička jí zalezla pod vlasy. Princezna se dívá prvním oknem, a mládence nikde nevidí. Jde k druhému a zase nic. Diví se, diví a jde k třetímu. Ani třetím oknem mysliveckého mládence nezahlédla. U čtvrtého dostala princezna strach, že prohraje, u pátého okna se už zlobila, u šestého křičela, u sedmého hrozila a osmé okno rozbila zlostí. I opičku setřásla z ramene a zahnala ji:
»Už ať tě nevidím, jdi mi z očí! « Opička se nedala pobízet. Rozběhla se do lesa. Kramář na ni čekal u potoka. Kramář i opička se ponořili třikrát do vody a dostali zase svou starou podobu. Mládenec lišákovi poděkoval, lišák uháněl do lesa a mladík si vykračoval na zámek. »Tady mě máte, princezno, vyhrál jsem,« povídá. Princeznu zatím přešla zlost a usmívala se: »Když jsi vyhrál, vezmu si tě za muže.« A byla královská svatba, kanóny bouchaly k té slávě, nabíjeli je rozinkami a marcipánem. Všichni zpívali a mluvili páté přes deváté. Jenom mladý král si dával pozor, aby neprozradil, kam se před princeznou tehdy schoval. Tak si princezna myslila, že bylo všechno z jeho hlavy, a říkala si: Já mám nejchytřejšího muže na světě.