O princezně, které padaly z úst růže, když se smála

Bylo nebylo, za sedmerým královstvím žil jednou jeden král a ten měl dceru krásnou jako obrázek. Když princezna plakala, sypaly se jí z očí perly, když se smála, padaly jí z úst růže, a když si sundala střevíčky a šla po cestě bosa, kam šlápla, zůstal v její šlépěji kousek třpytivého zlata. Na celém světě nebyl tak bohatý král, jako byl princeznin otec, a v jeho zemi nebylo chudého člověka, protože když princezna uviděla nějakého chuďase, hned si zula střevíčky a už se v jejích šlépějích kutálelo zlato.

Ze všech stran se sjížděli princové a knížata a ucházeli se o ni, ale princezně se nelíbil ten ani onen, žádnému svou ruku nepřislíbila. Jen jeden princ se ještě na jejich dvoře neukázal: byl to syn krále ze sousední země, ten ale přijít nemohl. Byl zrovna na válečném tažení, do země vtrhl nepřítel a princ musel do boje. Mezitím se královna a hofmistrová domluvily, že ještě než se princ vrátí, požádají jeho jménem princeznu o ruku a že už na něj může doma čekat. Nechaly vymalovat krásnou princovu podobiznu a hofmistrová ji předložila princezně, které padaly z úst růže, když se smála. Princezně se princ podle obrazu tak zalíbil, že ani slůvkem neodporovala.

Vypravili tedy princeznu na cestu a posadili ji do pozlaceného kočáru. Ale dřív než opustila zemi, vystoupila ještě z kočáru, sundala si střevíčky, hodný kus cesty šla bosa a všechno zlato, co zůstalo v jejích šlépějích, rozdala chudým.

Hofmistrová byla však čarodějnice a chtěla, aby si princ vzal za ženu její dceru. Jenže ta byla tak ošklivá, že ji její matka nikdy nikomu neukázala a nikdo ani nevěděl, že je na světě.

Sotva přejeli přes hranice, čarodějnice přičarovala hroznou bouřku. Jeden hrozivý černý mrak se snášel pořád níž a níž a nakonec z toho mraku vystoupila její dcera. Znenadání se obě zlé ženy chopily princezny, vypíchly jí oči, shodily ji do příkopu a oči hodily za ní. Pak dcera hofmistrové usedla do kočáru, zastřela si tvář hustým závojem a tak dorazily do města.

Ubohá princezna ležela v příkopu a hořce naříkala. Kolem jeli nějací lidé s povozem, uslyšeli pláč, vytáhli princeznu z příkopu, ale sotva dívka udělala pár kroků, už se za ní zlato jen kutálelo. Jak se všichni zaradovali! Jeden ji vzal za ruku a vedl ji, ostatní šli za ní a sotva stačili tu spoustu zlata posbírat. Tak vodili princeznu celý den, až chudinka padla únavou a nemohla dál. Povozníci ji nechali ležet na kraji cesty a odjeli. Zanedlouho tudy vedla cesta zahradníka a tomu se ubohé dívky zželelo a naložil ji do své káry.

Když se zahradník vrátil domů, povídá ženě: „Řeknuti, ženo, to jsem ale pochodil! Šel jsem do města, abych viděl princovu svatbu, protože se všude povídalo, že si bere za ženu princeznu, která pláče perly, a když se směje, padají jí z úst růže. Taky se o ní říkalo, že když chodí bosa, zůstává za ní zlato. Ale z očí téhle princezny se žádné perly nesypou, ani jí nepadají růže z úst a zlato od nohou. Tahle princezna se ani nesměje, ani nepláče a nedopustí, aby jí někdo zul střevíce.“

Žena mu na to říká: „Dobrá, dobrá, o tom už nemluv, radši mi řekni, proč jsi sem přivedl tohle děvče?“

„Ale ženo, bylo mi jí líto, slitoval jsem se nad ní. Copak jsem ji mohl nechat ležet u cesty?“

„Tak ať tu spánembohem zůstane, i když jsme chudí. Ráda bych věděla, z čeho tu slepou uživíme.“

„Víš co“ řekl zahradník, „půjdu do města, tam žije čarodějnice a ta obchoduje s očima. Koupím té chudince pár očí“

Zahradník se vypravil s velkým pytlem zeleniny do města, přišel k čarodějnici a chtěl za tu zeleninu pár očí. Čarodějnice zrovna četla z velké knihy, na zahradníka se ani nepodívala, sáhla do zásuvky stolu a hodila mu dvě oči. Zahradník se vrátil, vsadil děvčeti oči do důlků, ale div divoucí, slepá se najednou zahleděla do rohu sednice, kde byla u podlahy díra, a nespouštěla z té díry oči. Zahradník a jeho žena nemohli pochopit, co se to s ní děje. Zahradník se tedy vydal k čarodějnici znovu a reptal, že mu určitě dala divné oči, protože děvče se pořád dívá na díru u podlahy.

„To se ví, že jsem ti dala divné oči,“ rozesmála se čarodějnice.

„Odnesl sis kočičí oči, proto se pořád dívá do díry, číhá na myš. Dobře, dám ti jiné. Našla jsem v příkopu dvě krásné oči. Vezmi si je, ty budou dobré.“

Zahradník přinesl oči domů, vsadil je na místo a hle, dívka zčistajasna tak zkrásněla, že bylo snazší dívat se na slunce než na ni. A když se samou radostí rozplakala, z očí se jí začaly sypat perly, pak se rozesmála a z úst jí padaly růže, jedna krásnější než druhá. Nakonec si zula střevíce, udělala pár kroků a v jejích šlépějích se kutálelo, zvonilo a cinkalo zlato. A tu hromadu perela zlata darovala zahradníkovi a jeho ženě za to, že ji neponechali jejímu osudu.

Pak se rozloučila a šla do města za princem. Vešla do paláce a nechala se najmout do služby jako královnina komorná. Přišla v pravou chvíli, protože zlá královna zrovna jednu komornou vyhnala. A tak královna princeznu přijala. Čas plynul a jednou, když princezna strojila královnu do plesu, vešel náhle do komnaty princ. A co se nestalo, jak se královna otočila, píchla se do krku o špendlík a ze zlosti vyťala komorné takový políček, až se chudinka rozplakala.

Princ zůstal s ústy dokořán, protože dívce se z očí kutálely místo slz pravé perly. Radostně vykřikl: „Že ty jsi ta princezna, která pláče perly, a když se směje, padají jí z úst růže?“ Dívka na to nic neřekla, jen se zasmála a z úst jí padaly bílé, červené i nachové růže, jedna krásnější než druhá. Nakonec si sundala střevíčky, začala přecházet sem tam po komnatě a ve šlépějích se jí kutálela spousta zlata. Víc princ už nepotřeboval!

Vyhnal ze zámku čarodějnici a její dceru a pak se hned oženil s princeznou, které padaly z úst růže, když se smála. A jestli neumřeli, žijí dodnes.