Byl jednou jeden král. Měl dceru, ale ta měla tak pohotový a tak špičatý jazyk, že jí nikdo nedovedl tak odseknout, aby už mlčela. Král slíbil tornu, kdo by to dokázal, nejenom samu princeznu za ženu, ale i polovinu svého království. Bylo hodně těch, kteří dostali chuť pokusit se o to, protože se příležitost dostat královskou dceru za ženu a k ní ještě půl království nenaskytne hned tak každý den. Cesta ke královskému dvoru se ten čas netrhla; od západu, od východu, ze všech stran se tam hrnuli lidé, na koních i pěší, a všichni se chtěli pokusit princeznu umlčet. Nikomu se to však nepodařilo. Konečně už toho měl král dost a prohlásil, že těm, kdo se o to pokusí bez žádoucího výsledku, bude žhavým železem vypáleno znamení za obě uši. Měl už po krk toho běhání na zámek, které k ničemu nevedlo.
O princezně se dověděli také tři bratři. Nedařilo se jim doma právě skvěle, a proto si řekli, že půjdou zkusit štěstí a že budou hledět dostat princeznu i polovinu království. Měli se rádi a žili spolu ve shodě, proto se vydali na cestu společně. Když ušli kus cesty, našel Popeláček mrtvou mladou straku. »Hej, našel jsem něco! Našel jsem něco! « volal na bratry.
»Copak jsi našel?« zeptali se ho.
»Mrtvou mladou straku jsem našel,« řekl.
»Fuj, zahoď to! Co bys s tím dělal!« řekli druzí dva, kteří se považovali vždycky za chytřejší, než byl Popeláček.
»Hm, vždycky jsem všecko sebral, proč bych to měl dnes nechat ležet; k něčemu to může být dobré,« odpověděl Popeláček. Ušli zase kus cesty a Popeláček našel děravý proutěný košík. Sebral jej.
»Hej, už jsem zase něco našel!« volal na bratry.
»Copak jsi našel?« ptali se.
»Košík jsem našel.«
»Fuj, co s tím? Zahoď to!« řekli mu. »Vždycky jsem všecko sebral, proč bych to dnes měl nechat ležet. Kdoví, nač bude dobrý,« odpověděl Popelá-ček. Za chvíli našel hliněný střep. »Hej, zase jsem něco našel, počkejte!« »Copak zase?« ptali se bratři. »Pěkný střep,« odpověděl Popeláček. »Fuj! Nesbírej to, co s tím!« řekli bratři.
»Ech, vždycky jsem sebral všecko, co jsem našel, i dnes to unesu. Kdoví, nač to bude dobré.«
Šli dál a za chvíli našel Popeláček křivý kravský roh a hned potom ještě jeden.
»Hej, zase něco mám! Zase jsem něco našel!« křičel na bratry.
»Co jsi našel?« ptali se.
»Dva kravské rohy,« odpověděl Popeláček. »Fuj! Zahoď je! Co s nimi chceš?«
»I ba ne, vždycky jsem všecko sebral, proč bych to dnes nechával ležet. Kdoví, nač to bude dobré.«
Ušli kus cesty a Popeláček našel dřevěný klín. Pak šli po polích, která náležela ke královskému dvoru. Byl na nich nedávno rozházený hnůj — Popeláček se shýbl a sebral starou utrženou podešev. »Hej, chlapci! Našel jsem zase něco!«
»I nech už toho sbírání a pojď! Cos našel?«
»Utrženou podešev, « odpověděl Popeláček.
»Fuj, to stojí za shýbnutí?! Zahoď ji! Co s ní chceš dělat ?«
»Vždycky jsem sebral všechno, co jsem našel, proč bych to teď nechal ležet? A budu to tak dělat, i když vyhraji princeznu a půl království, to vám povídám. Však se na něco ta podešev bude hodit,« odpověděl Popeláček.
»Děláš nám jenom hanbu,« řekli bratři. Vešli do zámku.
Ke královské dceři byl nejprve uveden nejstarší.
»Dobrý den,« pozdravil.
»Dobrý den,« odpověděla princezna a vrtěla sebou, jako by jí bylo hodně nepříjemně.
»Je tu horko, až dusno,« řekl.
»V mučírně je ještě hůř, žhavé železo už je připraveno,« řekla na to. A nejstarší bratr, jakmile to uslyšel, tolik se ulekl, že mu došla řeč. Prostřednímu bratru se nedařilo lépe.
»Dobrý den, « pozdravil princeznu. »Dobrý den,« odpověděla a začala sebou vrtět. »Je tu nesnesitelné vedro,« řekl. »V mučírně je ještě větší, však už je železo rozžhaveno,« řekla a těmi slovy zastavila proud jeho výmluvnosti.
Potom došlo na Popeláčka. »Dobrý den,« řekl.
»Dobrý den,« odpověděla princezna a vrtěla se a kroutila, jako by ji něco pálilo.
»Je tu dobře, hezky teplíčko,« řekl Popeláček. »V mučírně je tepleji, je tam žhavé železo,« odpověděla a nebyla o nic přívětivější než k oběma starším brat-rům.
»Snad bych si tam mohl upéci tuhle straku,« mínil Popeláček.
»Bojím se, že by se ti mohla horkem rozpadnout,« řekla princezna.
»Tak ji dám do tohohle vrbového košíku,« navrhoval Po-peláček.
»Je moc velký,« namítala princezna. »Vložím tam tedy tenhle klínek,« řekl Popeláček a vytáhl dřevěný klínek.
»Ale všechen tuk ti z pečeně vyteče,« pravila královská dcera.
»Podržím pod košíkem tenhle střep,« odpověděl Popeláček, ukazuje jí hliněný střep.
»Neměj jazyk ustavičně napříč! Vsaď se, že z toho dostaneš křivá ústa!« řekla princezna.
»I kdepak křivá ústa! Toho se nebojím. Ale tenhle kravský roh, podívej se, ten je křivý!« odpověděl Popeláček.
»Jsi ty mluvka! Sotva by se našel ještě jeden takový, vzkřikla princezna už rozzlobeně.
»Tady máš hned ještě jeden takový,« „zvolal Popeláček a ukázal jí druhý kravský roh.
»Ty sis na mě došlápl, viď? A myslíš, že mě umluvíš, přiznej se!« řekla kousavě princezna.
»I kdepak, já jsem si na nikoho nedošlápl, ale někdo došlápl střevíc tak dokonale, že ztratil na poli tuhle podešev.«
Tím byla princezna udolána, umluvena, umlčena.
»A teď jsi moje!« řekl Popeláček. Dostal princeznu i polovinu království.
