O PSOVI MOPSOV1, KOHOUTU KYKYRYHÁKOVI A HOSPODÁŘI, CO SI SE ŽENOU PORADIT NEUMĚL


Jestlipak víte, proč jsou v létě dlouhé dny a noci tak krátké? Inu, je to určitě proto, že ptáci začnou zpívat a kohouti kokrhat tak časně, že se noc ani pořádně vyspat nemůže a musí se schovat někam do kouta nebo do sklepa, a tam potom celý den dospává.

Jednou v létě, sotva se začalo docela malounko roze­dnívat, vyletěl kohout Kykyryhák z kurníku, sedl si na vůz zrovna před okny chalupy, pořádně se nadýchl a zakokrhal, že to bylo slyšet přes tři vesnice: kykyryhý! A že se mu ta písnička tak podařila, zazpíval si ji hned ještě jednou: kyky­ryhý!

Když už potřetí začal natahovat krk, přiběhl k němu celý udýchaný domácí pes Mops a začal ho plísnit:

»Co to děláš, ty blázne, že si vyzpěvuješ, až se hory zelenají? Jak jen se můžeš takhle radovat!«

»A proč bych se neradoval,« odpověděl kohout, »Sluníčko svítí a obilí zraje, sezobnu zrnko a vyhrábnu si červíčka a potom si zazpívám, jak mě to můj tatík naučil: kykyryhý! «

»Tiše, kohoute Kykyryháku, a přestaň se už konečně ra­dovat! Nesluší se, abychom si vyzpěvovali, když se náš hospodář kormoutí. Vidíš snad, že já bych štěkal a vyskako­val? Nevidíš. Klopím hlavu a věsím ohon, aby pán viděl, že se kormoutím s ním.«

»A co ho tolik trápí?« zeptal se zvědavý kohout.

»žena,« odpověděl Mops. »Celý den na něho křičí a nedá -mu chvíli pokoje, nic se jí nelíbí a s ničím není spokojená, a náš hospodář se proto trápí, div z toho neumře.«

»To se moc divím,« odpověděl kohout Kykyryhák, »že se náš hospodář tak trápí. Co bych měl dělat já ? Hospodář má jen jednu ženu, ale já jich mám celý tucet. Kdybych měl pokaždé věšet hlavu, když se některé něco nelíbí, kdybych měl od každé snášet její rozmary, to aby tu čert dělal kohouta, a ne já. Kdepak!« zatřepal křídly, »když mi mé ženy začnou vyvádět, když se začnou vadit, dostanou ode mě štulec a hned je zase klid. A jestli to náš pán neudělá taky, nikdo jiný mu nepomůže a dopadne to s ním špatně.«

Kohout domluvil a rozběhl se za svými slípkami. Jeho řeč však náhodou vyslechl hospodář, který mezitím vyšel z chalupy. Taky on se otočil jako na obrtlíku, popadl březo­vou metlu, co stála na zápraží, a rozběhl se s ní do chalupy.

Nikdo neví, co tam s metlou dělal, ale jedno je jisté, že když zase vyšel ven, pískal si veselou písničku. A hospodyni už od té doby nikdo neslyšel křičet a hubovat.