O SILNÉM KREJČÍKOVI

Byl jeden krejčík a toho omrzelo věčné píchání jehlou a olizování nití. Vydal se do světa, nějak bylo, nějak bude. Šel a šel, a poněvadž nebyl na tolik chození zvyklý, brzy si otlačil nohu. Posadil se do příkopu, vyhrnul nohavici a chladil patu ve vlhké trávě. Kde se vzali, tu se vzali komáři, slétli se krejčíkovi na nohu a začali ho štípat. Krejčík se rozzlobil, rozpřáhl ruku a jednou ranou jich zabil celé hejno. Když je zabil, povídá si: To jsem zvědav, kolik jsem jich zamáčkl. Bylo jich rovných čtyřiadvacet. To je kousek, zaradoval se krejčík. Vytáhl z kapsy krejčovskou křídu a napsal si na klobouk: Čtyřiadvacet jednou ranou! A tak putoval do cizího města.

Když ho lidé na ulicích uviděli, polekali se. Čtyřiadvacet jednou ranou! Jaký je to hrdina! Kdyby se mu zachtělo, ten by nás tu spořádal! Za městem se rozkládal černý les a v lese řádil obrovský divoký kanec. Když se krejčík ve městě ptal na cestu, ukáza-li mu přímo do toho lesa. Jen si jdi, myslili si, jistě se už nevrátíš, o takové siláky tady nestojíme. A krejčík šel lesní pěšinou, nic zlého netušil. Právě přecházel mýtinu s kapličkou a tu se z houští vydere strašlivý kanec. Krejčíkovi se vrazil strach do nohou. Ale jen na chvíli. Pak se rozběhl ke kapličce. Kanec se nerozmýšlel a uháněl za ním. Krejčík otevřel dveře kapličky, uskočil za ně a kanec proletěl kolem něho jako vystřelený. Zarazil se teprve u oltáře. Než se kanec vzpamatoval, vyběhl krejčík z kapličky a zabouchl za sebou dveře. Teď nemohl kanec ven.

Krejčík se vrátil do města a každému vyprávěl, že se setkal v lese s kancem a že se ho nic nebál. Popadl prý ho za uši a hodil do kapličky, aby mu neutekl. Lidé se divili a žasli a běželi se podívat do lesa. Pověst o krejčíkovi se roznesla po celém kraji.

O jeho síle se dověděl i král a pozval ho k sobě.

»Milý krejčíku,« povídá král, »slyšel jsem o tvé síle vykládat divy. Pozval jsem tě, abys nám pomohl. Pomůžeš-li nám, dostaneš zlata a stříbra, že je ani neuneseš. V mém království žije jednorožec a dělá velkou škodu. Nikdo si s ním neví rady, ale ty si s ním jistě poradíš.«

Krejčík přislíbil pomoc, vyžádal si nějaký ten zlaťák na cestu a šel. Proč se mám právě já dát probodnout jednorožcem, uvažoval cestou a rozhodl se, že přidá do kroku, aby měl království s jednorožcem co nejdříve za sebou. Ale jak tak jde, vyrazí jednorožec z lesa a rovnou na krejčíka. Krejčík skočil za strom, aby se schoval, jednorožec za ním a krejčík neviděl jiné pomoci než běhat kolem stromu. Když jednorožec už chvíli proháněl krejčíka kolem stromu, usk-čil krejčík náhle na stranu a jednorožec, jak byl rozběhnutý, vrazil roh do stromu, jen to zapraskalo. Teď tě mám, zamnul krejčík rukama. Jednorožec se snažil vytáhnout roh ze dřeva, ale marně. Počkej, počkej, zabručel krejčík, odepnul si kožené šle a přivázal jednorožce hezky pevně ke stromu. Potom se vrátil do města a vykládal, že chytil jednorožce za nohy a tak s ním uhodil o strom, až mu zarazil roh do dřeva. Běžte se podívat, ještě tam je, a svázaný, nic vám neudělá. To bylo divení, div se krejčíkovi neklaněli.

Ale králi takový silák příliš po chuti nebyl. Dokud mi slouží, rozvažoval, je všechno v pořádku. Ale co když mu napadne jít proti mně? Proto si krejčíka zavolal a řekl mu: »Milý krejčíku, rozhodl jsem se, že ti dám svou dceru za ženu. Dříve však musíš zabít tři obry, kteří bydlí za lesem v zámku na vysoké skále.« Přitom si král myslil: Aťsi je krejčík silný jak chce, tak silný, aby zahubil tři obry, jistě nebude. Krejčík jen přikývl a šel. Vykračuje si, dělá dlouhé kroky, už aby byl z království venku. Co se mám starat o nějaké obry, myslí si, jen si, pane králi, nechte princeznu. Mně stačí zlaťáky a stříbrňáky, co jste mi dal.

Jde a rozmýšlí, jestli by neměl sníst kousek sýra, který si vzal s sebou na cestu. Tu uslyší v houští šramot. Shýbne se a vidí, že se tam zapletla sýkorka a nemůže ven. Krejčík vjede do houští rukou, uchopí sýkorku a vytáhne ji ven. Však se mi hodíš, prohlíží si ji, třeba tě cestou někomu prodám. A zabalí sýkorku do kapesníku a zastrčí do kapsy. Neušel ani sto kroků a spustilo se hromobití. Ale jaképak hromobití? Lesem dupal obr a pod jeho nohama se ohýbaly a praskaly stromy, jako by to bylo strniště.

»Človíčku!« křičel obr na krejčíka, »pojď, změříme své síly. Dej si pozor, abys neprohrál. Když prohraješ, spolknu tě jako jahodu.«

Krejčík dostal strach, ale nedal na sobě nic znát. Obr zvedl ze země kámen, co říkám kámen, takový menší kus skály, rozmáchl se a vyhodil skálu k obloze. Čtvrt hodiny trvalo, než se kámen vrátil na zem a zaryl se do země.

»Teď ukaž ty, jestli hodíš výš,« řekl obr.

Krejčík se zasmál, i když mu do smíchu příliš nebylo. Sáhl do kapsy pro sýkorku a vyhodil ji do vzduchu.

»Ať mě čert vezme,« povídá, »jestli se tenhle kámen vrátí zpátky. «

Hezkou chvíli čekali a sýkorka se nevrátila.

»Dobrá,« zabručí obr, »vyhrál jsi. Ale zkus tohle.« A obr vezme do dlaně kámen, stiskne, až z kamene začne kapat voda. »Co tomu říkáš?« podívá se na krejčíka.

Krejčík neřekne tak ani tak, zmáčkne v ruce sýr, který si nesl s sebou k jídlu. Zmáčkne a ze sýra kape syrovátka. »Jen se podívej,« povídá krejčík obrovi, »stiskl jsem kámen, že z něho kape mléko.«

Obr se vylekal. »Počkej!« volal, »ale tohle se ti jistě nepovede!« A obr se přikrčil, odrazil a vyskočil z lesa až na skálu, na které stál obří zámek. Krejčík se nechtěl dát zahanbit. Chytil se vrcholku jedle, která se pod obříma nohama ohnula k zemi jako luk, a dal se jí vystřelit do vzduchu. Protože byl lehký, vyletěl výš.