O slepičce, která musela do Dovreských hor, aby nebyl konec světa

Byla jednou jedna slepička a ta si vyletěla jednou zvečera na vysoký dub a usadila se tam. V noci se jí zdálo, nepoběží-li do Dovreských hor, že bude

konec všemu. Honem seskočila a rozběhla se tam. Když ušla kousek cesty, potkala kohouta.

»Dobrý den, strýčku kohoutku,« řekla slepička.

»Dobrý den, tetičko slepičko. Kampak tak časně?« zeptal se kohout.

»Ach, musím do Dovreských hor, aby nenastal všemu konec,« řekla slepička.

»A kdopak ti to řekl, tetičko slepičko?« zeptal se kohout.

»Seděla jsem dnes v noci na dubě a zdálo se mi to,« řekla slepička.

»To tedy půjdu s tebou,« prohlásil kohout. A když tak chvíli šli, potkali kachnu. »Dobrý den, tetko kachno,« řekl kohout.

»Dobrý den, strýčku kohoutku. Kampak tak časně?« ze-ptala se kachna.

»Musím do Dovreských hor, aby nebyl všemu konec,« řekl kohout.

»Kdopak ti to řekl, strýčku kohoutku?« zeptala se kachna.

»Tetička slepička,« řekl kohout.

»A kdo to řekl tobě, tetičko slepičko?« zeptala se kachna.

»Seděla jsem dnes v noci na dubě a zdálo se mi to,« řekla slepička.

»To půjdu s vámi,« prohlásila kachna.

Dali se na cestu, a když opět kousek ušli, potkali husu. »Dobrý den, paňmámo huso,« řekla kachna.

»Dobrý den, tetko kachno,« odpověděla husa. »Kampak tak časně?«

»Musím do Dovreských hor, aby nebyl všemu konec,« řekla kachna.

»Kdopak ti to řekl, tetko kachno?« zeptala se husa. »Strýček kohoutek.«

»A kdo tobě, strýčku kohoutku?«

»Tetička slepička.«

»A odkud to máš ty, tetičko slepičko?« zeptala se husa slepičky.

»Seděla jsem dnes v noci na dubě a zdálo se mi to,« řekla slepička.

»To tedy chci s vámi,« prohlásila husa.

Když opět kousek ušli, potkali lišku.

»Dobrý den, paní liško,« řekla husa.

»Dobrý den, paňmámo huso.«

»Kampak, kampak, paní liško?«

»Kampak, kampak, paňmámo huso?«

»I jdu do Dovreských hor, aby nebyl konec světa,« řekla husa.

»Kdopak ti to řekl, paňmámo huso?« zeptala se liška. »Tetka kachna.«

»A tobě, tetko kachno?«

»Strýček kohoutek.«

»A tobě, strýčku kohoutku?«

»Tetička slepička.«

»A odkud to máš ty, tetičko slepičko?«

»Seděla jsem dnes v noci na dubu a zdálo se mi, že bude konec všemu, nedoběhneme-li do Dovreských hor,« odpověděla slepička.

»Ale to jsou mi řeči!« řekla liška. »Však nebude proto ještě konec světa, když tam nepůjdete! Pojďte raději se mnou do mého doupěte, to je mnohem lepší. Je tam alespoň pěkně teplo! «

A tak šli s liškou do jejího doupěte. Liška pěkně přiložila, a tak šlo za chvíli na všechny spaní. Kachna a husa se uvelebily v koutě, ale kohoutek a slepička vylétli na bidélko.

Když husa a kachna pěkně usnuly, chytla liška husu, položila ji na oheň a upekla si ji. Slepička ucítila něco se pálit. Vyskočila o příčku výš a řekla v polospánku:

»Fuj, jak to tu čpí, jak to tu épí!«

»Hlouposti, co to povídáš!« řekla liška. »To jen kouř se srazil komínem dolů. Jen klidně seď a spi a nebuď ostatní! «

Slepička tedy znovu usnula. A liška, sotva zhltla husu, zatočila stejným způsobem i s kachnou: chytla ji, položila na oheň a také ji upekla, aby si na ní pochutnala.

Slepice se znovu probudila a skočila zas o příčku výš.

»Fuj, jak to tu čpí, jak to tu čpí,« divila se. Otevřela přitom oči a uviděla, že liška snědla husu i kachnu. Vyletěla na nejvyšší příčku, posadila se tam a zadívala se do komína.

»Ne, na mou věru, jaké krásné husy to tam letí! « zvolala na lišku.

Liška skočila ven, aby si přinesla ještě nějakou tučnou pečínku. Slepička mezitím vzbudila kohoutka a vypravovala mu, co se stalo s husou a kachnou. Uletěli potom oba komínem ven.

Kdyby byli nešli do Dovreských hor, jistě by byl býval všemu konec.